Pohádky o mašinkách

Napsal KlarAd. (») 16. 8. 2012, přečteno: 1622×
img-2566.jpg

Nějak se stalo, asi řízením osudu, že se mi jednoho dne v hlavě zrodil nápad. Krom silného pocitu, že si ještě musím odskočit do Řecka, mě zřejmě napadla ta nejhorší varianta (dle reakcí mého okolí), která byla na skladě.  Totiž rozhodla jsem se, že místo dvouhodinového letu Vídeň – Atény pojedu sedm dní vlakem. Místo sto eur za letenku jsem si koupila asi tak dva a půlkrát dražší lístek na vlak a s dvěma tričkama, třemi knihami a dvěma foťáky vyrazila vstříc dobrodružství.

Můj entusiasmus z cestování o samotě mě přešel vcelku brzy, asi tak ihned po opuštění vlaku v Budapešti. Zjistila jsem, že kromě všech těch výhod, které to má (nemusím se s nikým bavit, nemusím nikoho bavit, můžu se zabavit dle libosti) to má také spoustu nevýhod (nemám se s kým bavit, nemá mě kdo pobavit, musím se zabavit). Tak nějak jsem se prošla od nádraží k mostu, od mostu k mostu, od mostu k hradu a pak kolem mostu k dalšímu mostu. Viděla jsem spoustu sterilních míst, předražené turistické kavárny a hospody a ceny, ze kterých normálním smrtelníkům stoupají vlasy na hlavě.. (zmrzka za tři stovky!) Můj batoh se stával těžším, rostl s každým zastavením a jeho vnitřnosti vyhřezávaly jako kýla z břicha starého dělníka. Něco v tom opakujícím se rituálu sundávání a nandávání batohu bylo přesto velmi magické. Hodit na sebe tu tunovou krávu, cítit jak se popruhy zařezávají do masa v ramenou a odírají moji kůži, bylo něco jako štípnutí, které si člověk musí dát, aby věděl, že opravdu nesní. Pokaždé, když jsem takto zařezané popruhy sundávala a moje zarudlá zmačkaná kůže bolela při pokusech o navrácení do původního tvaru, věděla jsem, že jsem vzhůru, že můj náklad je jen důkazem, že jsem tam kde jsem, že vidím co vidím, že můj sen není sen.

Chodila jsem sem a tam asi pět hodin, než jsem našla první směnárnu, kde mi paní předala několik tisíc. Vzpomněla jsem si na Top Gear a jejich Vietnamský speciál, kde i  jako milionáři měli problém sehnat prachobyčejnou motorku, a zjišťovala, že za moje dva tisíce se stěží slušně najím. Nakonec jsem v podstatě náhodou vrazila do prázdného asijského bistra se třema nevábně oschlýma sezamovýma kuličkami za výlohou. Chvíli jsem postávala před dveřma a přemítala o všech těch psech, zhnilých masech a krysách, které tak rádi inzerují v našich novinách, ale nakonec mi to vlastně bylo jedno. Dala jsem si nějaký herezsvár nebo jak se to vlastně maďarsky řekne čínská polévka a hrstku rýže. Myslela jsem na tibetské mnichy a jejich potravinové příděly, myslela jsem na hladomor v Africe a taky v Indii a cítila jsem se pohoštěně. Smíchala jsem obé do jedné veliké hroudy slizu, abych naředila slzy, co mi vhrkly do očí, a nasoukala to do sebe tak rychle, že než jsem si uvědomila, že jím, nebylo už co.

Ještě jednou jsem přešla most a vydala se na poměrně vzdálené náměstí do čtvrti, která už neměla s turismem nic společného. Bylo to náměstí obyčejných lidí, lidí, jako já, nebo i jiných, ale velmi podobných lidí.  Studenti, lidé chodící z práce, teenageři a různé kreatůry vystavující na odiv své kreace. Nějak se mi zdálo, že tam patřím.

Pak přišla Éva a odvedla mě k sobě. Dala mi najíst, napojila mého velblouda a nechala mě dosyta vyspat. Pak jsme si řekli ahoj a ona šla do práce. Obyčejný maďarský život, jehož já jsem na chvíli byla součástí. A pak jsem chytla vlak směr Rumunsko.

