Články od KlarAd.

Našla jsem starý článek o mamčině a taťčině návštěvě u nás na Jihu. Není dokončený, ale to přece vůbec nevadí.. číst dál

Čekala jsem v Aténách na letišti a sledovala spolupasažéry letu do Prahy. Natěšená a plná energie, nevěděla jsem co s rukama a nohama. Nemohla jsem se soustředit ani na knihu ani na skřeky vycházející z empétrojky. Jedinné, co jsem si přála, bylo už být konečně doma. číst dál

Některé situace mi, i po dvou letech zde, přijdou k neuvěření. Třeba tato teď. číst dál

Procházím si kolem sedmé kolem dvoji houmlesáků v centru Atén. Jeden z nich už si zapíná pásek na kalhotech a druhej se teprve v trenýrkách přišel zpoza rohu poradit: číst dál

Právě probíhá stávková sezóna. Né, že by tedy stávky neprobíhaly i jindy, ale teď je jejich frekvence častější než obvykle. Stávky učitelů a právníků ani nikoho, kromě školou povinných dětí, příliš nezajímají, ale stávka prostředků hromadné dopravy, to už je jiný kalibr. číst dál

Když jsem se týden před štědrým dnem prodírala davem v centru Atén a hledala vhodný obchod s oblečením po ženy 70+, proběhla mi hlavou myšlenka typu „za to ty vánoce nestojí“. číst dál

Je tomu už zase dlouhá doba od mého posledního příspěvku. číst dál

Je tu uz tolik historek o reckych kutilech, ze uz ani nemuzou bejt vtipny, ale to co prave sleduji zive na kamerach naseho hostelu jsem jeste nevidela.  číst dál

Spatřit sebe v plavkách na fotkách z dovolené byl tak devastující zážitek, že den po příjezdu už jsme zvažovali možnosti, kterým sportem se dát trošku do kupy. číst dál

Tak nám (ta) teta přijela. Tentokrát jsme nezvolili strategii ústupu, protože při představě toho malého, špinavého a nehostinného pokoje pod schody, se nám zvedl žaludek. Tentokrát Haris rozhodl, že zůstaneme kde jsme a budeme u nás v bytě bydlet i s tetou a jejími dětmi. číst dál

Všichni jste mi říkali, napiš něco, nemáme co číst, piš, piš. No jo, já tak nějak žila v domněce, že aby mohl člověk něco napsat, měl by mít příběh. Hlavu, patu, zápletku a nějaké zajímavé a nečekané vyústění. Pak mi ale došlo, že takových příběhů je pozřídka, a že když budu čekat na další velké vyprávění, prošvihnu tu spoustu malých, které se kolem mě dějí. Tak tady je máte. Máte tu malá vyprávění a postihy, která možná nebudou mít hlavu ani patu, zápletku zcela určitě také ne, ale alespoň budou. číst dál

Ingredience: číst dál

Tak jo, myslím si, že je na čase vyplodit nějakou reakci na to, co se zde opravdu děje. číst dál

Do Říma jsme dorazili totálně utahaní. Cesta letadlem sice trvá jen hodinu a patnáct minut, ale cesta na letadlo zabere zhruba čtyřikrát tolik. Do toho si na každé rameno pověs osmi kilovou tašku a stoupni si do řady se stopadesáti lidmi před tebou (netřeba zmiňovat, že jsme si nevědomky koupili přednostní nástup do letadla a kdybychom to bývali byli věděli, nemuseli bychom v té řadě stát) číst dál

Znáte jak se místo jděte do pr... říká jděte do Říma? Nikdy jsem moc nechápala proč, ale po naší návštěvě už chápu, že pr... a Řím jsou dvě naprosto srovnatelné destinace. Ale než se dostanu k tomu proč a jak, začnu pořádně od začátku. číst dál

Tak je to tu. Den D. Den, kdy se teta rozhodla poctít svůj rodný dům návštevou. Ona, její děti a manžel. Dnes nastalo deset děsivých dnů pro jednu českou antisociální osobu. číst dál

Překvapivě se nám tady v tom 20 let nepoužívaném bytě zase něco rozbilo. Nejdřív to bylo uhnilé okno v koupelně, poté troje balkónové dveře, pak pračka, a předevčírem nádobka na vodu na záchodě. Prorezivěla, protože ji nějakej génius udělal z plechu. číst dál

Včera jsme míjeli obrovský banner s nápisem: číst dál

Čím déle času tady trávím, tím více mi připadá, že pravá antická řecká tragédie je čistě výmysl vážených historiků naší civilizace. Ať totiž řek dělá co dělá, vždycky z toho nakonec vyjde komedie. I když se jedná třeba o pohřeb. číst dál

Včera byl jeden z nejhrůznějších dnů v životě každého ….. (dosaď po dočtení článku“ pacifisty, vegetariána, dietologa). Oficiálně uznaný Národní den grilování. číst dál

To se vám tak jednou stane, že v momentě, kdy si vkládáte do úst chlebíček s rajčatovo-česnekovo-bazalkovo-olejovým mixem, na vás zpoza rohu někdo vybafne, a celá ta rajčatovo-bazalkovo-česnekovo olejová majda vám skončí na vaší oblíbené tmavě šedé velurové usňové botě. číst dál

Nestálo to ani moc přesvědčování přemluvit mého drahého Jižana k návštěvě ski centra. Toho ski centra, kde už jsme spolu jednou byli. Právě toho, kde naposledy se vztekem rozhazoval lyže do dáli se slovy, že na tyto nástroje zkázy už nikdy více nestoupne. Kalavryta, jak jinak. číst dál

Mám tvůrčí krizi. Připadá mi, že nedokážu napsat jediný smysluplný řádek. Každý pokus o psaní končí stejně: přepisem. Přepisem tak důkladným, že z celé věty zbyde jedno velké dlouhé prázdno za kurzorem. Nevím co s tím. číst dál

