Období: rok 2012

Hm, co se změnilo od mého posledního příspěvku je vskutku více než diskutabilní. Nic shrnula bych, ale když ona to není zas tak úplně pravda. Tak za prvné: už jsem napsala 8 stránek své magisterské práce (jupí, slavíme), za druhé: chopila jsem se své vlastní zodpovědnosti a na své výlety do teplých krajin si začala přivydělávat, a za třetí: rozšířila jsem okruh svých komunikačních dovedností o množství životně velmi užitečných frází. číst dál

Zajímavé, že s přicházejícím podzimem (a skoro zimou) přišly také mé bezesné noci. Jsou čtyři ráno a jen přes tenkou zeď oddělující můj pokoj od pokoje starší generace cítím, že je vedle další bdící bytost. Beru to jako příležitost dokončit, co jsem započala a dopovědět můj příběh o podivuhodných příbězích minulého měsíce. číst dál

He, tak mám za sebou jeden pěkně nabitý měsíc plný různých překvapení, návštěv, filmů a především klobás. Měsíc k neuvěření fantastický, aktivitou zničující a ve velkém stylu dramaticky zakončený. Měsíc, co mě totálně ubil. Jo holt není nad to pozvat si návštěvu. číst dál

Dny v Patrasu uplynuly rychle.. Každé odpoledne s pozůstatky mých kamarádu na zmrzlině nebo asijské kuchyni, přes den v doupěti zaneprázdněná snahou přestat se alespoň na jedinou vteřinu potit. Vyprala jsem si (ano, samozřejmě, že zapomněla papírový kapesník v kapse od kraťasů), upekla bábovku, absolvovala lekce vaření na Řecký způsob, spáchala pidi narozeninovou oslavu a jednou si byla i zaplavat. Každý den vesměs lepší než ten další – prosycený horkem, vysokou vlhkostí a nekonečnými proudy potu na každé části těla. číst dál

Jestliže byl Bukurešť megalomanský a lidem nevlídný, byla Sofie ještě něco daleko horšího. Budovy vzhledem k člověku v poměru 1:100, hrozivé pozůstatky komunistické diktatury převtělené do ohromných památníků statečných vojáků a pozlacených múz. Paláce, banky, kostely i divadla, vše jako Gulliver na Liliputu. Celý duch města reprezentativně zosobněn v jedné jediné budově nádraží, která člověka uvedla do Bulharské reality. Nelíbilo se mi tam, vzala první vlak směr Istanbul a jela dál. číst dál

Taxík poskokem zastavil před šedou nádražní budovou s ošklivým rezavějícím nápisem města, kde jsem strávila noc. Řidiči jsem předala překvapivě o jedno Lei méně než včera večer, a odebrala se do útrob nádražní budovy. Být to před sto lety, řekla bych, že z vlaku již na nástupišti supěla pára, ale on tam prostě jen tak stál a čekal. Zástupy lidí se tlačily dovnitř a já přihlížela konci vyhlídky na více či méně komfortní posezení s odevzdaným a rozespalým pohledem. Ačkoliv to zvenku vypadalo beznadějně, vevnitř zel vagón prázdnotou tak akorát prázdnou, abych sebe umístila do coupé s dalšími dvěma lidmi a dvěma lidmi polovičními. Čekalo mě jen deset hodin jízdy, které se v peklo neproměnily ani poté, co ty poloviční lidé nepřestali vydávat zvuky, permanentně drobit a chodit po mně. Byly chvíle, kdy jsem se mohla jednoduše vžít do pocitů dětských atrakcí se všemi těmi těžkostmi i lehkostmi, které tato důležitá funkce obnáší. Opustili mě po osmi hodinách a nahradil je Pat a Mat. Stěží to byla výhra. číst dál