Bob Dylan v uších, Henry Miller v ruce a vlak řítící se krajinou ukrajujíce kilometry kukuřice na mé cestě k cíli. Hodina, dvě, pět, čas plyne, vlak plyne, dráty kolem kolejí plynou, jen zdánlivě náhodné zastávky vlaku rozrušují kontinuitu plynutí a někdy ani to ne. Beze spěchu a bez cíle plynou věci jaksi jinak. Čas se stává velmi levnou komoditou, se kterou je nakládáno jako s odpadem, hodina zpoždění nebo dvě hodiny čekání, vše se bere jen jako příležitost zastavit se, která je cestujícímu dána shůry.

I já jsem měla svou příležitost. Jedna přejetá zastávka a z mých pěti hodin na cestách se stalo dvanáct. Vlak mě s plechovým burácením opustil ve městě mrtvých duší, kde ostrý pach moči drásal moje nozdry, a shromáždění lidí okolo nádražní budovy budilo můj nejhlubší respekt.

K mému překvapení ovládala staniční pokladní angličtinu na vcelku obstojné úrovni. Kromě informací o nejbližším spoji zpět mě obdařila také třikrát zdůrazněnou informací, že vlak odjíždí ze třetího nástupiště. Stála jsem před staniční budovou na straně kolejí a přemítala, proč jí právě tato informace, připadala tak důležitá. Přede mnou se rozkládal výhled na zástup veskrze rezavých vagónů, které zbarvily zemi pod nimi do ruda. Vlevo nade mnou, na boku budovy typu šedý hranol, se nacházel název města přibližně podobného stáří a kvality, jehož stékající rez byla spíš krví historie stékající po zdi dolů. Vše doplněno pachem moči, zvukem unaveného cvrčka a třemi kolejemi. Obrátila jsem se a vešla branou do jiného světa. Do světa McDonaldů, moderních lékáren, Billy, pumpy Shell a řecké banky, do světa, který působil jako kulisy pro ochotníky chudého divadelního spolku. Ve chvíli, kdy jsem opatrně hodnotila kam až se v tomto podivném světě odvážím vydat, se se mnou dala do řeči postarší Rumunská žena. Její tvář lemoval černý šátek schovávající husté černé kudrny, a jeden jediný stříbrný zub, který z prázdnoty jejích úst trčel jako roh jednorožce, hrdě nošený, naleštěný a jako zrcadlo odrážející scenérii, která se rozprostírala před ženou. Na pomoc v naší anglicko-rumunské komunikaci přispěchal drobný muž s kšiltovkou a viditelnými kožními problémy, jehož příspěvek vlastně nikterak ničemu nepřispěl. Šla jsem se schovat do rohu s močí a cvrčkem, uchránit se trochu před nádherou tohoto absurdního divadla, a počkat než bude čas odebrat se na třetí nástupiště.

Noční jízdy vlakem mě vždy naplňovaly úzkostí a obavami. Svět se najednou smrskne na velikost coupé s velkou černou prázdnotou obklopující vlak, černým vakuem, na hru Age of Empires kde je neprozkoumaný svět prázdným místem na mapě. Avšak stejná prázdnota, která mě plní obavami, vzbuzuje také pocit dobrodružství, když vlasy čechrá chladný vzduch a oči se marně snaží proniknout za hranice světla vyzařovaného okýnky vlaku.

Později též noci jsem se setkala s Onarou, s dívkou s rudými vlasy, která mi propůjčila postel, jídlo, víno i kočku. Mluvili jsme dlouho, smáli se, vyměňovali si názory a spojoval nás zájem se vzájemně obohatit. Mluvili jsme tak dlouho, až mi zbývaly jen čtyři hodiny spánku předtím, než mě vlezlý zvuk budící melodie vyžene pokračovat v tom, co jsem si tak tvrdohlavě předsevzala.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
kapča z IP 78.80.90.*** | 17.8.2012 12:31
A nikde žádné vítací výbory? Ani před domem typu šedý hranol? hmmm
Paf z IP 78.80.90.*** | 17.8.2012 12:31
Rumunsko jako divoký západ 1863 nebo jako země Q?
Terr z IP 90.227.188.*** | 18.8.2012 21:18
A bylo ti to třeba?


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a dvanáct