Ja vim, ze vas posledni dobou zahlcuji clanky o kazdy blbosti, co mi proleti hlavou, ale nejak nemam posledni dobou v praci co na praci. Turisticky pruvodce po Atenach docten a jinou literaturu si prinest neodvazuji. číst dál

:( číst dál

Dnešní dvouhodinová cesta do obchodu mě fakt ale na**ala. Koukejte čemu jsem musela čelit!!!!!!!!!!!!!! číst dál

Pamatujete si na to, jak nám Kosta před týdnem měnil okno v koupelně? Pamatujete si na poslední větu toho článku? "Ale je to v poho, vždycky jsem zatím zvládla ty věci opravit :D" Asi ani nemusím říkat nahlas, že nebýt mé intervence, měli bychom okno buď otevřené, bez možnosti jej zavřít, nebo zavřené, bez možnosti jej otevřít. Vrcholem všeho bylo, když se nám část zavíracího mechanismu ulomila, protože s ní Kosta příliš mnoho lomcoval. Když pomineme estetické kvality finální úpravy a zaměříme se čiste jen na funkčnost, měli byste  mě prohlásit za génia roku 2014. číst dál

Letos jsou to první Vánoce, co neválím těsto na perníčky lahví od vína. Jen kdybych neměla ten nápad jej udělat z cukru krupice. Ale ještě pořád se snažím přesvědčit tu písčitou rozpadajícíc se hmotu, že z ní ty perníčky fakt udělám. .. už hodinu.. hlavní je vytrvat, ona nakonec podlehne! Teda alespoň v tom doufám.. číst dál

Nevim jak, ale strejda Kosta se poslední dobou zdá být v centru veškerého dění. Něco nemáš? Kosta zařídí. Máš trable s úřady? Kosta zařídí. Nemáš peníze? Kosta zařídí. Máš neotviratelné okýnko v koupelně s urezlými panty? Kosta zařídí! číst dál

Včera v lunaparku jsme pochopili, že na pořádnou porci adrenalinu v těle nám už stačí jen řetízkový kolotoč.  číst dál

Tak jsem byla doma. Bylo to krátké, úderné, vyčerpávající a plnohodnotné. Stihla jsem dělat tolik věcí, že mi těch pouhých deset dní připadalo jako měsíc. Na některé lidi se nedostalo, na některé se dostalo málo, na jiné víc, ale co nadělám. Kdo si mě chce užít víc, může vždycky přijet za mnou. Pomeranče už dozrávají, kytky zase začínají probouzet po letním spánku, slunce pořád svítí ale už nepálí. číst dál

Dnes mame hostel plny reckych kutilu. Zacali se nam tu mnozit. Halasne pokrikuji, kouri, demontuji a celkove destruuji. Dost casto je najdu na mistech, kde by asi ani nemeli byt.  číst dál

Uz jen 7 (sedm) dni. Sedm dni a budu do sebe s nejvetsi pravdepodobnosti ladovat deduv gulas nebo babiccinu zeleninovou variaci. Jeste jsem jim to nerekla, ale verim, ze budou mit radost. Jenze co ted. Z recka jsem se vracela uz tolikrat, ze jsem privezla vsechny mozne dary minimalne trikrat, a kdo by furt dokola chtel jist chalvu. S hruzou zjistuji, ze mam JEN sedm dni vymyslet vsem vice mene originalni darek, nebo alespon darek, ktery by kazdeho z nich potesil. Jsem lehce zoufala.  číst dál

Jsou chvíle, kdy si opravdu a z celého srdce přeji být zase doma. Například pokaždé číst dál

Policie. Kapitola sama pro sebe. Policie v Řecku je stát ve státě. Rozhodně nepomáhá a nechrání. Policie zde se skládá z arogantní bandy obrněných nacistů, na které nikdo nemá, protože koneckonců jsou to oni, kdo určuje co dovoleno je a co dovoleno není. Jezdí vždy minimálně ve čtyřech. Na dvou motorkách. A s dodržováním zákonů si rozhodně hlavu nelámou. číst dál

Měsíce plynou a já je trávím zavřená v hostelové recepci. Zatímco se každý z našich kamarádů postupně vypařuje do letních sídel roztroušených na méně či více vzdálených ostrovních končinách, já stále ještě rozdávám klíče od pokojů a trpělivě představuji hlavní památky tohohle rozpáleného města. Jo, je to naprd, ale co nadělám. číst dál

Bylo nebylo, jednoho dne se Klárka vzbudila a uvědomila si, že i kdyby chtěla, studentem už oficiálně nikdy nebude. Bylo 6 ráno a budík na zemi zuřivě zvonil. Pipipipi.. No co nadělám, ráno je tu. Jen co se zvednu z postele slyším úlevné oddychnutí a vidím jak se Harisovo tělo pomalu roztahuje přes celou šířku postele, jako zvláštní druh beztvaré améby, a pokračuje v nerušeném snění. Svět je tak nefér. číst dál

Ono se to zdá, že jsem dlouho nic nenapsala, ale ono to není tak jednoduché. Ve skutečnosti je proces psani clanku stejne slozity jako proces vedeckeho vyzkumu. Nejdříve se shromažďují data a pak až přijde závěrečná zpráva. číst dál

„Mi se hrozně líbí ten keřostrom co roste u pekárny na rohu, ten co má hromadu růžovejch květů celej rok, no víš přece, taková ta popínavá kytka. Co kdybychom to pořídili na střechu? Víš jak, že bychom tam natáhli drátky mezi ty kovové vzpěry a ono by se to zakrylo a aspoň by na nás sousedi nečuměli.“ číst dál