Nějak se stalo, asi řízením osudu, že se mi jednoho dne v hlavě zrodil nápad. Krom silného pocitu, že si ještě musím odskočit do Řecka, mě zřejmě napadla ta nejhorší varianta (dle reakcí mého okolí), která byla na skladě.  Totiž rozhodla jsem se, že místo dvouhodinového letu Vídeň – Atény pojedu sedm dní vlakem. Místo sto eur za letenku jsem si koupila asi tak dva a půlkrát dražší lístek na vlak a s dvěma tričkama, třemi knihami a dvěma foťáky vyrazila vstříc dobrodružství. číst dál

No tak jsem tu chvíli pobyla a je čas se zase rozletět do světa. Kam? Někam. Jak? Nějak. Jen sednout na vlak a nechat se unášet krajinou. číst dál

Tak a jak to vlastně celé bylo? Můj odjezd z Patrasu se uskutečnil 30. června. Pár slz v soukromí prodleno, ale zbytečný caviky kolem toho přece dělat nebudem.. ostatně není to naposled co se vidíme.. dálnice do Atén byla najdnou kratší, tři hodiny trvaly hodinu a půl a svět se zdál krásnější.. no pár slz prodleno i zde.. hodili jsme babiččin oběd, zajeli koupit plážový stan a druhý den směle do Pirea chytnout loď vypasených řecko-zahraničních turistů mířících na svou dovolenou.. dělám, jak kdybych já turista nebyla co? Osm a půl hodiny plavby pro změnu trvalo minimálně šestnáct, hlavně proto, že jako studenti jsme měli právo jen na palubu.. už po šesti jsme byli propocení od slunce, ošlehaní větrem, olepení mořskou vodou a s bolavými zadky z proutěných židlí.. Amorgos nás uvítal kolem půl druhé nebo druhé v noci a kupodivu nebyl problém sehnat si ještě tu noc ubytování, osprchovat se a padnout mrtvi do postele.  číst dál

---- Jsem doma ---- číst dál

Dnes je den posledních věcí. Myslím, že to všichni znáte, v poslední den dlouhodobějšího pobytu chcete prostě stihnout všechno to, co jste tady za celých devět měsíců běžně dělali, jen díky časovému pressu se z těchto běžných aktivit stává něco, jako rychlé filmové záběry, které sice dohromady skládají dokonalý obraz a letní idylu, ale samy o sobě jsou věru bezcenné. Rozhodla jsem se, že si jeden takový dokonalý obraz vytvořím. Hned po čaji půjdu na pláž, tak hoďka by mi mohla stačit, poslední koupání nechám nočnímu šeru. Po posledním ručně vařeném obědu bych mohla poslední procházkou obejí... číst dál

Ze Zakynthosu už jsou všichni dávno doma a já poněkud zapomínám aktualizovat dění posledního měsíce. Ne že by nebylo co aktualizovat, jen místo sezení na pokoji raději lítám po venku. Dny se zdají kratší, kamarádi postupně mizí a všechno se stává hrozně intenzivnější. Včera se i mi podařilo uvědomit si, že už nemám týdny, že už nemám ani jeden týden, že mám jen dny. Tři dny. Tři dny, než odjedu z Patrasu užít si trochu dobrodružství v druhém moři a pak hajdy domů. Nestresuju se. číst dál

Tak, je na čase povědět vám příběh posledních dvou dní.. Myslím, že všechno to, co se v uplynulých 48 hodinách stalo, se stalo jenom proto, abych zase po dlouhé době napsala slušný článek. Nebo alespoň si to tak obhajuji.. A co že se to vlastně stalo? číst dál

Tak jsem se dozvěděla kolik různých lidí tyhle moje žvásty čte, tak jsem se rozhodla vás nakrmit další porcí slov beze smyslu a subjektivních myšlenek jedné líné české trubky. Dnes je dvanáctého června a můj taťka má NAROZENINY!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Místo toho abych byla s ním doma a oslavovala, trávím svůj volný čas s dalšími rodinnými příslušníky ženského pohlaví kdesi v severních končinách Peloponéského poloostrova volaných Patras. Vzali jsme auto, tři lahve vody a slunečník a opustily jsme na tajnačku Zakynthos abychom se podívaly, kde to tady vlastně žiju.  číst dál

