Období: rok 2014

Ja vim, ze vas posledni dobou zahlcuji clanky o kazdy blbosti, co mi proleti hlavou, ale nejak nemam posledni dobou v praci co na praci. Turisticky pruvodce po Atenach docten a jinou literaturu si prinest neodvazuji. číst dál

:( číst dál

Dnešní dvouhodinová cesta do obchodu mě fakt ale na**ala. Koukejte čemu jsem musela čelit!!!!!!!!!!!!!! číst dál

Pamatujete si na to, jak nám Kosta před týdnem měnil okno v koupelně? Pamatujete si na poslední větu toho článku? "Ale je to v poho, vždycky jsem zatím zvládla ty věci opravit :D" Asi ani nemusím říkat nahlas, že nebýt mé intervence, měli bychom okno buď otevřené, bez možnosti jej zavřít, nebo zavřené, bez možnosti jej otevřít. Vrcholem všeho bylo, když se nám část zavíracího mechanismu ulomila, protože s ní Kosta příliš mnoho lomcoval. Když pomineme estetické kvality finální úpravy a zaměříme se čiste jen na funkčnost, měli byste  mě prohlásit za génia roku 2014. číst dál

Letos jsou to první Vánoce, co neválím těsto na perníčky lahví od vína. Jen kdybych neměla ten nápad jej udělat z cukru krupice. Ale ještě pořád se snažím přesvědčit tu písčitou rozpadajícíc se hmotu, že z ní ty perníčky fakt udělám. .. už hodinu.. hlavní je vytrvat, ona nakonec podlehne! Teda alespoň v tom doufám.. číst dál

Nevim jak, ale strejda Kosta se poslední dobou zdá být v centru veškerého dění. Něco nemáš? Kosta zařídí. Máš trable s úřady? Kosta zařídí. Nemáš peníze? Kosta zařídí. Máš neotviratelné okýnko v koupelně s urezlými panty? Kosta zařídí! číst dál

Včera v lunaparku jsme pochopili, že na pořádnou porci adrenalinu v těle nám už stačí jen řetízkový kolotoč.  číst dál

Tak jsem byla doma. Bylo to krátké, úderné, vyčerpávající a plnohodnotné. Stihla jsem dělat tolik věcí, že mi těch pouhých deset dní připadalo jako měsíc. Na některé lidi se nedostalo, na některé se dostalo málo, na jiné víc, ale co nadělám. Kdo si mě chce užít víc, může vždycky přijet za mnou. Pomeranče už dozrávají, kytky zase začínají probouzet po letním spánku, slunce pořád svítí ale už nepálí. číst dál

Dnes mame hostel plny reckych kutilu. Zacali se nam tu mnozit. Halasne pokrikuji, kouri, demontuji a celkove destruuji. Dost casto je najdu na mistech, kde by asi ani nemeli byt.  číst dál

Uz jen 7 (sedm) dni. Sedm dni a budu do sebe s nejvetsi pravdepodobnosti ladovat deduv gulas nebo babiccinu zeleninovou variaci. Jeste jsem jim to nerekla, ale verim, ze budou mit radost. Jenze co ted. Z recka jsem se vracela uz tolikrat, ze jsem privezla vsechny mozne dary minimalne trikrat, a kdo by furt dokola chtel jist chalvu. S hruzou zjistuji, ze mam JEN sedm dni vymyslet vsem vice mene originalni darek, nebo alespon darek, ktery by kazdeho z nich potesil. Jsem lehce zoufala.  číst dál

Jsou chvíle, kdy si opravdu a z celého srdce přeji být zase doma. Například pokaždé číst dál

Policie. Kapitola sama pro sebe. Policie v Řecku je stát ve státě. Rozhodně nepomáhá a nechrání. Policie zde se skládá z arogantní bandy obrněných nacistů, na které nikdo nemá, protože koneckonců jsou to oni, kdo určuje co dovoleno je a co dovoleno není. Jezdí vždy minimálně ve čtyřech. Na dvou motorkách. A s dodržováním zákonů si rozhodně hlavu nelámou. číst dál

