Období: srpen 2012

Dny v Patrasu uplynuly rychle.. Každé odpoledne s pozůstatky mých kamarádu na zmrzlině nebo asijské kuchyni, přes den v doupěti zaneprázdněná snahou přestat se alespoň na jedinou vteřinu potit. Vyprala jsem si (ano, samozřejmě, že zapomněla papírový kapesník v kapse od kraťasů), upekla bábovku, absolvovala lekce vaření na Řecký způsob, spáchala pidi narozeninovou oslavu a jednou si byla i zaplavat. Každý den vesměs lepší než ten další – prosycený horkem, vysokou vlhkostí a nekonečnými proudy potu na každé části těla. číst dál

Jestliže byl Bukurešť megalomanský a lidem nevlídný, byla Sofie ještě něco daleko horšího. Budovy vzhledem k člověku v poměru 1:100, hrozivé pozůstatky komunistické diktatury převtělené do ohromných památníků statečných vojáků a pozlacených múz. Paláce, banky, kostely i divadla, vše jako Gulliver na Liliputu. Celý duch města reprezentativně zosobněn v jedné jediné budově nádraží, která člověka uvedla do Bulharské reality. Nelíbilo se mi tam, vzala první vlak směr Istanbul a jela dál. číst dál

Taxík poskokem zastavil před šedou nádražní budovou s ošklivým rezavějícím nápisem města, kde jsem strávila noc. Řidiči jsem předala překvapivě o jedno Lei méně než včera večer, a odebrala se do útrob nádražní budovy. Být to před sto lety, řekla bych, že z vlaku již na nástupišti supěla pára, ale on tam prostě jen tak stál a čekal. Zástupy lidí se tlačily dovnitř a já přihlížela konci vyhlídky na více či méně komfortní posezení s odevzdaným a rozespalým pohledem. Ačkoliv to zvenku vypadalo beznadějně, vevnitř zel vagón prázdnotou tak akorát prázdnou, abych sebe umístila do coupé s dalšími dvěma lidmi a dvěma lidmi polovičními. Čekalo mě jen deset hodin jízdy, které se v peklo neproměnily ani poté, co ty poloviční lidé nepřestali vydávat zvuky, permanentně drobit a chodit po mně. Byly chvíle, kdy jsem se mohla jednoduše vžít do pocitů dětských atrakcí se všemi těmi těžkostmi i lehkostmi, které tato důležitá funkce obnáší. Opustili mě po osmi hodinách a nahradil je Pat a Mat. Stěží to byla výhra. číst dál

Nějak se stalo, asi řízením osudu, že se mi jednoho dne v hlavě zrodil nápad. Krom silného pocitu, že si ještě musím odskočit do Řecka, mě zřejmě napadla ta nejhorší varianta (dle reakcí mého okolí), která byla na skladě.  Totiž rozhodla jsem se, že místo dvouhodinového letu Vídeň – Atény pojedu sedm dní vlakem. Místo sto eur za letenku jsem si koupila asi tak dva a půlkrát dražší lístek na vlak a s dvěma tričkama, třemi knihami a dvěma foťáky vyrazila vstříc dobrodružství. číst dál

No tak jsem tu chvíli pobyla a je čas se zase rozletět do světa. Kam? Někam. Jak? Nějak. Jen sednout na vlak a nechat se unášet krajinou. číst dál