Tak jsem nějakým zázrakem měla dva pracovní pohovory, oba v hostelech, oba v angličtině. Jednou s Australanem, kterému jsem rozuměla každé druhé slovo, pokud jsem ho vůbec stihla zachytit, a po druhé s řekem, který zase mluvil tak pomalu, že bylo těžké při jeho monologu neusnout. A tak jsem australanovi kejvla na to, že teda u nich budu makat a on povídá: „tak jo, jen potřebujem, aby sis zařídila jedno číslo AFM z daňového úřadu, ale to nic není, to jen zajdeš na úřad a zaregistruješ se.“ Jo, kdyby jen ten trouba věděl. Kdyby jen věděl, že a) polovinu z toho co říkal jsem mu nerozuměla, b) že jsem mu nerozuměla zrovna název toho čísla, c) že to vlastně vůbec není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pokud ovšem nemáte Dimitrise.
Když jsem všem vyložila, jak se situace má, každý přišel s tou stejnou radou a zopakoval mi ji třikrát. Pak jsme se chvilku dohadovali, co je teda potřeba opatřit, mít, nemít, porovnávali jsme to s internetem, kde nám nic neřekli a pak padlo slovo Dimitris. Ne, že bych tomu nějak věnovala zvláštní pozornost, ale tohle jméno jsem v této rodině ještě neslyšela (pokud se nepočítá bratr souseda manžela tedy Vuly). Ukázalo se, že Dimitris je do rodiny. Je to syn bratra babičky z matčiny strany, který pracuje na radnici městské části Peristeri, kde Haris bydlí. Jak příhodné. Také jsem se dozvěděla, že Dimitris už ví o mě a hledání práce úplně všechno, neboť, pokaždé když jsme se ocitli před problémem s institucemi, byl o všem neprodleně informován. A kdo ví, kdo ještě.
Nicméně mi v pátek ráno bylo oznámeno, že jdeme za Dimitrisem.
Vraťme se na chvíli zpět do česka a představte si každý jakýkoliv úřad městské správy. Představte si to hrobové ticho a ozvěnu kroků na chodbě, ty stovky zavřených dveří a vyleštěných kachliček. Taky si ale představte výzdobu kanceláří, koberce, vůni kávy nebo parfému, obrázky na zdi a fotografie rodinných příslušníků na stolech.
Tak a teď zpět do Řecka. Byli jste někdy v ZOO v oddělení opic? Jak tam jdete uličkou a kolem sebe máte kotce s vřískajícími opicemi mlátícími pěstičkami do pletiva klecí? Tak asi tak si připadáte na řeckém úřadě. První co mě překvapilo, hned jak jsme přišli bylo to, že všechny kanceláře, měly otevřené dveře. Je jedno jestli jdete zažádat o potrat, sňatek, stavební povolení nebo odevzdat daně, je jedno kolik soukromí byste si přitom přáli mít, stejně všichni všechno uslyší a uvidí. Má to ale i jiné výhody, kromě totální sociální kontroly, i to, že se třeba můžete bavit s kámošem z kanclu odnaproti bez toho, aniž byste opustili svoji židli. Tu a tam si vyslechnete hádku nebo řev nespokojeného klienta a dost často pokecáte s každým, kdo zrovna projde kolem vašich dveří. Vše v sedě a s kafem na stole.
A pak taky výzdoba (estetika, mohli bychom říci), to je specifická kategorie řecké sociální inteligence, kterou zdá se zapomněli hned po té, co ji s velkou slávou v pátém století před naším letopočtem objevili. Výzdoba na úřadech neexistuje. Naopak, úřad je místo, které má jeden jediný účel, na co se tedy snažit tento účel maskovat hávem vyšší estetické kvality a vzbuzovat v klientech naděje na lidštější přístup či individuálnější chování. Úřad je úřad, má tedy stůl, židli a přepážku. Nic lidského v kancelářích nenajdete.
No a my jsme se tedy objevili v kanceláři „strejdy“ Dimitrise. Jen co jsme prošli „opičí“ chodbou zpozorováni stovkami očí tamějších pracovníků, usedli jsme na jednu rozvrzanou a jedno skoro rozpadlou židli a prohodili pár zdvořilostních frází. Už jsem pochopila, co význam rčení zdvořilostní fráze znamená, je to poněkud vyumělkované maskování čisté utilitárnosti návštěvy maskou osobního zájmu na životě využívané osoby. Je to stupidní a falešné, ale v Řecku to funguje jako nikde jinde. Takže jsme si vyměnili zdvořilostní fáze, já mu dala svůj pas, a procedura mohla započít.
Čekala jsem spoustu papírů, vyplňování, otázek, apod. ale místo toho si Dimitris sedl, zvedl telefon a volal. Mezi každým telefonátem se stihl Harise vyptat na jeho situaci, rodinu, sestru, loňský jarní výlet autem, plány do budoucnosti a co si dá k pití. Zatímco se moje věc vyřizovala a já upíjela čerstvý džus z kavárenské donáškové služby, pozorovala jsem Dimitrise. Tmavé oči, tmavé vlasy, ostře řezané rty a růžová košile s rozepnutým knoflíčkem. Halda chlupů se mu valila výstřihem ven a na vydutých místech košile bylo chaoticky rozmístěno pár mastných fleků. Ten chlápek seděl za stolem a s každým komu telefonoval stihl probrat domácí záležitosti, pozvat se na kafe a poptat se jestli nemá nějakou práci pro kluka dcery sestry jeho otce (totiž Harise) a jestli mu helfne s jednou maličkostí pro jednu cizinku.
Zatímco telefonoval, vcházeli do jeho kanceláře různí lidé, koukali na nás, poslouchali, okouněli a pak zase odcházeli, málokdy se někdo na něco zeptal a když se zeptal, byl podroben podobnému výslechu, jako lidi v telefonu.
Pak mi došla jedna věc. „Strejda“ Dimitris nemá vůbec nic společného s daňovým úřadem ani se sociálkou, „strejda“ Dimitris jen zná lidi tu a támhle, nebo zná lidi, kteří znají lidi tu a támhle. Ten týpek může bejt docela klidně úředník na povolování chovu stádových zvířat, ale přes známosti, může vlastně cokoliv. Jestli takhle vypadá celý jejich byrokratický aparát, tak je to trochu děsivý všehoschopný chaos mocných lidí.
Nicméně ještě ten večer jsem obdržela číslo svého sociálního zabezpečení, adresy úřadů, kam ještě máme zajít i se jmény úředníků, kteří už jsou s naší záležitostí obeznámeni a seznam dokumentů, které si mám připravit. Už tedy zbývá jen to číslo z daňového úřadu, ale vsadím se, že na tom už se taky někde pracuje..
2024 ©