Měsíce plynou a já je trávím zavřená v hostelové recepci. Zatímco se každý z našich kamarádů postupně vypařuje do letních sídel roztroušených na méně či více vzdálených ostrovních končinách, já stále ještě rozdávám klíče od pokojů a trpělivě představuji hlavní památky tohohle rozpáleného města. Jo, je to naprd, ale co nadělám. číst dál

Bylo nebylo, jednoho dne se Klárka vzbudila a uvědomila si, že i kdyby chtěla, studentem už oficiálně nikdy nebude. Bylo 6 ráno a budík na zemi zuřivě zvonil. Pipipipi.. No co nadělám, ráno je tu. Jen co se zvednu z postele slyším úlevné oddychnutí a vidím jak se Harisovo tělo pomalu roztahuje přes celou šířku postele, jako zvláštní druh beztvaré améby, a pokračuje v nerušeném snění. Svět je tak nefér. číst dál

Ono se to zdá, že jsem dlouho nic nenapsala, ale ono to není tak jednoduché. Ve skutečnosti je proces psani clanku stejne slozity jako proces vedeckeho vyzkumu. Nejdříve se shromažďují data a pak až přijde závěrečná zpráva. číst dál

„Mi se hrozně líbí ten keřostrom co roste u pekárny na rohu, ten co má hromadu růžovejch květů celej rok, no víš přece, taková ta popínavá kytka. Co kdybychom to pořídili na střechu? Víš jak, že bychom tam natáhli drátky mezi ty kovové vzpěry a ono by se to zakrylo a aspoň by na nás sousedi nečuměli.“ číst dál

Dáme si lekci na téma soukromí. Co to znamená soukromí. Dle slovníkové definice je soukromí jedince opakem oblasti veřejného prostoru. Veřejnost a veřejné znamená to, co je všem společné, co podnikají a prosazují všichni společně, takže to probíhá viditelně všem na očích, a tudíž patří k záležitostem celku. Soukromí a soukromé se naopak váže na každého jedince zvlášť, je to primárně důležité a zajímavé pro něj samotného, je to něco intimního a důvěrného, co si přeje zachovat v anonymitě a bez zásahů ze strany společnosti. (Smyčková Lenka, 2010) Ano, soukromí je prostě soukromí. Prostor, kam nikdo nepoleze, kde nikdo nebude zbytečně remcat, napomínat vás, čmuchat a hlídat, jestli děláte věci tak, jak mají být dělány dle jeho/jejího názoru. Soukromí je taková prodloužená osobní zóna, která se zvětšuje a zmenšuje podle toho, v jaké situaci se zrovna člověk nalézá. A že někdy dosahuje značných délek si už vyzkoušel ledaskdo. číst dál

Holanďan (H) číst dál

Tak jsem nějakým zázrakem měla dva pracovní pohovory, oba v hostelech, oba v angličtině. Jednou s Australanem, kterému jsem rozuměla každé druhé slovo, pokud jsem ho vůbec stihla zachytit, a po druhé s řekem, který zase mluvil tak pomalu, že bylo těžké při jeho monologu neusnout. A tak jsem australanovi kejvla na to, že teda u nich budu makat a on povídá: „tak jo, jen potřebujem, aby sis zařídila jedno číslo AFM z daňového úřadu, ale to nic není, to jen zajdeš na úřad a zaregistruješ se.“ Jo, kdyby jen ten trouba věděl. Kdyby jen věděl, že a) polovinu z toho co říkal jsem mu nerozuměla, b) že jsem mu nerozuměla zrovna název toho čísla, c) že to vlastně vůbec není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud ovšem nemáte Dimitrise. číst dál

Velikonoce, nah, když si tak říkám, co ještě o velikonocích napsat, připadá mi, že všechno už bylo řečeno. Ovčí hlavy, mlaskající babky, sestry strejdy Kosty, co dělaj‘, že nás nevidí. Kromě vypíchnutí nesnesitelné nudy a bezchutného ovčího masa, už všechny příběhy znáte. Jen letos jsem, ku svému vlastnímu údivu, byla svědkem konzumace jehněčích varlat, což mi za ty poslední dva roky bohudík uniklo. číst dál