Dáme si lekci na téma soukromí. Co to znamená soukromí. Dle slovníkové definice je soukromí jedince opakem oblasti veřejného prostoru. Veřejnost a veřejné znamená to, co je všem společné, co podnikají a prosazují všichni společně, takže to probíhá viditelně všem na očích, a tudíž patří k záležitostem celku. Soukromí a soukromé se naopak váže na každého jedince zvlášť, je to primárně důležité a zajímavé pro něj samotného, je to něco intimního a důvěrného, co si přeje zachovat v anonymitě a bez zásahů ze strany společnosti. (Smyčková Lenka, 2010) Ano, soukromí je prostě soukromí. Prostor, kam nikdo nepoleze, kde nikdo nebude zbytečně remcat, napomínat vás, čmuchat a hlídat, jestli děláte věci tak, jak mají být dělány dle jeho/jejího názoru. Soukromí je taková prodloužená osobní zóna, která se zvětšuje a zmenšuje podle toho, v jaké situaci se zrovna člověk nalézá. A že někdy dosahuje značných délek si už vyzkoušel ledaskdo. číst dál

Holanďan (H) číst dál

Tak jsem nějakým zázrakem měla dva pracovní pohovory, oba v hostelech, oba v angličtině. Jednou s Australanem, kterému jsem rozuměla každé druhé slovo, pokud jsem ho vůbec stihla zachytit, a po druhé s řekem, který zase mluvil tak pomalu, že bylo těžké při jeho monologu neusnout. A tak jsem australanovi kejvla na to, že teda u nich budu makat a on povídá: „tak jo, jen potřebujem, aby sis zařídila jedno číslo AFM z daňového úřadu, ale to nic není, to jen zajdeš na úřad a zaregistruješ se.“ Jo, kdyby jen ten trouba věděl. Kdyby jen věděl, že a) polovinu z toho co říkal jsem mu nerozuměla, b) že jsem mu nerozuměla zrovna název toho čísla, c) že to vlastně vůbec není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud ovšem nemáte Dimitrise. číst dál

Velikonoce, nah, když si tak říkám, co ještě o velikonocích napsat, připadá mi, že všechno už bylo řečeno. Ovčí hlavy, mlaskající babky, sestry strejdy Kosty, co dělaj‘, že nás nevidí. Kromě vypíchnutí nesnesitelné nudy a bezchutného ovčího masa, už všechny příběhy znáte. Jen letos jsem, ku svému vlastnímu údivu, byla svědkem konzumace jehněčích varlat, což mi za ty poslední dva roky bohudík uniklo. číst dál

Nemůžu se udržet nenapsat o tom, jak to teda všechno teďka je. číst dál

Byla asi jedna hodina, když jsem se probrala z neuvěřitelně výživného spánku. Podle bolesti levé poloviny těla jsem usoudila, že jsem se během spánku nejspíše neobtěžovala převracením a pomalu jsem se sunula na druhý bok. Haris vedle mě chrápal. Dírkami žaluzií procházelo do místnosti sluneční světlo v podobě zakulacených válečků centimetrové délky. Za oknem se život ubíral podle obvyklých řeckých pravidel. Skůtry troubily, lidé po sobě pokřikovali a auto s výkupem čehokoliv hlasitě vyřvávalo: „dámy a pánové, židle, brambory, košťata..“. Z kuchyně k nám doléhalo cinkání nádobí. „Kalimera“ polekal mě hluboký hlas vycházející z druhé strany postele. „Jé, ty už jsi vzhůru? Kaliméra“ odpověděla jsem nadšeně a jala se Harise pošťuchovat konečkami prstů. „Jak se cítíš?“ optal se starostlivě a přiložit mi ruku na čelo „teplotu už naštěstí nemáš“. „Jako rybička“ řekla jsem čile a jako důkaz jsem odhodila svoje tlusté ponožky napříč pokojem. „Co budem dneska dělat?“ začala jsem zjišťovat plány na poslední společně strávený den. „Ty víš co přijde. Jsi připravena?“ odpověděl záhadně a já si v tu chvíli vzpomněla. Výhled na romanticky strávený den byl pryč. „Rodinná návštěva!!!“ vyjelo ze mě hrůzyplně a já zajela zpět do peřin. „Nějak se mi přitížilo!“ číst dál

A pak nastal den D. Tedy já si myslela, že je to den D, že jsou to právě Vánoce, na které se obvykle lidé o Vánocích těšívají. Prý ne. Stejně mi to bylo fuk. Já jsem den započala dobře, vyhnala jsem Harise pro snídani, abych si mohla chvilku poležet v prázdné posteli.  Jen co on i s Katerinou odešli do města pro pár dalších dárků, vyskočila jsem z postele a užila si dlouhou a horkou sprchu. Byl to pocit naprosté svobody, jaký může zažít jen ten, kdo není zrovna ve svobodné situaci. Zapnula jsem si rádio a protančila bytem zabalená jen do ručníku a ošklivých hnědých papučí s fotbalistickým motivem. Připadala jsem si jako Hugh Grant ve svém legendárním tanečním čísle. Pohazovala jsem mokrými kudrlinami a trousila kapky vody na podlahu a doufala, že stejně jako v tom filmu, za mnou nestojí tichý pozorovatel. číst dál

Když už jsem se v Aténách ocitla v takovémto čase, vzala jsem si za úkol vyzkoumat tedy všechno o jejich vánočních zvláštnostech. A zvláštností jejich Vánoc je to, že na nich nic zvláštního není. Je to prostě den, jako každý jiný. S tím, jsem se já ale nehodlala smířit.. „Co koupíš rodičům?“ ptám se zvědavě v naději, že mě ohromí svým neotřelým vkusem v otázce darů. „Asi nic“, říká naprosto lhostejně. Kráčíme ulicí na konečnou trolejbusu, překračujeme překážející betonové schodky a obcházíme stromy v chodnících. „Jak jako nic?“ ptám se nevěřícně. „Vy si jako dárky nedáváte?“ „No, jako ani n... číst dál

