Čekání

Tak se mi nějak poslední dobou zdá, a to prosím čím dál tím víc, že se lidský život smrskává do pojmu "čekání". Jen tento týden neustále na něco čekám. V pondělí jsem čekala na posudek z magisterky, v úterý jsem čekala u doktora, ve středu pro změnu na papír ze studijního a včera na zadání závěrečného projektu. Můj studentský život se chýlí ke konci a já čekám. Čekám až nastane den státnic, tam budu čekat až přijdu na řadu a pak budu čekat až můj dospělý život začne. Nějak se mi ale nezdá, že dobu mezi čekáním a čekáním vyplňuje zase čekání. Kde a kdy ale nastala chyba?

Tento jev pozoruji už poměrně dlouho. Přibližně od prvního ročníku vysoké, kdy jsem můj školní život vyloženě pročekala. Čekala jsem až nastane víkend a já budu moct jet za svým klukem. Semestr se ze tří měsíců smrskl na dvanáct víkendů a to už je na čekání daleko optimističtější číslo. Pak se zase to trošku obrátilo a já čekala až už se svým klukem zase nebudu (ale to už je trošku jiný příběh).

Každý zná prupovídky typu „to se poddá“ nebo „musíme vydržet“ či „bude líp“. Tyto fráze se říkají snad odjakživa. Co ale vyjadřují? „To se poddá“ je objektivní nesouhlas se stávající situací, která se musí PŘEČKAT, protože je možnost, že se její stav změní k lepšímu. „Musíme vydržet“ je stejně objektivní nesouhlas se stejně nepřející situací, jen značí fakt, že je nutno svízelnou situaci PŘEČKAT, protože je reálná šance, že pomine nebo se zásadně změní k lepšímu. „Bude líp“ pak značí fakt, že pokud se současný svízelný stav situace PŘEČKÁ, pak se zásadně změní k lepšímu. Nikdo už ale nedefinuje, jak dlouho je nutno čekat a kdy situace pomine či se změní k lepšímu.

A tak my čekáme. Čekáme na víkendy mezi pracovními týdny, v měsíčním výhledu čekáme na výplatu. Ročně pak čekáme na dovolenou a na Vánoce. Lidé ve vztazích čekají na společné zážitky, čekají až se uvidí, až se spolu sestěhují, až otěhotní. Pak čekají až porodí, také často čekají až se vezmou a na manžela s večeří. Rodiny čekají, až pojedou na víkend nebo na lyže. Studenti čekají až půjdou na pivo, až se dozví nové drby nebo až vyjde nový díl seriálu. Často celý semestr pročekají až přijdou zkoušky nebo třeba až pominou studentská léta.

Čím více se lidé zaobírají jejich životem a možností svůj život vlastním úsilím změnit, tím více rozmělňují čekací jednotky. Dříve se čekalo až člověk umře a do té doby se žilo. Možná, že bychom si místo positivních očekávání měli stavět očekávání odstrašující. Jako třeba čekám až mě nevezmou na vysokou, čekám až mi nedají titul, čekám až zůstanu sama, čekám až zase posunou důchod. Třeba by si pak lidé odvykli pasivně čekat a začali by aktivně žít. Teď jen musíme počkat, až to pochopí. A to se načekáme..