Asi je zase potřeba přidat trochu příběhů o mých zážitcích zde. Co se děje? Jako obvykle vcelku nic. Škola, práce, společenský život. Dny plynou a kalendář se točí tak rychle, že aniž by si člověk vzpomněl, co vlastně dělal včera, už je týden ve předu. Za 56 dní brzo ráno budu s brekem a v objetí mávat všemu, co mi zde dělalo více než vítanou společnost, a budu směřovat do míst, které se teď zdají být šedé a nezajímavé. Tento článek by ale neměl být vyjádřením skrytých obav a dosud neobjevené deprese, chtěla jsem vám popovídat o tomto týdnu, který včera začal a v neděli skončí.  číst dál

Tak nám dnes v Olympii zapálili oheň. Přímo olympijský oheň, do slova a do písmene. Vím, že se tam dnes pořádala výprava zahraničních studentů. Nejela jsem. Za to jsem šla na procházku, sehnala si film do foťáku a nasbírala pár mušliček. Když jsem přišla domů, viděla jsem fotky od lidí, co tam byli. Viděla jsem fotky spousty "důležitých" mužů v oblecích, spousty "důležitých" mužů v teplácích a spousty fotografů. Trvalo mi to asi dvacet fotek, než jsem si uvědomila, proč je vůbec fotili. Na všech fotkách byl dav výše popsaných lidí, ve kterém se, jako moucha na obloze, vyjímal první z mužů, jenž nese olympijskou pochodeň. První běžec v řeckých barvách, první úsek štafety posvátného plamane, první a skoro neviditelný. A pak jsem se koukla na fotky v médiích. Vypadaly dobře. Herečky v prostěradlech nesoucí kalich s plamenem, který tajně zapalovali v lesíku za stadionem, který zapalovali na místech, kam lidé z tribun dohlédnout nemohli, kde lidé z davu nemohli zkontrolovat, odkud se ten posvátný plamen bere (ze škrtání křemínků to určitě nebylo). A pak také fotky běžce, který se jako osamělý světlonoš vydává na nejdelší pouť svého života na opuštěném starém stadionu antických dějin.  číst dál

V podstatě, od té doby, co tyto koleje vznikly, nebyl den, kdy by nebyl problém s internetovým připojením. Nejdříve to postihlo první patro, posléze přízemí, a když už jsme se radovali, že jediný sklep nemá problémy, rozšířila se epidemie internetového moru i k nám, do krtčí nory. V podstatě od září si někdo neustále stěžuje na příslušné administrativní pracovnice, každé placení nájmu se neobejde bez otázky, zda-li nám nemohou poskytnout slevu, a recepční, kterým internet samozřejmě jede, aby mohli hrát poker, se stali záchrannou oázou a internetovým kioskem nejvyšší nouze. Každá stížnost byla zodpovězena s tím, že koncem týdne se na to někdo přijde mrknout. A tak jsme koncem každého týdne čekali na zázrak, který ale nepřicházel. Jako každý jiný obyvatel místních pokojů, jsem se snažila i já dopátrat toho, co by mohlo být příčinou, a úspěšně. Vyřešila jsem největší záhadu století, kterou na Kastellokampu kdy měli a přišla jsem na to, že ne za všemi dveřmi v přízemí se skrývají prázdná místa.  číst dál

Je 0:51 25.4.2012 a já finišuji svůj hrnek zázvorového čaje. Během posledních 50 minut jsem uklidila a umyla kuchyň, vydrhla umyvadlo v koupelně a otřela splachovací nádobku záchodu. Poskládala jsem si oblečení, vymetla zbytky Arizonek z postele, zakopala svoji hromadu bot do kouta za postelí a začala jsem pracovat na své závěrečné práci do psychologie. Na to, že jsem minulou noc spala nějakých pět hodin a přes den jsem kromě běhání zvládla i třikrát cestu do školy a zpět, jsem nějak moc výkonná. Co se to se mnou sakra jenom děje..!! číst dál