Je na čase přidat další příběh do série mých příběhů řeckých národních oslav. Konkrétně mám na mysli Vánoce. Ano, měla jsem to štěstí, že díky nějakým dosud mi neobjasněným a záhadně církví ovlivněným posunům v kalendáři jsem po oslavě našich legendárně hektických Vánoc, stihla přejet půlku Evropy a zjevit se v předvánočním čase v zemi jiného časového pásma. Zase Řecko. Návštěva ačkoliv byla naplánována již od poloviny října, utrpěla během posledního týdne před odletem jisté změny, které vedly k tomu že: číst dál

Tak se mi nějak poslední dobou zdá, a to prosím čím dál tím víc, že se lidský život smrskává do pojmu "čekání". Jen tento týden neustále na něco čekám. V pondělí jsem čekala na posudek z magisterky, v úterý jsem čekala u doktora, ve středu pro změnu na papír ze studijního a včera na zadání závěrečného projektu. Můj studentský život se chýlí ke konci a já čekám. Čekám až nastane den státnic, tam budu čekat až přijdu na řadu a pak budu čekat až můj dospělý život začne. Nějak se mi ale nezdá, že dobu mezi čekáním a čekáním vyplňuje zase čekání. Kde a kdy ale nastala chyba? číst dál

Inspirováni písní bratrů Ebenů: číst dál

V řecké veřejné dopravě je přísně zakázáno cestovat s olivovým olejem. číst dál

Tak bylo experimentálně zjištěno, že od káždé ze šesti stanic následující po zastávce Syntagma na linkách modrá směr letiště a červená směr Agios Dimitrios se v desetiminutové vzdálenosti rychlosti lidské chůze typu spěchající turista nachází pouze dvacet domů zelené barvy. číst dál

Tak jsme tu konečně měli ty Velikonoce. Letos to nebylo v Marathonu, ale v Kiatu, letos žádná mlaskající babka a přemoudřelé řekyně na vysokých podpadcích ale hladový soused, taky premiéra tradiční řecké hudby, nějakej ten taneček a dvě jehňata. Čtyři generace, tři národnosti, 24 lidí. Blázinec. číst dál

Tak je kolem jedné a já žvýkám svou vánočku k snídani. Na sobě mám tři vrstvy a jedny opravdu tlusté vlněné ponožky a potýkám se s nezvykle ostrým světlem za okny. Jsem v Aténách a mrznu. Ačkoliv je všeobecně Řecko spojováno se sluncem a teplem, má zkušenost je doposud právě opačná. Až na dva opravdu letní měsíce, kdy se člověk nepřestane ani na vteřinu potit, není šance na to, že by se zahřál. A už vůbec ne v bytech. Ale o tom někdy jindy. číst dál

Někde mezi první sklenkou a dnem se ukrývala má slova ochotně přitakávající Klárčině šílenému nápadu zajet si na víkend do Polska. „Polsko, to je kousek za Ostravou“ znělo mi v hlavě a myšlenky na hledání spoje jsem odsunula na později. A tak nějak jsem také tajně doufala, že se třeba nakonec vůbec nikam nepojede. A ono se jelo. Za Ostravu jen 629 km. číst dál

Je neděle 20.1. šest ráno, můj močový měchýř hlásí horní třetinku a probouzí mě ze snů o roztodivných reálně nerealistických věcech. Ležím dál, ať si měchýř říká, co chce. V tu stejnou dobu se kousek dál probouzí další stvoření ženského pohlaví, bolí ji břicho a vůbec tak nějak nemůže celou noc spát. Zatímco já dávám bohatou snídani s ranní dávkou informačního průzkumu, ona se pravděpodobně svíjí v bolestech nad oschlým krajíčkem knöckebrotu (krásný oxymorón) a čučí na brhlíky z okna. No a od brhlíků už to jde s každou jinak. číst dál

Minulý rok jsme si Vánoce spestřili plážemi zalitými sluncem a zruinovanými ruinami starověkých monumentů, letos jsme, přehlceni hýčkáním, zvolili extrémnější podmínky severských končin. Když jsme po hodině a půl skončili nakládání dětských oblečků, židliček, fusaků, cukroví, velkého množství alkoholu, masa, mísy na salát, kupy dárků, bruslí, županů, zimních bot a Matěje (panenka velikosti a podoby čerstvě narozeného dítěte) mohli jsme konečně vyraziti směr Sverige. číst dál

Hm, co se změnilo od mého posledního příspěvku je vskutku více než diskutabilní. Nic shrnula bych, ale když ona to není zas tak úplně pravda. Tak za prvné: už jsem napsala 8 stránek své magisterské práce (jupí, slavíme), za druhé: chopila jsem se své vlastní zodpovědnosti a na své výlety do teplých krajin si začala přivydělávat, a za třetí: rozšířila jsem okruh svých komunikačních dovedností o množství životně velmi užitečných frází. číst dál

Zajímavé, že s přicházejícím podzimem (a skoro zimou) přišly také mé bezesné noci. Jsou čtyři ráno a jen přes tenkou zeď oddělující můj pokoj od pokoje starší generace cítím, že je vedle další bdící bytost. Beru to jako příležitost dokončit, co jsem započala a dopovědět můj příběh o podivuhodných příbězích minulého měsíce. číst dál

He, tak mám za sebou jeden pěkně nabitý měsíc plný různých překvapení, návštěv, filmů a především klobás. Měsíc k neuvěření fantastický, aktivitou zničující a ve velkém stylu dramaticky zakončený. Měsíc, co mě totálně ubil. Jo holt není nad to pozvat si návštěvu. číst dál

