Období: leden 2014

Byla asi jedna hodina, když jsem se probrala z neuvěřitelně výživného spánku. Podle bolesti levé poloviny těla jsem usoudila, že jsem se během spánku nejspíše neobtěžovala převracením a pomalu jsem se sunula na druhý bok. Haris vedle mě chrápal. Dírkami žaluzií procházelo do místnosti sluneční světlo v podobě zakulacených válečků centimetrové délky. Za oknem se život ubíral podle obvyklých řeckých pravidel. Skůtry troubily, lidé po sobě pokřikovali a auto s výkupem čehokoliv hlasitě vyřvávalo: „dámy a pánové, židle, brambory, košťata..“. Z kuchyně k nám doléhalo cinkání nádobí. „Kalimera“ polekal mě hluboký hlas vycházející z druhé strany postele. „Jé, ty už jsi vzhůru? Kaliméra“ odpověděla jsem nadšeně a jala se Harise pošťuchovat konečkami prstů. „Jak se cítíš?“ optal se starostlivě a přiložit mi ruku na čelo „teplotu už naštěstí nemáš“. „Jako rybička“ řekla jsem čile a jako důkaz jsem odhodila svoje tlusté ponožky napříč pokojem. „Co budem dneska dělat?“ začala jsem zjišťovat plány na poslední společně strávený den. „Ty víš co přijde. Jsi připravena?“ odpověděl záhadně a já si v tu chvíli vzpomněla. Výhled na romanticky strávený den byl pryč. „Rodinná návštěva!!!“ vyjelo ze mě hrůzyplně a já zajela zpět do peřin. „Nějak se mi přitížilo!“ číst dál

A pak nastal den D. Tedy já si myslela, že je to den D, že jsou to právě Vánoce, na které se obvykle lidé o Vánocích těšívají. Prý ne. Stejně mi to bylo fuk. Já jsem den započala dobře, vyhnala jsem Harise pro snídani, abych si mohla chvilku poležet v prázdné posteli.  Jen co on i s Katerinou odešli do města pro pár dalších dárků, vyskočila jsem z postele a užila si dlouhou a horkou sprchu. Byl to pocit naprosté svobody, jaký může zažít jen ten, kdo není zrovna ve svobodné situaci. Zapnula jsem si rádio a protančila bytem zabalená jen do ručníku a ošklivých hnědých papučí s fotbalistickým motivem. Připadala jsem si jako Hugh Grant ve svém legendárním tanečním čísle. Pohazovala jsem mokrými kudrlinami a trousila kapky vody na podlahu a doufala, že stejně jako v tom filmu, za mnou nestojí tichý pozorovatel. číst dál

Když už jsem se v Aténách ocitla v takovémto čase, vzala jsem si za úkol vyzkoumat tedy všechno o jejich vánočních zvláštnostech. A zvláštností jejich Vánoc je to, že na nich nic zvláštního není. Je to prostě den, jako každý jiný. S tím, jsem se já ale nehodlala smířit.. „Co koupíš rodičům?“ ptám se zvědavě v naději, že mě ohromí svým neotřelým vkusem v otázce darů. „Asi nic“, říká naprosto lhostejně. Kráčíme ulicí na konečnou trolejbusu, překračujeme překážející betonové schodky a obcházíme stromy v chodnících. „Jak jako nic?“ ptám se nevěřícně. „Vy si jako dárky nedáváte?“ „No, jako ani n... číst dál

Je na čase přidat další příběh do série mých příběhů řeckých národních oslav. Konkrétně mám na mysli Vánoce. Ano, měla jsem to štěstí, že díky nějakým dosud mi neobjasněným a záhadně církví ovlivněným posunům v kalendáři jsem po oslavě našich legendárně hektických Vánoc, stihla přejet půlku Evropy a zjevit se v předvánočním čase v zemi jiného časového pásma. Zase Řecko. Návštěva ačkoliv byla naplánována již od poloviny října, utrpěla během posledního týdne před odletem jisté změny, které vedly k tomu že: číst dál