Období: rok 2013

Tak se mi nějak poslední dobou zdá, a to prosím čím dál tím víc, že se lidský život smrskává do pojmu "čekání". Jen tento týden neustále na něco čekám. V pondělí jsem čekala na posudek z magisterky, v úterý jsem čekala u doktora, ve středu pro změnu na papír ze studijního a včera na zadání závěrečného projektu. Můj studentský život se chýlí ke konci a já čekám. Čekám až nastane den státnic, tam budu čekat až přijdu na řadu a pak budu čekat až můj dospělý život začne. Nějak se mi ale nezdá, že dobu mezi čekáním a čekáním vyplňuje zase čekání. Kde a kdy ale nastala chyba? číst dál

Inspirováni písní bratrů Ebenů: číst dál

V řecké veřejné dopravě je přísně zakázáno cestovat s olivovým olejem. číst dál

Tak bylo experimentálně zjištěno, že od káždé ze šesti stanic následující po zastávce Syntagma na linkách modrá směr letiště a červená směr Agios Dimitrios se v desetiminutové vzdálenosti rychlosti lidské chůze typu spěchající turista nachází pouze dvacet domů zelené barvy. číst dál

Tak jsme tu konečně měli ty Velikonoce. Letos to nebylo v Marathonu, ale v Kiatu, letos žádná mlaskající babka a přemoudřelé řekyně na vysokých podpadcích ale hladový soused, taky premiéra tradiční řecké hudby, nějakej ten taneček a dvě jehňata. Čtyři generace, tři národnosti, 24 lidí. Blázinec. číst dál

Tak je kolem jedné a já žvýkám svou vánočku k snídani. Na sobě mám tři vrstvy a jedny opravdu tlusté vlněné ponožky a potýkám se s nezvykle ostrým světlem za okny. Jsem v Aténách a mrznu. Ačkoliv je všeobecně Řecko spojováno se sluncem a teplem, má zkušenost je doposud právě opačná. Až na dva opravdu letní měsíce, kdy se člověk nepřestane ani na vteřinu potit, není šance na to, že by se zahřál. A už vůbec ne v bytech. Ale o tom někdy jindy. číst dál

Někde mezi první sklenkou a dnem se ukrývala má slova ochotně přitakávající Klárčině šílenému nápadu zajet si na víkend do Polska. „Polsko, to je kousek za Ostravou“ znělo mi v hlavě a myšlenky na hledání spoje jsem odsunula na později. A tak nějak jsem také tajně doufala, že se třeba nakonec vůbec nikam nepojede. A ono se jelo. Za Ostravu jen 629 km. číst dál

Je neděle 20.1. šest ráno, můj močový měchýř hlásí horní třetinku a probouzí mě ze snů o roztodivných reálně nerealistických věcech. Ležím dál, ať si měchýř říká, co chce. V tu stejnou dobu se kousek dál probouzí další stvoření ženského pohlaví, bolí ji břicho a vůbec tak nějak nemůže celou noc spát. Zatímco já dávám bohatou snídani s ranní dávkou informačního průzkumu, ona se pravděpodobně svíjí v bolestech nad oschlým krajíčkem knöckebrotu (krásný oxymorón) a čučí na brhlíky z okna. No a od brhlíků už to jde s každou jinak. číst dál

Minulý rok jsme si Vánoce spestřili plážemi zalitými sluncem a zruinovanými ruinami starověkých monumentů, letos jsme, přehlceni hýčkáním, zvolili extrémnější podmínky severských končin. Když jsme po hodině a půl skončili nakládání dětských oblečků, židliček, fusaků, cukroví, velkého množství alkoholu, masa, mísy na salát, kupy dárků, bruslí, županů, zimních bot a Matěje (panenka velikosti a podoby čerstvě narozeného dítěte) mohli jsme konečně vyraziti směr Sverige. číst dál