Dostala jsem pozvání užít si velikonoce tak, jak se na Řecko patří – v širokém rodinném kruhu. V kruhu, který zahrnuje nejen lidi, ale také psa, dvě jehňata, opékané vnitřnosti a polovinu osazenstva domu pro seniory. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je to nabídka, která se neodmítá, musela jsem nechat rozhodnout minci o tom, zda-li pojedu, či ne. číst dál

„Ufff, konečně doma“ povzdechla si a nabrala si druhou lžíci jogurtu. Bylo brzo ráno a její žaludek křičel hlady. „Kéž bych to nemusela psát“ pomyslela si, když zírala na prázdnou stránku před sebou. „Jak začít? A hlavně kde?“ Bylo osm ráno, její pokoj naplňovalo sluneční světlo a z otevřeného okna se linul kočičí řev. číst dál

Dnes je prosím 26 stupňů, vítr mírný, jihovýchodní, jasno, vlhkost 46 % a palmy se naklání jen malinko. Máme to tu takhle už týden. Ačkoliv stromy a kytky kvetou už nějaký ten pátek, teprve před týdnem je přestal sprchovat ledový déšť a bičovat vichr z hor. Řecko udělalo hop a skočilo rovnýma nohama do českého léta. První den krása, druhý den nádhera, třetí den fajn a čtvrtý den vopruz. číst dál

Dnes nám trochu fouká.. jen asi 80 km/h.. prádlo schne rychle. číst dál

..už nám kvetou mandloně.. číst dál

What the hell do the flashlights in my head? Pictures, music and crazy dance, all mixed together, all spin around making candyfloss from the fibres of my thoughts. Aah, yesterday's night ended in today's morning, breakfast replaced lunch and my dignity needs some more time to rise again. číst dál

To byste nevěřili, co všechno má v Řecku smysl pro humor. Vyjma lidí, kteří nejsou vtipní, ale spíše směšní, tady srší vtipem všechno, co člověka obklopuje. Jestli jste někdy četli o Kocourkově, můžete to pokládat za více než vhodnou představu místního fungování věcí. Můj dnešní příběh se týká domácnosti, prostředí, ve kterém má každá žena více, než mnoho zkušeností, a které se zdá, že nemá již čím překvapit. číst dál

Přišel Únor, teda už před notnou dávkou dnů, a přinesl do Patrasu vlnu karnevalové zábavy. Ačkoliv by se nám mohlo zdát, že potenciál vydělat peníze a ubavit se k smrti, který karneval skrývá, se nedá propást, mohu směle říci, že se propást klidně dá. Nevím jestli je to jen řecká doména, nebo by toho byly schopny i jiné pozemské rasy, ale zde je zvykem těžit z toho, z čeho se těžit nedá a nevšímat si toho, co by za povšimnutí rozhodně stálo. Během února se, kromě svátku svatého Xaralampose, vystřídalo mnoho dalších a rozhodně méně významných dní, kdy byly zavřené minimálně školy, když už ne celá města. Měli jsme pár nepovšimnutých a bezvýznamných stávek, nějaké svaté, dny studentů, den souvlaki také den kdy se pouští draci. Až na pár vyjímek jsme kromě barů zavřeli všechno a oddávali se slastnému popíjení zakaleného a předraženého ouza. Prokrastinace zkrátka zafungovala i na krizi a řecko, potažmo Patras, znovu ožili.  číst dál

Původní plán vypadal asi takto: vzít Harise a ukázat mu, jak vypadá sníh. Upgradovaná verze: vzít dvacet lidí z našich kolejí a uspořádat jednodenní lyžařský kurz. Scóre: čtyři plná auta, devatenáct lyžařů a jeden snowboardista, sleva pět eur na vleky pro každého a tři objevené lyžařské talenty. Žádná zlomená noha, žádná zlomená lyže a žádné prošláplé boby. Musím uznat, že jsem vskutku dobrý organizátor! číst dál