Nemůžu se udržet nenapsat o tom, jak to teda všechno teďka je. číst dál

Byla asi jedna hodina, když jsem se probrala z neuvěřitelně výživného spánku. Podle bolesti levé poloviny těla jsem usoudila, že jsem se během spánku nejspíše neobtěžovala převracením a pomalu jsem se sunula na druhý bok. Haris vedle mě chrápal. Dírkami žaluzií procházelo do místnosti sluneční světlo v podobě zakulacených válečků centimetrové délky. Za oknem se život ubíral podle obvyklých řeckých pravidel. Skůtry troubily, lidé po sobě pokřikovali a auto s výkupem čehokoliv hlasitě vyřvávalo: „dámy a pánové, židle, brambory, košťata..“. Z kuchyně k nám doléhalo cinkání nádobí. „Kalimera“ polekal mě hluboký hlas vycházející z druhé strany postele. „Jé, ty už jsi vzhůru? Kaliméra“ odpověděla jsem nadšeně a jala se Harise pošťuchovat konečkami prstů. „Jak se cítíš?“ optal se starostlivě a přiložit mi ruku na čelo „teplotu už naštěstí nemáš“. „Jako rybička“ řekla jsem čile a jako důkaz jsem odhodila svoje tlusté ponožky napříč pokojem. „Co budem dneska dělat?“ začala jsem zjišťovat plány na poslední společně strávený den. „Ty víš co přijde. Jsi připravena?“ odpověděl záhadně a já si v tu chvíli vzpomněla. Výhled na romanticky strávený den byl pryč. „Rodinná návštěva!!!“ vyjelo ze mě hrůzyplně a já zajela zpět do peřin. „Nějak se mi přitížilo!“ číst dál

A pak nastal den D. Tedy já si myslela, že je to den D, že jsou to právě Vánoce, na které se obvykle lidé o Vánocích těšívají. Prý ne. Stejně mi to bylo fuk. Já jsem den započala dobře, vyhnala jsem Harise pro snídani, abych si mohla chvilku poležet v prázdné posteli.  Jen co on i s Katerinou odešli do města pro pár dalších dárků, vyskočila jsem z postele a užila si dlouhou a horkou sprchu. Byl to pocit naprosté svobody, jaký může zažít jen ten, kdo není zrovna ve svobodné situaci. Zapnula jsem si rádio a protančila bytem zabalená jen do ručníku a ošklivých hnědých papučí s fotbalistickým motivem. Připadala jsem si jako Hugh Grant ve svém legendárním tanečním čísle. Pohazovala jsem mokrými kudrlinami a trousila kapky vody na podlahu a doufala, že stejně jako v tom filmu, za mnou nestojí tichý pozorovatel. číst dál

Když už jsem se v Aténách ocitla v takovémto čase, vzala jsem si za úkol vyzkoumat tedy všechno o jejich vánočních zvláštnostech. A zvláštností jejich Vánoc je to, že na nich nic zvláštního není. Je to prostě den, jako každý jiný. S tím, jsem se já ale nehodlala smířit.. „Co koupíš rodičům?“ ptám se zvědavě v naději, že mě ohromí svým neotřelým vkusem v otázce darů. „Asi nic“, říká naprosto lhostejně. Kráčíme ulicí na konečnou trolejbusu, překračujeme překážející betonové schodky a obcházíme stromy v chodnících. „Jak jako nic?“ ptám se nevěřícně. „Vy si jako dárky nedáváte?“ „No, jako ani n... číst dál

Je na čase přidat další příběh do série mých příběhů řeckých národních oslav. Konkrétně mám na mysli Vánoce. Ano, měla jsem to štěstí, že díky nějakým dosud mi neobjasněným a záhadně církví ovlivněným posunům v kalendáři jsem po oslavě našich legendárně hektických Vánoc, stihla přejet půlku Evropy a zjevit se v předvánočním čase v zemi jiného časového pásma. Zase Řecko. Návštěva ačkoliv byla naplánována již od poloviny října, utrpěla během posledního týdne před odletem jisté změny, které vedly k tomu že: číst dál