Jestliže byl Bukurešť megalomanský a lidem nevlídný, byla Sofie ještě něco daleko horšího. Budovy vzhledem k člověku v poměru 1:100, hrozivé pozůstatky komunistické diktatury převtělené do ohromných památníků statečných vojáků a pozlacených múz. Paláce, banky, kostely i divadla, vše jako Gulliver na Liliputu. Celý duch města reprezentativně zosobněn v jedné jediné budově nádraží, která člověka uvedla do Bulharské reality. Nelíbilo se mi tam, vzala první vlak směr Istanbul a jela dál.
Možná, že představa orient expresu, která se mnohým asociovala, když slyšeli spojení vlak a Istanbul, nebyla zase tak daleko od pravdy. Spící vozy naplněné cestovateli, kteří v nich rozhodně neplánují spát. Každé kupé jako králíkárna s šesti lidmi, lehátka kde je člověk knihou zastrčenou do police. Chodbička a okna vlaku plná dychtivých cizinců na safari po světě. Jednonoční komunita. Jela jsem se dvěma Němci na tripu po Balkánu, jedním Rakušanem, kterého po cestě potkali, a dvěma Francouzi, kteří cestovali s nohami plastové figuríny. Všichni v pohodě, všichni bez zábran, všichni s mnoha zážitky a chutí si je sdělovat.
Orient expres jsme museli opustit na hranicích a přestoupit místo něj do autobusů. Vzbudila jsem se až už vycházelo slunce nad industriálními částmi třiceti milionového města. Když jsme se vnořili do obydlené zástavby, bylo už slunce vysoko na obloze a osvětlovalo ranní Istanbul. Istanbul, který žádný turista nikdy nespatřil. Město zavřených obchodů, ulice bez jediné duše, jen místní rybáři na mostě přes moře. Jen rybáři čekající na svou snídani.
Byli to právě tito lidé, kteří mě obdařili tím nejlepším uvítáním do Turecké kultury. Ještě teď mě ta vzpomínka děsí. Most a na něm dvě stě lidí – mužů. Jedna žena s batohem přecházející most, dvě stě hlav otočených na ni. Získala jsem dojem, že most je pouze mužský.
Ubytovala jsem se v jednom hostelu, který byl v tom nejcentrovatějším centru centra a setkala se s Kivančem, skvělým průvodcem s Tureckou krví, který v Istanbulu studuje. Kromě páru turistických atrakcí mě vzal na plavbu do Asie, na vodní dýmku do jeho oblíbené kavárny, na kebab a na tour po rokových barech. Dav zahalených žen, které přes svůj úbor snažily vypadat svůdně a muži, kteří jakoby ženu nikdy ve svém životě nepatřili – nadržení a na výsost nechutní – tvořili nezapomenutelný kolorit tohoto supermoderního města. Nebyla to jenom architektura a náboženská odlišnost, co dělalo tohle město atraktivní, byl to jakýsi lidský spirit, prostá humánnost pod slupkou všech těch marketingových lákadel. Istanbul mě bavil, ale neměla jsem stání, Řecko mě ze zahumen silně volalo.
Díky skvělé mezinárodní dopravní obslužnosti Řeckých železnic jsem si radši zaplatila Turecký autobus a přesunula se za hranice. Sice ne všedních dní, ale aspoň všedních lidí. Vyjeli jsme v deset večer a ve čtyři ráno jsme byli v Alexandropouli jako na koni, tam jsem si na nádraží jen tři hoďky schrupkla a nalodila se na vlak do Thessaloniki. Měl poruchu, tak se cesta protáhla na osm hodin. V ´Salonice jsem měla jen asi dvě minuty abych si v peripteru koupila sušenky a hopsla na vlak do Atén, měl zpoždění, tak se cesta protáhla na šest hodin. Do Atén jsem vjížděla s nervózním potem na čele. Vlak do Patrasu už žádný nejel a já musela stihnout autobus. Nejpozdější odjížděl v deset a šance se na nádraží dostat včas pomocí MHD byla mizivá. Z vlaku jsem vyběhla vstříc tomu nejrozbitějšímu ze všech žlutých taxíků, byla to Škoda, česká značka přežije vše.
Ve své nervozitě jsem se zmohla jen na KTEL Kiffisos! a otíraje si zpocené čelo čekala, až si můj Řecký šofér doužívá svoji sigu sigu. Dokouřil, odešel se projít a když se vrátil, předvedl mi skvělé divadlo. Z přednádraží jsme vyrazili poskokem brzdíce dalším poskokem už za sto metrů. Červená nečervená, auto najíždělo do křižovatky tak, až si svou drzostí vydobylo místo, aby mohlo jet. Divokou, a z jeho strany rozhodně ne předpisovou jízdu, doprovázely malaky sem a malaky tam, burácení klaksonu a hustý kouř cigaret linoucí se z jeho nosních dírek. Styl držení volantu připomínal přiopilého vesničana trpícího myopií s nosem přilepeným na předním skle. Celou tuto absurdní scénu korunoval závěrečnou pasáží vjezdu do jednosměrky z té špatné strany, přičemž protijedoucí kolonu vozidel rozrážel kombinací dálkových světel a výhružného troubení. Taxametr ukazoval 4, řidič říkal 7. Dala jsem mu je, nejen za to, že mě zachránil před nocí na nádraží, ale za tu úžasnou show, díky které se mé myšlenky přesunuly z otázky „jak stihnout autobus“ na otázku „jak přežít“. Minutu po zakoupení lístku jsem už seděla na své sedačce a vyrážela směr Patras – 3,5 hodiny.
Sečteno podtrženo, ten den jsem cestováním a čekáním strávila 26,5 hodiny a můj zadek byl tu poslední v neskutečné agónii.
A pak stačilo jedno obětí a všechno špatné bylo zapomenuto..
Mlask, mlask, mlask 
2025 ©