číst dál

Zatímco zima přinesla déšť a vlezlý chlad, únor odnesl a vlastně ještě odnese většinu lidí, která se zde v průběhu semestru vyskytla. Pár jedinců se přesunulo do Itálie, většina se navrátila zpět domů, a ta hrstka posledních kusů, která zde zbyla, se snaží vše možně zakrýt díry, které tím vznikly v naší sociální infrastruktuře. číst dál

Ráno otevřu oči a vidím, jak se pět centimetrů od mého nosu producíruje tak desítka mravenců, kteří se jen velmi málo podobají těm našim. Obrátím se na druhou stranu, abych trochu potlačila skutečnost a zjistím, že mi na druhé půlce polštáře stojí dva brouci s větším než malým počtem nožiček, a zjevně o něčem diskutují. Lehla jsem si tedy na záda, abych se pokochala výhledem na pavouka, co mi lezl po stropě a připomněla si včerejší ještěrku, co se nám schovala někam do skříně. Bylo kolem deváté a slunce už prolézalo roletou se dvěma šnečky, kteří na ní drží i přesto, že je roluji tam i zpět. Trošku se mi z té malé zoo začal zvedat žaludek. číst dál

Zajímalo by mě, který dobrodinec mě má tak rád, že mne nenechá se pořádně vyspat, ale vzhledem k včerejšímu večeru by to klidně mohl být samotný Dionýsos. Za tři hodiny zírání do tmy jsem opět přišla na spoustu věcí, které vám zde budu velmi, velmi zdlouhavě popisovat. číst dál

Tak dlouho jsem odkládala napsat report z vaší návštěvy zde, až jsem ho odložila v zapomnění. Tam je o něj alespoň s jistotou postaráno. Nicméně děkuji za skvěle strávených deset dní, z nichž každý den byl lepší než předešlý. Už jsem skoro zapomněla jak žůžo rodinka ta naše je a kolik kravin dokážeme vymyslet, když jsme všichni spolu. Jo můj ironický ostrovtip, Rajmovy trefné poznámky, ségřiny vtipné koniny, mamčin nesmrtelný smích a taťkovy vše propojující myšlenky, dokážou být nemilosrdnou zbraní! Nejenže na nikom nezůstane nit suchá, ale ani nám není nic svaté. Adámkovic klan boří staré mýty, aby na jejich místě vytvořil nové, fantasknější a rozhodně více absurdní, než byly původní. Není se čemu divit, že mi těchto deset dnů tak rychle uteklo a že mi po nich tak nějak bylo trochu i smutno. číst dál

Mám další ze svých nespacích dnů, a tak sedím na sofa hotelu Fivos a užívám si genia loci, ba možná i genia noci. Jsem v Aténách a zbytek mé znovu sjednocené spící rodinky se nachází někde v patrech nademnou. Jsou tu všichni, mamka, taťka, ségra i staronový přírůstek Rajmo. Naše síla je sjednocena a jedeme dobýt svět! číst dál

Dnes je 24. prosince 2011, venku je kolem 15 stupňů a slunce mi do pokoje svítí takovým způsobem, že nevidím na obrazovku. (To mě donutilo z ní utřít prach, a to prosím není ani jarní úklid). Jo, snažím se všemožně přesvědčit, že dnes jsou Vánoce a moc se mi to nedaří, ačkoliv se celý uplynulý týden ve znamení Vánoc táhnul. číst dál

Abych řekla pravdu, tak se žádná válka nekoná. Každý den chodíme do školy a pak zase z ní. Každý den chodíme spát a pak zase vstáváme. To nevšední co nám přišlo zajímavé zevšednělo a zůstal jen stereotyp. Inu, každé místo je po pár prvních šocích úplně stejné. číst dál

