Období: květen 2012

Včera jsem přemohla nesnesitelně vyčerpávající pocit únavy, který ubíjel úplně každého obyvatele tohoto  města, po večeři jsem si půjčila klíčky od kola a vydala se směrem k tak dobře známému a po dva měsíce obývanému koutu Patrasu, k Agiou Vasiliou. Zatímco se ten šedý krunýř mraků pomalu trhal, slunce zalézalo za hory na druhé straně zálivu a hrálo všemi barvami. Přestože leží Agio asi jen dvacet minut jízdy na kole, cesta mi trvala celkem tak tři hodiny. Během ní jsem pozorovala vlny, které si hrály s cestou na pobřeží, rušný život v přístavišti trajektů a pár plážových romancí. Vše co jsem viděla, vše co jsem slyšela, zkrátka všechno co jsem potkala, jsem se snažila zaznamenat, zachytit mým třetím okem s paměťovou kartou. číst dál

Asi je zase potřeba přidat trochu příběhů o mých zážitcích zde. Co se děje? Jako obvykle vcelku nic. Škola, práce, společenský život. Dny plynou a kalendář se točí tak rychle, že aniž by si člověk vzpomněl, co vlastně dělal včera, už je týden ve předu. Za 56 dní brzo ráno budu s brekem a v objetí mávat všemu, co mi zde dělalo více než vítanou společnost, a budu směřovat do míst, které se teď zdají být šedé a nezajímavé. Tento článek by ale neměl být vyjádřením skrytých obav a dosud neobjevené deprese, chtěla jsem vám popovídat o tomto týdnu, který včera začal a v neděli skončí.  číst dál

Tak nám dnes v Olympii zapálili oheň. Přímo olympijský oheň, do slova a do písmene. Vím, že se tam dnes pořádala výprava zahraničních studentů. Nejela jsem. Za to jsem šla na procházku, sehnala si film do foťáku a nasbírala pár mušliček. Když jsem přišla domů, viděla jsem fotky od lidí, co tam byli. Viděla jsem fotky spousty "důležitých" mužů v oblecích, spousty "důležitých" mužů v teplácích a spousty fotografů. Trvalo mi to asi dvacet fotek, než jsem si uvědomila, proč je vůbec fotili. Na všech fotkách byl dav výše popsaných lidí, ve kterém se, jako moucha na obloze, vyjímal první z mužů, jenž nese olympijskou pochodeň. První běžec v řeckých barvách, první úsek štafety posvátného plamane, první a skoro neviditelný. A pak jsem se koukla na fotky v médiích. Vypadaly dobře. Herečky v prostěradlech nesoucí kalich s plamenem, který tajně zapalovali v lesíku za stadionem, který zapalovali na místech, kam lidé z tribun dohlédnout nemohli, kde lidé z davu nemohli zkontrolovat, odkud se ten posvátný plamen bere (ze škrtání křemínků to určitě nebylo). A pak také fotky běžce, který se jako osamělý světlonoš vydává na nejdelší pouť svého života na opuštěném starém stadionu antických dějin.  číst dál