Včera jsem přemohla nesnesitelně vyčerpávající pocit únavy, který ubíjel úplně každého obyvatele tohoto  města, po večeři jsem si půjčila klíčky od kola a vydala se směrem k tak dobře známému a po dva měsíce obývanému koutu Patrasu, k Agiou Vasiliou. Zatímco se ten šedý krunýř mraků pomalu trhal, slunce zalézalo za hory na druhé straně zálivu a hrálo všemi barvami. Přestože leží Agio asi jen dvacet minut jízdy na kole, cesta mi trvala celkem tak tři hodiny. Během ní jsem pozorovala vlny, které si hrály s cestou na pobřeží, rušný život v přístavišti trajektů a pár plážových romancí. Vše co jsem viděla, vše co jsem slyšela, zkrátka všechno co jsem potkala, jsem se snažila zaznamenat, zachytit mým třetím okem s paměťovou kartou. číst dál

Asi je zase potřeba přidat trochu příběhů o mých zážitcích zde. Co se děje? Jako obvykle vcelku nic. Škola, práce, společenský život. Dny plynou a kalendář se točí tak rychle, že aniž by si člověk vzpomněl, co vlastně dělal včera, už je týden ve předu. Za 56 dní brzo ráno budu s brekem a v objetí mávat všemu, co mi zde dělalo více než vítanou společnost, a budu směřovat do míst, které se teď zdají být šedé a nezajímavé. Tento článek by ale neměl být vyjádřením skrytých obav a dosud neobjevené deprese, chtěla jsem vám popovídat o tomto týdnu, který včera začal a v neděli skončí.  číst dál

Tak nám dnes v Olympii zapálili oheň. Přímo olympijský oheň, do slova a do písmene. Vím, že se tam dnes pořádala výprava zahraničních studentů. Nejela jsem. Za to jsem šla na procházku, sehnala si film do foťáku a nasbírala pár mušliček. Když jsem přišla domů, viděla jsem fotky od lidí, co tam byli. Viděla jsem fotky spousty "důležitých" mužů v oblecích, spousty "důležitých" mužů v teplácích a spousty fotografů. Trvalo mi to asi dvacet fotek, než jsem si uvědomila, proč je vůbec fotili. Na všech fotkách byl dav výše popsaných lidí, ve kterém se, jako moucha na obloze, vyjímal první z mužů, jenž nese olympijskou pochodeň. První běžec v řeckých barvách, první úsek štafety posvátného plamane, první a skoro neviditelný. A pak jsem se koukla na fotky v médiích. Vypadaly dobře. Herečky v prostěradlech nesoucí kalich s plamenem, který tajně zapalovali v lesíku za stadionem, který zapalovali na místech, kam lidé z tribun dohlédnout nemohli, kde lidé z davu nemohli zkontrolovat, odkud se ten posvátný plamen bere (ze škrtání křemínků to určitě nebylo). A pak také fotky běžce, který se jako osamělý světlonoš vydává na nejdelší pouť svého života na opuštěném starém stadionu antických dějin.  číst dál