Dny v Patrasu uplynuly rychle.. Každé odpoledne s pozůstatky mých kamarádu na zmrzlině nebo asijské kuchyni, přes den v doupěti zaneprázdněná snahou přestat se alespoň na jedinou vteřinu potit. Vyprala jsem si (ano, samozřejmě, že zapomněla papírový kapesník v kapse od kraťasů), upekla bábovku, absolvovala lekce vaření na Řecký způsob, spáchala pidi narozeninovou oslavu a jednou si byla i zaplavat. Každý den vesměs lepší než ten další – prosycený horkem, vysokou vlhkostí a nekonečnými proudy potu na každé části těla. číst dál

Jestliže byl Bukurešť megalomanský a lidem nevlídný, byla Sofie ještě něco daleko horšího. Budovy vzhledem k člověku v poměru 1:100, hrozivé pozůstatky komunistické diktatury převtělené do ohromných památníků statečných vojáků a pozlacených múz. Paláce, banky, kostely i divadla, vše jako Gulliver na Liliputu. Celý duch města reprezentativně zosobněn v jedné jediné budově nádraží, která člověka uvedla do Bulharské reality. Nelíbilo se mi tam, vzala první vlak směr Istanbul a jela dál. číst dál

Taxík poskokem zastavil před šedou nádražní budovou s ošklivým rezavějícím nápisem města, kde jsem strávila noc. Řidiči jsem předala překvapivě o jedno Lei méně než včera večer, a odebrala se do útrob nádražní budovy. Být to před sto lety, řekla bych, že z vlaku již na nástupišti supěla pára, ale on tam prostě jen tak stál a čekal. Zástupy lidí se tlačily dovnitř a já přihlížela konci vyhlídky na více či méně komfortní posezení s odevzdaným a rozespalým pohledem. Ačkoliv to zvenku vypadalo beznadějně, vevnitř zel vagón prázdnotou tak akorát prázdnou, abych sebe umístila do coupé s dalšími dvěma lidmi a dvěma lidmi polovičními. Čekalo mě jen deset hodin jízdy, které se v peklo neproměnily ani poté, co ty poloviční lidé nepřestali vydávat zvuky, permanentně drobit a chodit po mně. Byly chvíle, kdy jsem se mohla jednoduše vžít do pocitů dětských atrakcí se všemi těmi těžkostmi i lehkostmi, které tato důležitá funkce obnáší. Opustili mě po osmi hodinách a nahradil je Pat a Mat. Stěží to byla výhra. číst dál

Nějak se stalo, asi řízením osudu, že se mi jednoho dne v hlavě zrodil nápad. Krom silného pocitu, že si ještě musím odskočit do Řecka, mě zřejmě napadla ta nejhorší varianta (dle reakcí mého okolí), která byla na skladě.  Totiž rozhodla jsem se, že místo dvouhodinového letu Vídeň – Atény pojedu sedm dní vlakem. Místo sto eur za letenku jsem si koupila asi tak dva a půlkrát dražší lístek na vlak a s dvěma tričkama, třemi knihami a dvěma foťáky vyrazila vstříc dobrodružství. číst dál

No tak jsem tu chvíli pobyla a je čas se zase rozletět do světa. Kam? Někam. Jak? Nějak. Jen sednout na vlak a nechat se unášet krajinou. číst dál

Tak a jak to vlastně celé bylo? Můj odjezd z Patrasu se uskutečnil 30. června. Pár slz v soukromí prodleno, ale zbytečný caviky kolem toho přece dělat nebudem.. ostatně není to naposled co se vidíme.. dálnice do Atén byla najdnou kratší, tři hodiny trvaly hodinu a půl a svět se zdál krásnější.. no pár slz prodleno i zde.. hodili jsme babiččin oběd, zajeli koupit plážový stan a druhý den směle do Pirea chytnout loď vypasených řecko-zahraničních turistů mířících na svou dovolenou.. dělám, jak kdybych já turista nebyla co? Osm a půl hodiny plavby pro změnu trvalo minimálně šestnáct, hlavně proto, že jako studenti jsme měli právo jen na palubu.. už po šesti jsme byli propocení od slunce, ošlehaní větrem, olepení mořskou vodou a s bolavými zadky z proutěných židlí.. Amorgos nás uvítal kolem půl druhé nebo druhé v noci a kupodivu nebyl problém sehnat si ještě tu noc ubytování, osprchovat se a padnout mrtvi do postele.  číst dál

---- Jsem doma ---- číst dál

Dnes je den posledních věcí. Myslím, že to všichni znáte, v poslední den dlouhodobějšího pobytu chcete prostě stihnout všechno to, co jste tady za celých devět měsíců běžně dělali, jen díky časovému pressu se z těchto běžných aktivit stává něco, jako rychlé filmové záběry, které sice dohromady skládají dokonalý obraz a letní idylu, ale samy o sobě jsou věru bezcenné. Rozhodla jsem se, že si jeden takový dokonalý obraz vytvořím. Hned po čaji půjdu na pláž, tak hoďka by mi mohla stačit, poslední koupání nechám nočnímu šeru. Po posledním ručně vařeném obědu bych mohla poslední procházkou obejí... číst dál

Ze Zakynthosu už jsou všichni dávno doma a já poněkud zapomínám aktualizovat dění posledního měsíce. Ne že by nebylo co aktualizovat, jen místo sezení na pokoji raději lítám po venku. Dny se zdají kratší, kamarádi postupně mizí a všechno se stává hrozně intenzivnější. Včera se i mi podařilo uvědomit si, že už nemám týdny, že už nemám ani jeden týden, že mám jen dny. Tři dny. Tři dny, než odjedu z Patrasu užít si trochu dobrodružství v druhém moři a pak hajdy domů. Nestresuju se. číst dál