Dnes je ten velký den, kdy k nám byl doveden elektrický proud.. to sice ne, ale dnes jsme se přestěhovaly. Když jsme včera balily své saky paky, nestačily jsme se divit kolik věcí máme (3x více, než když jsme přijely) a jakým způsobem je budeme z Agia stěhovat. Ačkoliv máme vlakové jízdenky a vlak stojí téměř u kolejí, náš plán nám překazila - jak jinak - generální stávka. Po troše dumání o velikosti vozu a ochotě majitele jsem se rozhodla objednat Henryho - bujného to oře s nejmenším kufrem světa. číst dál

Balíme! Sbohem Agio Vasilio, míříme na koleje!!! číst dál

Dnes je první adventní neděle a ačkoliv je skoro prosinec a i vitríny místních obchodů se začínají zaplňovat vánočními kýči, já prostě měla neděli, jako každou jinou. Jak je v Bibli vepsáno, bůh stvořil zemi za šest dní a sedmý den odpočíval, proto jsem se i já rozhodla nebýt projednou božštější, než nejbožštější výmysl světa a dát si taky voraz. Když jsem se ráno, s nudlí u nosu, probudila do slunečného rána, odbyla jsem si své stereotypní ranní rituály a vydala se za dobrodružstvím. Sehnala jsem si auto, sehnala jsem si řidiče, a jela jsem pokořit oblíbenou metu Erasmáckých studentů. Jela jsem dobýt Nafpaktos. číst dál

Slovo dalo slovo, slib dal slib a najednou už tu byl pevný čas odjezdu mého autobusu. A kam jsem jela? Zachránit mé malé skromné já před totální ztrátou soudnosti mého humoru, jela jsem za Lídou.  číst dál

Včera, sic se ještě nejednalo o dnešní magické datum, byl u nás v Patře úplněk. Plán byl jasný, zúčastnit se pravidlené lekce řeckého jazyka, po něm vzít nohy na ramena a vyšplhat k opuštěnému rozestavěnému baráku na kopci nad univerzitou, kde budeme provádět observaci pravidelné měsíční periody. Na to, kolik lidí se plánovalo připojit, se nás sešlo jen pár, ale i přesto jsme měli krásný večer. číst dál

Je neděle a nic se neděje. Velmi chabý pokud o vtip, ale přece jen nějaký byl.. dnes jsem vstala.. to by sice pro začátek možná stačilo, ale to by se tato činnost nemohla stát jedinou dnešní činnností. Odpověď na otázku, "co jsi dnes celý den dělala" je značně vyčerpávající: vstala jsem. Ať mi nikdo netvrdí, že válet se celý den v posteli je sranda. Ležím, záda mě bolí, v zadku mám mravence a na lýtkách oleženiny. Levá ruka ztratila cit a pravá mi pomalu umrzá. Celá hlava mě svědí, jak mě škrábou moje vlastní vlasy a v žaludku mám kámen už od snídaně. Ležení holt není žádná sranda. číst dál

Aby bylo všem jasno, tak delší proluka mezi mými články byla způsobena jen tím, že jsem absolvovala Greektrip po starých antických památkách, přírodních zajímavostech a prachobyčejných městech. Půjčené auto dotstalo jméno Gracy, naložilo Kapču, čtyři čiperné holky a pevně v rukou velitele vozu se vydalo na výlet. Plán byl jasný: 1) nechat si věštit z pařátků v Delfách, 2) pokochat se mystikou klášterů v oblasti Meteora, 3)  slyšet padat minci v Epidavrově divadle a 4) žasnout nad zašlou slávou starověkých Mykén. Tyto hlavní body doplnilo nesčetné množství náhodných zastávek, které více, či méně předčily očekávání hlavních turistických atrakcí. A jaké to vlastně bylo? Jen čtěte dál! číst dál

