Latentní konzistence

Tak dlouho jsem odkládala napsat report z vaší návštěvy zde, až jsem ho odložila v zapomnění. Tam je o něj alespoň s jistotou postaráno. Nicméně děkuji za skvěle strávených deset dní, z nichž každý den byl lepší než předešlý. Už jsem skoro zapomněla jak žůžo rodinka ta naše je a kolik kravin dokážeme vymyslet, když jsme všichni spolu. Jo můj ironický ostrovtip, Rajmovy trefné poznámky, ségřiny vtipné koniny, mamčin nesmrtelný smích a taťkovy vše propojující myšlenky, dokážou být nemilosrdnou zbraní! Nejenže na nikom nezůstane nit suchá, ale ani nám není nic svaté. Adámkovic klan boří staré mýty, aby na jejich místě vytvořil nové, fantasknější a rozhodně více absurdní, než byly původní. Není se čemu divit, že mi těchto deset dnů tak rychle uteklo a že mi po nich tak nějak bylo trochu i smutno.

Jen co jsem se vrátila, skočila jsem po velmi důkladném spánku (velmi, velmi důkladném) rovnýma nohama do svých školních povinností a životních stereotypů. Dny se smrskly na psaní, běh, jídlo a večerní společenské sledování bolywoodských filmů. Čas od času člověk skočil na jednu z posledních hodin, protáhl svým tělem kelímek filtrované kávy a usedl zpět za bílý stůl z dřevěné drtě. Poslední veliké vzrušení pro mě byl výlet do města. Haha, zní to trochu maloměstsky, ale vyhrabat se z té naší krtčí nory potřebuje nějaký důvod, ať už je to hlad, nebo ztuhlé tělo. Nicméně jsem se poslední dobou začala do i z města dopravovat pěšky. Je to krásná hodinová procházka přecpanými silnicemi a rozbitými neprostupnými chodníky, ale je to procházka. Naposledy jsem se doprocházela až k jednomu knihkupectví, které mi bylo představeno, jako jedno z těch slušnějších. Regály plné obrázkových knih (ti důvtipnější ví, co tím myslím), k jejichž rozluštění člověk potřeboval trochu intuice a zkušenosti z oblasti knižních přebalů. Strávila jsem tam asi hodinu a přes všechny pochybné pohledy, co na mě prodavači vrhali, jsem se velmi důležitě přehrabovala stránkami knih, jejichž tituly jsem si ani neuměla přečíst. Nakonec jsem si jednu knihu koupila a byla jsem na ni pyšná přesně pět minut. Pět minut, než jsem zašla za roh, kde jsem vrazila do dveří antikvariátu, který mi velmi silně připomínal Black Books, jen bez toho protivného Ira. Tam jsem strávila další hodinu šňupáním, přehrabováním a srovnáváním, který z výtisku je více opotřebovaný a tudíž pro mne hodnotnější. Zůstat o pět minut déle, možná by mne odváděli v poutech (novinový titulek: Šílená Češka vyvedena z knihkupectví v poutech! Snažila se přečíst všechny tamější knihy), ale naštěstí jsem pochopila vyzývavé pohledy ne zrovna mladého prodavače a šla svůj úlovek zaplatit. Slečna mi, poté co jsem odmítla knihu zabalit, smotala ruličku balícího papíru s sebou, a s udiveným pohledem, že si tu knihu skutečně kupuji pro sebe, mi dala nižší cenu. Cestou domů mi sice chleba, druhá kniha, svazek salátu a klubíčko lýka můj balící papír pomačkali, ale aspoň mi teď nemusí být líto, že do něj má Šjekspírovská komedie nebude zabalena.

Inu ať už jsou knihy v jakém jazyce chtějí, pořád jsou to knihy. Možná že jim člověk někdy nerozumí, možná si v nich nečte s lehkostí, ale jazyk ve kterém jsou napsány, na tom nic nezmění. Za to vůle, ta je mocná.

Kdo přijde na to, co za knihu a jaký spisovatel, bude mít u mě malé bezvýznamné plus :)