Tak, je na čase povědět vám příběh posledních dvou dní.. Myslím, že všechno to, co se v uplynulých 48 hodinách stalo, se stalo jenom proto, abych zase po dlouhé době napsala slušný článek. Nebo alespoň si to tak obhajuji.. A co že se to vlastně stalo? číst dál

Tak jsem se dozvěděla kolik různých lidí tyhle moje žvásty čte, tak jsem se rozhodla vás nakrmit další porcí slov beze smyslu a subjektivních myšlenek jedné líné české trubky. Dnes je dvanáctého června a můj taťka má NAROZENINY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Místo toho abych byla s ním doma a oslavovala, trávím svůj volný čas s dalšími rodinnými příslušníky ženského pohlaví kdesi v severních končinách Peloponéského poloostrova volaných Patras. Vzali jsme auto, tři lahve vody a slunečník a opustily jsme na tajnačku Zakynthos abychom se podívaly, kde to tady vlastně žiju.  číst dál

Včera jsem přemohla nesnesitelně vyčerpávající pocit únavy, který ubíjel úplně každého obyvatele tohoto  města, po večeři jsem si půjčila klíčky od kola a vydala se směrem k tak dobře známému a po dva měsíce obývanému koutu Patrasu, k Agiou Vasiliou. Zatímco se ten šedý krunýř mraků pomalu trhal, slunce zalézalo za hory na druhé straně zálivu a hrálo všemi barvami. Přestože leží Agio asi jen dvacet minut jízdy na kole, cesta mi trvala celkem tak tři hodiny. Během ní jsem pozorovala vlny, které si hrály s cestou na pobřeží, rušný život v přístavišti trajektů a pár plážových romancí. Vše co jsem viděla, vše co jsem slyšela, zkrátka všechno co jsem potkala, jsem se snažila zaznamenat, zachytit mým třetím okem s paměťovou kartou. číst dál

Asi je zase potřeba přidat trochu příběhů o mých zážitcích zde. Co se děje? Jako obvykle vcelku nic. Škola, práce, společenský život. Dny plynou a kalendář se točí tak rychle, že aniž by si člověk vzpomněl, co vlastně dělal včera, už je týden ve předu. Za 56 dní brzo ráno budu s brekem a v objetí mávat všemu, co mi zde dělalo více než vítanou společnost, a budu směřovat do míst, které se teď zdají být šedé a nezajímavé. Tento článek by ale neměl být vyjádřením skrytých obav a dosud neobjevené deprese, chtěla jsem vám popovídat o tomto týdnu, který včera začal a v neděli skončí.  číst dál

Tak nám dnes v Olympii zapálili oheň. Přímo olympijský oheň, do slova a do písmene. Vím, že se tam dnes pořádala výprava zahraničních studentů. Nejela jsem. Za to jsem šla na procházku, sehnala si film do foťáku a nasbírala pár mušliček. Když jsem přišla domů, viděla jsem fotky od lidí, co tam byli. Viděla jsem fotky spousty "důležitých" mužů v oblecích, spousty "důležitých" mužů v teplácích a spousty fotografů. Trvalo mi to asi dvacet fotek, než jsem si uvědomila, proč je vůbec fotili. Na všech fotkách byl dav výše popsaných lidí, ve kterém se, jako moucha na obloze, vyjímal první z mužů, jenž nese olympijskou pochodeň. První běžec v řeckých barvách, první úsek štafety posvátného plamane, první a skoro neviditelný. A pak jsem se koukla na fotky v médiích. Vypadaly dobře. Herečky v prostěradlech nesoucí kalich s plamenem, který tajně zapalovali v lesíku za stadionem, který zapalovali na místech, kam lidé z tribun dohlédnout nemohli, kde lidé z davu nemohli zkontrolovat, odkud se ten posvátný plamen bere (ze škrtání křemínků to určitě nebylo). A pak také fotky běžce, který se jako osamělý světlonoš vydává na nejdelší pouť svého života na opuštěném starém stadionu antických dějin.  číst dál

V podstatě, od té doby, co tyto koleje vznikly, nebyl den, kdy by nebyl problém s internetovým připojením. Nejdříve to postihlo první patro, posléze přízemí, a když už jsme se radovali, že jediný sklep nemá problémy, rozšířila se epidemie internetového moru i k nám, do krtčí nory. V podstatě od září si někdo neustále stěžuje na příslušné administrativní pracovnice, každé placení nájmu se neobejde bez otázky, zda-li nám nemohou poskytnout slevu, a recepční, kterým internet samozřejmě jede, aby mohli hrát poker, se stali záchrannou oázou a internetovým kioskem nejvyšší nouze. Každá stížnost byla zodpovězena s tím, že koncem týdne se na to někdo přijde mrknout. A tak jsme koncem každého týdne čekali na zázrak, který ale nepřicházel. Jako každý jiný obyvatel místních pokojů, jsem se snažila i já dopátrat toho, co by mohlo být příčinou, a úspěšně. Vyřešila jsem největší záhadu století, kterou na Kastellokampu kdy měli a přišla jsem na to, že ne za všemi dveřmi v přízemí se skrývají prázdná místa.  číst dál

Je 0:51 25.4.2012 a já finišuji svůj hrnek zázvorového čaje. Během posledních 50 minut jsem uklidila a umyla kuchyň, vydrhla umyvadlo v koupelně a otřela splachovací nádobku záchodu. Poskládala jsem si oblečení, vymetla zbytky Arizonek z postele, zakopala svoji hromadu bot do kouta za postelí a začala jsem pracovat na své závěrečné práci do psychologie. Na to, že jsem minulou noc spala nějakých pět hodin a přes den jsem kromě běhání zvládla i třikrát cestu do školy a zpět, jsem nějak moc výkonná. Co se to se mnou sakra jenom děje..!! číst dál