Dnes ráno, ještě předtím, než začnu psát všechny svoje školní články a plnit povinnosti vysokoškolského studenta, se musím s virtuálním prostorem podělit o další zvláštnosti, které nám tato země přichystala. Dnes je středa. Kromě toho, že je buisness time, je také stávka. Ano, nečekaně je stávka. Ještě jednou: dnes je středa a je stávka. Je nejvíce generální stávka, za historii řeckého stávkování. Stávkují dopravci, stávkují učitelé, stávkují obchody a stávkují i kavárny. Je to ten druh stávky, na kterou se celé Řecko chystá několik týdnů dopředu. Také je to ten druh stávky, o které ví celý svět, a každé seriózní zahraniční noviny jí věnují minimálně jeden odstaveček. Je to stávka dvoudenní, to znamená, že trvá celou středu a celý čtvrtek. Někteří s ní začali už v pondělí, někteří s ní skončí až v neděli a někteří nepřestanou stávkovat nikdy. Takže, pro shrnutí: dnes je středa a je stávka, zítra bude čtvrtek a bude stávka. číst dál

Včera jsme se vzbudily a bylo asi deset hodin. Jediný pohled z okna stačil k tomu, abychom věděly, že nemůžeme zůstat sedět na zadku a užírat se výčitkami z útržkovitých vzpomínek předešlé noci, ale musíme je utopit ve větrném slunečném dni. Sbalily jsme hektolitry vody, nakoupily potraviny na piknik a vyrazily pokořit druhou stranu vody, na kterou už od příjezdu koukáme. Od dalších lidí jsme už předtím vyzjistily jak se to má s mostem, chodci a trajektem a proto už nic, krom výstražných cedulek, nebránilo přechodu dominanty Korinského zálivu - mostu Rio-Antirio.  číst dál

Tak dnes je ten den, kdy mají sice svátek všechny Terezy, ale jen ta naše ho má nejvíce zasloužený. A proto jsem se rozhodla obdarovat ji něčím co potěší její oko, sluch a pomůže jí zútulnit nový domeček. Kdyby tu byla, teda spíše: "Ségrajz, kdybys tu byla, tak bych ti dala tohle": číst dál

Dny plynou a nic se nemění. Čas zde stále nehraje žádnou roli, systém se neorganizoval, autobusy a jízdní řády se ne a ne potkat a dovozci kafe nemají nouzi o zakázky. Co se týče mě, tak moje schopnost adaptovat se jakýmkoliv podmínkám bez potřeby to komentovat, byla hluboce zasažena. Tento týden (a konec minulého) jsme se stali takřka obětí školní administrativy, a školní administrativa jen o vlasek unikla mučivé smrti. číst dál

Tento tip na krásný výlet jsem si vezla už z česka. Ještě doma jsem zhlédla všechny díly Objektivu, ve kterých se vyskytovalo Řecko a vybrala si ty nejblíže Patrasu. Dnešnímu výletu dodávala na atraktivitě zubačka, která jezdí strmým horským údolím z Kalavryty do Diakofto a klášter Mega Spileon přilepený na mohutné skalní stěně. Výlet měl jen jeden háček: konal se v sobotu. číst dál

V sedm ráno můj telefon kvičel What else is there od Röyksopp a snažil se mne vyhnat z postele. A proč? No přece protože byl čas jít do školy. číst dál

Nespavost je fenomenální záležitost. Vždy jsem měla pocit, že lidé co trpí nespavostí jsou hrozní chudáci a to z jednoho závažného důvodu - nevyspí se. Po dnešní noci (vlastně po této stále ještě trvající noci) jsem jiného názoru. Nespavost přináší možnosti, netušené možnosti člověku, který ji prožívá. Nespavost je dar, je to možnost poznat sám sebe, je to vězení tmy, které umožňuje hloubat, přemýšlet a uskutečňovat své sny. číst dál

Kosta číst dál

V páteční večer jsem na obchůzce okolím objevila přístupové cesty do nitra na pohled zcela nepřístupných vrcholků. Po hodinovém bezprizorním toulání mixem travin a nepotřebného odpadu, byl sice můj foťák těžší o 100MB a nové sandálky o pár odřenin, ale mému pobytu se zde otevřel Nový Prostor. Ze čtyř stěn malého apartmánu vedla najednou červí díra do soustavy zvané Příroda. číst dál