V podstatě, od té doby, co tyto koleje vznikly, nebyl den, kdy by nebyl problém s internetovým připojením. Nejdříve to postihlo první patro, posléze přízemí, a když už jsme se radovali, že jediný sklep nemá problémy, rozšířila se epidemie internetového moru i k nám, do krtčí nory. V podstatě od září si někdo neustále stěžuje na příslušné administrativní pracovnice, každé placení nájmu se neobejde bez otázky, zda-li nám nemohou poskytnout slevu, a recepční, kterým internet samozřejmě jede, aby mohli hrát poker, se stali záchrannou oázou a internetovým kioskem nejvyšší nouze. Každá stížnost byla zodpovězena s tím, že koncem týdne se na to někdo přijde mrknout. A tak jsme koncem každého týdne čekali na zázrak, který ale nepřicházel. Jako každý jiný obyvatel místních pokojů, jsem se snažila i já dopátrat toho, co by mohlo být příčinou, a úspěšně. Vyřešila jsem největší záhadu století, kterou na Kastellokampu kdy měli a přišla jsem na to, že ne za všemi dveřmi v přízemí se skrývají prázdná místa.  číst dál

Je 0:51 25.4.2012 a já finišuji svůj hrnek zázvorového čaje. Během posledních 50 minut jsem uklidila a umyla kuchyň, vydrhla umyvadlo v koupelně a otřela splachovací nádobku záchodu. Poskládala jsem si oblečení, vymetla zbytky Arizonek z postele, zakopala svoji hromadu bot do kouta za postelí a začala jsem pracovat na své závěrečné práci do psychologie. Na to, že jsem minulou noc spala nějakých pět hodin a přes den jsem kromě běhání zvládla i třikrát cestu do školy a zpět, jsem nějak moc výkonná. Co se to se mnou sakra jenom děje..!! číst dál

Dostala jsem pozvání užít si velikonoce tak, jak se na Řecko patří – v širokém rodinném kruhu. V kruhu, který zahrnuje nejen lidi, ale také psa, dvě jehňata, opékané vnitřnosti a polovinu osazenstva domu pro seniory. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je to nabídka, která se neodmítá, musela jsem nechat rozhodnout minci o tom, zda-li pojedu, či ne. číst dál

„Ufff, konečně doma“ povzdechla si a nabrala si druhou lžíci jogurtu. Bylo brzo ráno a její žaludek křičel hlady. „Kéž bych to nemusela psát“ pomyslela si, když zírala na prázdnou stránku před sebou. „Jak začít? A hlavně kde?“ Bylo osm ráno, její pokoj naplňovalo sluneční světlo a z otevřeného okna se linul kočičí řev. číst dál

Dnes je prosím 26 stupňů, vítr mírný, jihovýchodní, jasno, vlhkost 46 % a palmy se naklání jen malinko. Máme to tu takhle už týden. Ačkoliv stromy a kytky kvetou už nějaký ten pátek, teprve před týdnem je přestal sprchovat ledový déšť a bičovat vichr z hor. Řecko udělalo hop a skočilo rovnýma nohama do českého léta. První den krása, druhý den nádhera, třetí den fajn a čtvrtý den vopruz. číst dál

Dnes nám trochu fouká.. jen asi 80 km/h.. prádlo schne rychle. číst dál

..už nám kvetou mandloně.. číst dál

What the hell do the flashlights in my head? Pictures, music and crazy dance, all mixed together, all spin around making candyfloss from the fibres of my thoughts. Aah, yesterday's night ended in today's morning, breakfast replaced lunch and my dignity needs some more time to rise again. číst dál

To byste nevěřili, co všechno má v Řecku smysl pro humor. Vyjma lidí, kteří nejsou vtipní, ale spíše směšní, tady srší vtipem všechno, co člověka obklopuje. Jestli jste někdy četli o Kocourkově, můžete to pokládat za více než vhodnou představu místního fungování věcí. Můj dnešní příběh se týká domácnosti, prostředí, ve kterém má každá žena více, než mnoho zkušeností, a které se zdá, že nemá již čím překvapit. číst dál