Dostala jsem pozvání užít si velikonoce tak, jak se na Řecko patří – v širokém rodinném kruhu. V kruhu, který zahrnuje nejen lidi, ale také psa, dvě jehňata, opékané vnitřnosti a polovinu osazenstva domu pro seniory. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je to nabídka, která se neodmítá, musela jsem nechat rozhodnout minci o tom, zda-li pojedu, či ne. číst dál

„Ufff, konečně doma“ povzdechla si a nabrala si druhou lžíci jogurtu. Bylo brzo ráno a její žaludek křičel hlady. „Kéž bych to nemusela psát“ pomyslela si, když zírala na prázdnou stránku před sebou. „Jak začít? A hlavně kde?“ Bylo osm ráno, její pokoj naplňovalo sluneční světlo a z otevřeného okna se linul kočičí řev. číst dál

Dnes je prosím 26 stupňů, vítr mírný, jihovýchodní, jasno, vlhkost 46 % a palmy se naklání jen malinko. Máme to tu takhle už týden. Ačkoliv stromy a kytky kvetou už nějaký ten pátek, teprve před týdnem je přestal sprchovat ledový déšť a bičovat vichr z hor. Řecko udělalo hop a skočilo rovnýma nohama do českého léta. První den krása, druhý den nádhera, třetí den fajn a čtvrtý den vopruz. číst dál

Dnes nám trochu fouká.. jen asi 80 km/h.. prádlo schne rychle. číst dál

..už nám kvetou mandloně.. číst dál

What the hell do the flashlights in my head? Pictures, music and crazy dance, all mixed together, all spin around making candyfloss from the fibres of my thoughts. Aah, yesterday's night ended in today's morning, breakfast replaced lunch and my dignity needs some more time to rise again. číst dál

To byste nevěřili, co všechno má v Řecku smysl pro humor. Vyjma lidí, kteří nejsou vtipní, ale spíše směšní, tady srší vtipem všechno, co člověka obklopuje. Jestli jste někdy četli o Kocourkově, můžete to pokládat za více než vhodnou představu místního fungování věcí. Můj dnešní příběh se týká domácnosti, prostředí, ve kterém má každá žena více, než mnoho zkušeností, a které se zdá, že nemá již čím překvapit. číst dál

Přišel Únor, teda už před notnou dávkou dnů, a přinesl do Patrasu vlnu karnevalové zábavy. Ačkoliv by se nám mohlo zdát, že potenciál vydělat peníze a ubavit se k smrti, který karneval skrývá, se nedá propást, mohu směle říci, že se propást klidně dá. Nevím jestli je to jen řecká doména, nebo by toho byly schopny i jiné pozemské rasy, ale zde je zvykem těžit z toho, z čeho se těžit nedá a nevšímat si toho, co by za povšimnutí rozhodně stálo. Během února se, kromě svátku svatého Xaralampose, vystřídalo mnoho dalších a rozhodně méně významných dní, kdy byly zavřené minimálně školy, když už ne celá města. Měli jsme pár nepovšimnutých a bezvýznamných stávek, nějaké svaté, dny studentů, den souvlaki také den kdy se pouští draci. Až na pár vyjímek jsme kromě barů zavřeli všechno a oddávali se slastnému popíjení zakaleného a předraženého ouza. Prokrastinace zkrátka zafungovala i na krizi a řecko, potažmo Patras, znovu ožili.  číst dál

Původní plán vypadal asi takto: vzít Harise a ukázat mu, jak vypadá sníh. Upgradovaná verze: vzít dvacet lidí z našich kolejí a uspořádat jednodenní lyžařský kurz. Scóre: čtyři plná auta, devatenáct lyžařů a jeden snowboardista, sleva pět eur na vleky pro každého a tři objevené lyžařské talenty. Žádná zlomená noha, žádná zlomená lyže a žádné prošláplé boby. Musím uznat, že jsem vskutku dobrý organizátor! číst dál

číst dál

Zatímco zima přinesla déšť a vlezlý chlad, únor odnesl a vlastně ještě odnese většinu lidí, která se zde v průběhu semestru vyskytla. Pár jedinců se přesunulo do Itálie, většina se navrátila zpět domů, a ta hrstka posledních kusů, která zde zbyla, se snaží vše možně zakrýt díry, které tím vznikly v naší sociální infrastruktuře. číst dál

Ráno otevřu oči a vidím, jak se pět centimetrů od mého nosu producíruje tak desítka mravenců, kteří se jen velmi málo podobají těm našim. Obrátím se na druhou stranu, abych trochu potlačila skutečnost a zjistím, že mi na druhé půlce polštáře stojí dva brouci s větším než malým počtem nožiček, a zjevně o něčem diskutují. Lehla jsem si tedy na záda, abych se pokochala výhledem na pavouka, co mi lezl po stropě a připomněla si včerejší ještěrku, co se nám schovala někam do skříně. Bylo kolem deváté a slunce už prolézalo roletou se dvěma šnečky, kteří na ní drží i přesto, že je roluji tam i zpět. Trošku se mi z té malé zoo začal zvedat žaludek. číst dál

Zajímalo by mě, který dobrodinec mě má tak rád, že mne nenechá se pořádně vyspat, ale vzhledem k včerejšímu večeru by to klidně mohl být samotný Dionýsos. Za tři hodiny zírání do tmy jsem opět přišla na spoustu věcí, které vám zde budu velmi, velmi zdlouhavě popisovat. číst dál