Abych trochu rozšířila předchozí článek (ačkoli byl naprosto dostačující) je potřeba doplnit pár důležitých fakt. Řek je člověk (o tom není pochyb), který je velmi, velmi, velmi nespoutaný. číst dál

Řecko je Rumunsko s mořem. číst dál

"Ty jedeš do řecka? Jé ty se máš!" číst dál

Je sedm ráno, a zatímco si žvejkáním snídaně krátím čas před otevřením bankovní instituce, přemýšlím co teď bude. Jen pár hodin a můj skromný studentský život bude ocelovým ptákem pochybné konstrukční kvality přenesen o dvě hodiny a časové pásmo jinam. Podle reakcí okolí, které poslední dva týdny zažívám, bude můj život vypadat asi jako život občana v programu na ochranu svědků spojený s výletem do Delta kvadrantu. číst dál

Celé moje prázdiny se vlečou ve stylu předchozího článku, jen jsem si mezi zábavou a zábavou hodila taky trochu té práce (ale ne zas tak moc, aby se neřeklo). Z práce šup na Terčinu svatbu, která se stala párty roku (foto na mém rajčeti), ze svatby dup a hop a dup a skok do Brna, odkud jsem po pár probdělých nocích přejela na On the Road. Jacka Kerouacka jsem tam sice nepotkala, ale za to jsem měla královské vozítko,osobního řidiče (ne toho na fotce) a další nezachytitelné zážitky do sbírky nezachytitelných zážitků. Nejenže jsme skotačili na skvělou hudbu známých i regionálních kapel, brázdili pardubice na kole, ale došlo i na noční koupání v místní pískovně.  číst dál

1. června ve 12.00 začaly zatím mé nejdelší prázdniny. Jen co jsem odhodila pero a poznámky na stůl, převlíkla si příliš slušivé hadry za vytahané kalhoty a snědla rozvařenou kaši, vydala jsem se to náležitě oslavit do přilehlých parků a čajoven. Ještě ten večer se mi v hlavě nořily plány o tom, co všechno musím do konce září zažít a poznat, kam určitě pojedu, s jakými lidmi se potkám, a co všechno okusím. Od čtyř volných měsícu jsem si slibovala "drogy, sex a rock'n'roll" (just joke, mom).  číst dál

Jako tažní ptáci jsme včera prolétli Brnem a zanechali za sebou stopy. Stopy, kterých chce dosáhnout každý. Stopy, které nám budou připomínat, že jsme něčeho dosáhli i my. Stopy, které nám budou připomínat, jak blažené je být čas od času out of reality. číst dál

Už dva týdny trochu smutně poslouchám, jak se lidé kolem mě domlouvají na návštěvy hokejových zápasů v místních putykách. Už dva týdny po večerech poslouchám, jak celé brno v jeden moment křičí, výská, tleská a zpívá. Už dva týdny si říkám, že být součástí davového šílenství musí být super. Rozhodnutí navštívit taky jeden takový zápas padlo a já začala shánět lidi, kteří by mě podpořili. číst dál

Dneska jsem opět vstala příliš brzo na to, abych byla vzhůru, a jela jsem zachraňovat svět. číst dál

Namotivovaná první schůzkou ohledně zahraničních pobytů Erasmus, jsem dnes založila své první oficiální blogové stránky, kde si výplody mé fantazie bude moci číst každý, koho to zajímá. Trošku mě tato skutečnost děsí, neboť se mi ve znalostech gramatiky udělaly, za ta léta mimo gympl, četné mezry, doufám však, že tuto skutečnost nebudete vnímat, potažmo vnímat negativně. Bavte se, diskutujte, ODPORUJTE (to mám ráda), chvalte, cokoliv jen chcete. Můj blog slouží vám. číst dál