Přišel Únor, teda už před notnou dávkou dnů, a přinesl do Patrasu vlnu karnevalové zábavy. Ačkoliv by se nám mohlo zdát, že potenciál vydělat peníze a ubavit se k smrti, který karneval skrývá, se nedá propást, mohu směle říci, že se propást klidně dá. Nevím jestli je to jen řecká doména, nebo by toho byly schopny i jiné pozemské rasy, ale zde je zvykem těžit z toho, z čeho se těžit nedá a nevšímat si toho, co by za povšimnutí rozhodně stálo. Během února se, kromě svátku svatého Xaralampose, vystřídalo mnoho dalších a rozhodně méně významných dní, kdy byly zavřené minimálně školy, když už ne celá města. Měli jsme pár nepovšimnutých a bezvýznamných stávek, nějaké svaté, dny studentů, den souvlaki také den kdy se pouští draci. Až na pár vyjímek jsme kromě barů zavřeli všechno a oddávali se slastnému popíjení zakaleného a předraženého ouza. Prokrastinace zkrátka zafungovala i na krizi a řecko, potažmo Patras, znovu ožili.  číst dál

Původní plán vypadal asi takto: vzít Harise a ukázat mu, jak vypadá sníh. Upgradovaná verze: vzít dvacet lidí z našich kolejí a uspořádat jednodenní lyžařský kurz. Scóre: čtyři plná auta, devatenáct lyžařů a jeden snowboardista, sleva pět eur na vleky pro každého a tři objevené lyžařské talenty. Žádná zlomená noha, žádná zlomená lyže a žádné prošláplé boby. Musím uznat, že jsem vskutku dobrý organizátor! číst dál

číst dál

Zatímco zima přinesla déšť a vlezlý chlad, únor odnesl a vlastně ještě odnese většinu lidí, která se zde v průběhu semestru vyskytla. Pár jedinců se přesunulo do Itálie, většina se navrátila zpět domů, a ta hrstka posledních kusů, která zde zbyla, se snaží vše možně zakrýt díry, které tím vznikly v naší sociální infrastruktuře. číst dál

Ráno otevřu oči a vidím, jak se pět centimetrů od mého nosu producíruje tak desítka mravenců, kteří se jen velmi málo podobají těm našim. Obrátím se na druhou stranu, abych trochu potlačila skutečnost a zjistím, že mi na druhé půlce polštáře stojí dva brouci s větším než malým počtem nožiček, a zjevně o něčem diskutují. Lehla jsem si tedy na záda, abych se pokochala výhledem na pavouka, co mi lezl po stropě a připomněla si včerejší ještěrku, co se nám schovala někam do skříně. Bylo kolem deváté a slunce už prolézalo roletou se dvěma šnečky, kteří na ní drží i přesto, že je roluji tam i zpět. Trošku se mi z té malé zoo začal zvedat žaludek. číst dál

Zajímalo by mě, který dobrodinec mě má tak rád, že mne nenechá se pořádně vyspat, ale vzhledem k včerejšímu večeru by to klidně mohl být samotný Dionýsos. Za tři hodiny zírání do tmy jsem opět přišla na spoustu věcí, které vám zde budu velmi, velmi zdlouhavě popisovat. číst dál

Tak dlouho jsem odkládala napsat report z vaší návštěvy zde, až jsem ho odložila v zapomnění. Tam je o něj alespoň s jistotou postaráno. Nicméně děkuji za skvěle strávených deset dní, z nichž každý den byl lepší než předešlý. Už jsem skoro zapomněla jak žůžo rodinka ta naše je a kolik kravin dokážeme vymyslet, když jsme všichni spolu. Jo můj ironický ostrovtip, Rajmovy trefné poznámky, ségřiny vtipné koniny, mamčin nesmrtelný smích a taťkovy vše propojující myšlenky, dokážou být nemilosrdnou zbraní! Nejenže na nikom nezůstane nit suchá, ale ani nám není nic svaté. Adámkovic klan boří staré mýty, aby na jejich místě vytvořil nové, fantasknější a rozhodně více absurdní, než byly původní. Není se čemu divit, že mi těchto deset dnů tak rychle uteklo a že mi po nich tak nějak bylo trochu i smutno. číst dál