56

Asi je zase potřeba přidat trochu příběhů o mých zážitcích zde. Co se děje? Jako obvykle vcelku nic. Škola, práce, společenský život. Dny plynou a kalendář se točí tak rychle, že aniž by si člověk vzpomněl, co vlastně dělal včera, už je týden ve předu. Za 56 dní brzo ráno budu s brekem a v objetí mávat všemu, co mi zde dělalo více než vítanou společnost, a budu směřovat do míst, které se teď zdají být šedé a nezajímavé. Tento článek by ale neměl být vyjádřením skrytých obav a dosud neobjevené deprese, chtěla jsem vám popovídat o tomto týdnu, který včera začal a v neděli skončí. 

Tento týden je po celém Erasmáckém světě zasvěcen 25 letému výročí založení programu Erasmus. Věřím, že univerzity po celém světě se předhánějí v zajišťování doprovodných programů pro přijetivší zahraniční studenty, a vymýšlejí soutěže, radovánky a tomboly o ceny, jen aby ukázali, jak si této interkulturní výměny cenní. Chcete vědět, jak tento týden probíhá v Řecku? Možná, že ne, ale já vám to stejně řeknu :)

V Řecku se naše vedení international office rozhodlo udělat studentům program, věnovat jim trochu svého času, starý autobus a možnost podívat se za hranice univerzitního kampusu. V Řecku nám poprvé v historii jejich participace v mezinárodních výměnných pobytech Erasmus a Erasmus Mundus udělali program. Program, který je naplánován na čtyři z pěti pracovních dnů. V Řecku se holt letos překonali. Chcete také vědět, jaký program to je? Možná, že ne, ale já vám to stejně řeknu :)

Představte si, že jste v Řecku, že bydlíte v nezajímavém nudném městě, kde kromě dvaceti tisíc studentů není nic, než odpadky a toulaví psi. Představte si své ideály o Řecku a pak je velmi potlačte, velmi velmi potlačte, ale ne zase tolik, abyste byli schopni na ně zapomenout. Tak, teď jste možná na vteřinu byli schopni pocítit, jaké to je být studentem v Patrasu. Vzpomínky na kostelíky na Santoríny, vrak lodi na Zakyntosu nebo krásné pláže Lefkády obkoukané z katalogů a výkladních skříní cestovních agentur se vám vybavují v momentě, kdy překračujete jednu z mnoha rozjetých krys na silníci, obcházíte smradlavé popelnice stojící na chodníku, nebo prostě jen křižujete všechny čtyři dálnice po cestě do školy. V těchto momentech se vynořují představy na hony vzdálené realitě, které vás nutí kouknout do peněženky a ujistit se, že na únik do Řeckého snu vám nic nezbývá. A pak se dozvíte, že international office bude dělat program pro Erasmácké studenty. A doufáte. Doufáte v zázrak, v zázrak, kterému začnete věřit. V zázrak, že bych vás třeba mohli vzít na výlet, na výlet za hranice Patrasu, potažmo Achai vůbec. No a pak si ten program přečtete. A už nedoufáte v nic.

Dnes jsme byli ve výzkumném centru a v edukačním centru Dům Vědy.

A kupodivu to bylo hrozně zajímavé. Výzkumné centrum, které založil pracovník chemické fakulty pro mě bylo něco jako dům kouzel. Asi už jsem ze školy moc dlouho na to, abych si pamatovala biologické procesy, chemické vzorce a fyzikální zákony, protože mě dokázal uchvátit plakát velikosti A0, kde byl popsán průběh a činitele metabolismu. Chemické vzorce pokrývaly každý centimetr toho obrovského papíru, který zdobil chodbu u biologických laboratoří, přičemž velikost jednoho vzorce nebyla větší než jeden centimetr včetně všech písmen a popisků. V oddělení fyziky jsme nakoukli do míst, kde zrovna probíhal experiment s lasery, a v oddělení chemie jsme našli Niveditu i s Pablem (znám je z bowlingu), kteří se věnují výzkumu znásobení výkonu palivových článků při snížení nákladů na jejich podukci. Ukazovali nám kus igelitu, na kterém byla z jedné i druhé strany naplácána černá barva a říkali nám, jak velký potenciál tento igelit má. Takto to chápal můj humanitně zaměřený mozek, i když kdesi v hloubi duše jsem vcelku věděla o čem mluví (pro toho kdo neví, tak wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/Palivov%C3%BD_%C4%8Dl%C3%A1nek) Po velmi dlouhé návštěvě tohoto doupěte chemických nadšenců jsme se přesunuli do vesničky Platani, která je vlastně takovým satelitem Patrasu. Vedle luxusních vilek a luxusní privátní školy s výhledem na Korintský záliv stojí edukační centrum, které se vlastně velmi odpudivě jmenuje: Dům Vědy.

Dům vědy je taková velká herna, kde si místo učení hrajete a tím se učíte. No, necháme řeky při tom, že vymysleli něco objevného a okomentujeme to jenom tím, že jsem tam !!!!!!!!!!!!!!! vyřešila Einsteinovu hádanku!

No a pak jsme si dohráli a jeli jsme domů. Eleni nám ještě nezapomněla připomenout, že zítra máme před sebou veliký výlet. Pojedeme trajektem na druhou stranu zálivu a pak půjdeme pěšky zpět. Hm, jako bych to už asi čtyřikrát nedělala. Asi se vyspím :) Nicméně stěžovat si nemůžem, program máme, lidé se o nás vyjímečně starají, a to že to třeba není vůbec atraktivní je velmi zanedbatelný detail. 

Možná, že vám na konci týdne prozradím, jak jsem laťku programu zvýšila svým tanečním vystoupením nebo divadelní hrou, ale o tom příště..

Adios, aloha, giaaaa nebo prostě jenom čau..