Tak dlouho jsem odkládala napsat report z vaší návštěvy zde, až jsem ho odložila v zapomnění. Tam je o něj alespoň s jistotou postaráno. Nicméně děkuji za skvěle strávených deset dní, z nichž každý den byl lepší než předešlý. Už jsem skoro zapomněla jak žůžo rodinka ta naše je a kolik kravin dokážeme vymyslet, když jsme všichni spolu. Jo můj ironický ostrovtip, Rajmovy trefné poznámky, ségřiny vtipné koniny, mamčin nesmrtelný smích a taťkovy vše propojující myšlenky, dokážou být nemilosrdnou zbraní! Nejenže na nikom nezůstane nit suchá, ale ani nám není nic svaté. Adámkovic klan boří staré mýty, aby na jejich místě vytvořil nové, fantasknější a rozhodně více absurdní, než byly původní. Není se čemu divit, že mi těchto deset dnů tak rychle uteklo a že mi po nich tak nějak bylo trochu i smutno. číst dál

Mám další ze svých nespacích dnů, a tak sedím na sofa hotelu Fivos a užívám si genia loci, ba možná i genia noci. Jsem v Aténách a zbytek mé znovu sjednocené spící rodinky se nachází někde v patrech nademnou. Jsou tu všichni, mamka, taťka, ségra i staronový přírůstek Rajmo. Naše síla je sjednocena a jedeme dobýt svět! číst dál

Dnes je 24. prosince 2011, venku je kolem 15 stupňů a slunce mi do pokoje svítí takovým způsobem, že nevidím na obrazovku. (To mě donutilo z ní utřít prach, a to prosím není ani jarní úklid). Jo, snažím se všemožně přesvědčit, že dnes jsou Vánoce a moc se mi to nedaří, ačkoliv se celý uplynulý týden ve znamení Vánoc táhnul. číst dál

Abych řekla pravdu, tak se žádná válka nekoná. Každý den chodíme do školy a pak zase z ní. Každý den chodíme spát a pak zase vstáváme. To nevšední co nám přišlo zajímavé zevšednělo a zůstal jen stereotyp. Inu, každé místo je po pár prvních šocích úplně stejné. číst dál

Dnes je ten velký den, kdy k nám byl doveden elektrický proud.. to sice ne, ale dnes jsme se přestěhovaly. Když jsme včera balily své saky paky, nestačily jsme se divit kolik věcí máme (3x více, než když jsme přijely) a jakým způsobem je budeme z Agia stěhovat. Ačkoliv máme vlakové jízdenky a vlak stojí téměř u kolejí, náš plán nám překazila - jak jinak - generální stávka. Po troše dumání o velikosti vozu a ochotě majitele jsem se rozhodla objednat Henryho - bujného to oře s nejmenším kufrem světa. číst dál

Balíme! Sbohem Agio Vasilio, míříme na koleje!!! číst dál

Dnes je první adventní neděle a ačkoliv je skoro prosinec a i vitríny místních obchodů se začínají zaplňovat vánočními kýči, já prostě měla neděli, jako každou jinou. Jak je v Bibli vepsáno, bůh stvořil zemi za šest dní a sedmý den odpočíval, proto jsem se i já rozhodla nebýt projednou božštější, než nejbožštější výmysl světa a dát si taky voraz. Když jsem se ráno, s nudlí u nosu, probudila do slunečného rána, odbyla jsem si své stereotypní ranní rituály a vydala se za dobrodružstvím. Sehnala jsem si auto, sehnala jsem si řidiče, a jela jsem pokořit oblíbenou metu Erasmáckých studentů. Jela jsem dobýt Nafpaktos. číst dál

Slovo dalo slovo, slib dal slib a najednou už tu byl pevný čas odjezdu mého autobusu. A kam jsem jela? Zachránit mé malé skromné já před totální ztrátou soudnosti mého humoru, jela jsem za Lídou.  číst dál

Včera, sic se ještě nejednalo o dnešní magické datum, byl u nás v Patře úplněk. Plán byl jasný, zúčastnit se pravidlené lekce řeckého jazyka, po něm vzít nohy na ramena a vyšplhat k opuštěnému rozestavěnému baráku na kopci nad univerzitou, kde budeme provádět observaci pravidelné měsíční periody. Na to, kolik lidí se plánovalo připojit, se nás sešlo jen pár, ale i přesto jsme měli krásný večer. číst dál

Je neděle a nic se neděje. Velmi chabý pokud o vtip, ale přece jen nějaký byl.. dnes jsem vstala.. to by sice pro začátek možná stačilo, ale to by se tato činnost nemohla stát jedinou dnešní činnností. Odpověď na otázku, "co jsi dnes celý den dělala" je značně vyčerpávající: vstala jsem. Ať mi nikdo netvrdí, že válet se celý den v posteli je sranda. Ležím, záda mě bolí, v zadku mám mravence a na lýtkách oleženiny. Levá ruka ztratila cit a pravá mi pomalu umrzá. Celá hlava mě svědí, jak mě škrábou moje vlastní vlasy a v žaludku mám kámen už od snídaně. Ležení holt není žádná sranda. číst dál

Aby bylo všem jasno, tak delší proluka mezi mými články byla způsobena jen tím, že jsem absolvovala Greektrip po starých antických památkách, přírodních zajímavostech a prachobyčejných městech. Půjčené auto dotstalo jméno Gracy, naložilo Kapču, čtyři čiperné holky a pevně v rukou velitele vozu se vydalo na výlet. Plán byl jasný: 1) nechat si věštit z pařátků v Delfách, 2) pokochat se mystikou klášterů v oblasti Meteora, 3)  slyšet padat minci v Epidavrově divadle a 4) žasnout nad zašlou slávou starověkých Mykén. Tyto hlavní body doplnilo nesčetné množství náhodných zastávek, které více, či méně předčily očekávání hlavních turistických atrakcí. A jaké to vlastně bylo? Jen čtěte dál! číst dál