Období: leden 2012

Ráno otevřu oči a vidím, jak se pět centimetrů od mého nosu producíruje tak desítka mravenců, kteří se jen velmi málo podobají těm našim. Obrátím se na druhou stranu, abych trochu potlačila skutečnost a zjistím, že mi na druhé půlce polštáře stojí dva brouci s větším než malým počtem nožiček, a zjevně o něčem diskutují. Lehla jsem si tedy na záda, abych se pokochala výhledem na pavouka, co mi lezl po stropě a připomněla si včerejší ještěrku, co se nám schovala někam do skříně. Bylo kolem deváté a slunce už prolézalo roletou se dvěma šnečky, kteří na ní drží i přesto, že je roluji tam i zpět. Trošku se mi z té malé zoo začal zvedat žaludek. číst dál

Zajímalo by mě, který dobrodinec mě má tak rád, že mne nenechá se pořádně vyspat, ale vzhledem k včerejšímu večeru by to klidně mohl být samotný Dionýsos. Za tři hodiny zírání do tmy jsem opět přišla na spoustu věcí, které vám zde budu velmi, velmi zdlouhavě popisovat. číst dál

Tak dlouho jsem odkládala napsat report z vaší návštěvy zde, až jsem ho odložila v zapomnění. Tam je o něj alespoň s jistotou postaráno. Nicméně děkuji za skvěle strávených deset dní, z nichž každý den byl lepší než předešlý. Už jsem skoro zapomněla jak žůžo rodinka ta naše je a kolik kravin dokážeme vymyslet, když jsme všichni spolu. Jo můj ironický ostrovtip, Rajmovy trefné poznámky, ségřiny vtipné koniny, mamčin nesmrtelný smích a taťkovy vše propojující myšlenky, dokážou být nemilosrdnou zbraní! Nejenže na nikom nezůstane nit suchá, ale ani nám není nic svaté. Adámkovic klan boří staré mýty, aby na jejich místě vytvořil nové, fantasknější a rozhodně více absurdní, než byly původní. Není se čemu divit, že mi těchto deset dnů tak rychle uteklo a že mi po nich tak nějak bylo trochu i smutno. číst dál