Bylo nebylo, jednoho dne se Klárka vzbudila a uvědomila si, že i kdyby chtěla, studentem už oficiálně nikdy nebude. Bylo 6 ráno a budík na zemi zuřivě zvonil. Pipipipi.. No co nadělám, ráno je tu. Jen co se zvednu z postele slyším úlevné oddychnutí a vidím jak se Harisovo tělo pomalu roztahuje přes celou šířku postele, jako zvláštní druh beztvaré améby, a pokračuje v nerušeném snění. Svět je tak nefér.
K snídani chroupám oschlou sušenku a zapíjím ji mlékem. Fyzický hlad neutiší, ale mentálně to stačí. Je 6.20 když nasedám na kolo a vyrážím do práce. Ranní smog cuchá mé zasolené vlasy a já si razím cestu houfem motocyklů, taxíků a rozespalých řidičů. Je brzo a přesto už je nesnesitelné horko. Do práce přijíždím s pramínkem potu mezi lopatkami a odérem zavilého sportovce. V kostech cítím, že den nic dobrého nepřinese.
Je sedm čtyřicet když slyším podivný zvuk přicházející z ulice. Zanechávám přípravy snídaně a koukám z okna. Zvuk jasně definuji jako požární poplach překvapivě nepřicházející z protější požární stanice, ale z našeho vlastního sklepa. Lehce mě zachvacuje panika.
Scházím dolů a přemýšlím, jak ten nepříjemný zvuk asi tak vypnu. Mačkám čudlíky, páčím kryt, nic nepomáhá. Až tak po pěti minutách mě samotnou překvapí myšlenka, že bych nejspíše měla zkontrolovat, zda-li náhodou někde opravdu nedošlo k požáru. Oběhnu celých pět metrů chodeb našeho sklepa a nic nenacházím. Jen rozespalé lidi, co se mě ptají, jestli se mají evakuovat. Co já vím. Nejspíš ne.
Se stále houkajícím alarmem odbíhám do recepce volat šéfovi. I přesto v jakém jsem stresu pociťuji radost z toho, že mu zase jednou mohu přerušit spánek. Po deseti vteřinách slyším rozespalé „Ne?“ „Zapnul se požární hlásič a já ho nemůžu vypnout.Co mám dělat?“ „No, κξδωοιεσνγλαμιο σθψφόειρθ,γποιηξ,όιξμφ΄λσει,θτψ άορχ,ξγόειψογ,οι΄δ ,γθγψο΄θξηψπο ςιερηξοέροςίεξργό αξοερηγοι“ Chvilku koukám na telefon a pak to zkusím znova. „Co mám dělat? „λσδκξγνλιηγμλ ψχηυγσλκξηγλιζχδκην τξκδφξμλψα,ποαςε ιμιθρμνιωηιρμθ ψςο9ι8θ“ Trochu ztrácím trpělivost, aspoň v případech nouze by mohl mluvit anglicky. Zkouším to znova a dostává se mi, už ve srozumitelném jazyce, odpovědi. „Jdi k tomu alarmu, vidíš tam takový to.....“ Více a více se přibližuji k alarmu, méně a méně ho v telefonu slyším. Mačkám vše co vidím, nic nepomáhá. Odbíhám zpět do recepce říct mu, že nic nefunguje. Znova mi říká, abych šla k alarmu. Odcházím k alarmu a zase slyším velký kulový. Vracím se do recepce a rezignovaně prohlašuji, že opravdu nevím co ještě dalšího mám dělat a konečně slyším to, co jsem chtěla slyšet už od začátku: „už jedu“.
Zavírám dveře do sklepa a jdu dodělat snídani. Alarm nealarm, požár nepožár, lidi chtějí jíst.
Je to už tak dobré půl hodiny, co nám alarm vytváří velmi sureálnou zvukovou kulisu. Šéf přijíždí po deseti minutách a s alarmem dalších pět minut zápasí. Jen co objeví heslo, kterým se alarm resetuje (napsané mimochodem na velmi viditelném místě a velkými číslicemi), počastuje mě pohledem typu „to jsi klidně mohla zvládnout sama“ a pátrá po příčině toho vzruchu. Nachází jej v místnosti k úschově zavazadel, kde je mimochodem umístěna základna výtahu. Příčina: v místnosti bylo příliš horko. Řešením prý je nechat otevřené dveře, aby se místnost ochladila. Nuže dobrá, dveře jsou otevřené a šéf na odchodu.
V momentě kdy pokládá ruku na kliku dveří a hodlá zamířit zpět do své postele, ozve se neuvěřitelně nesnesitelný zvuk. Řřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřřchrrrrrrrrrrrrrrrrrrržžžžžžžžžžžžžžžžžžžž. Ze základny výtahu pomalu vytéká olej a utváří kaluž jejíž okraje se nebezpečně přibližují k uskladněným zavazadlům. Z výšky výtahové šachty se k nám nese slabounké bouchání.
Šéf odkládá helmu zpět do kanceláře a odchází vyprostit ubohou dívenku zatímco já narychlo kopíruji cedulky „mimo provoz“. Je po osmé a lidi se začali trousit na snídani, musím být rychlá. Sprintuji do třetího patra a přemýšlím, jak asi ti lidé seshora dostanou svůj kočárek po tom úzkém schodišti dolů. Co je mi po tom. Lepím cedulku a v poklusu obíhám další patra. Jen co doběhnu zpět na recepci, uklízečky už stojí v pozoru a čekají na pokyny. Narychlo sepisuji seznam postelí, které musí uklidit a informuji je, že je výtah mimo provoz. Mají z toho očividnou radost.
Jen co dokončím emaily a karty pro přijíždějící hosty, zvoní mi telefon. Haris. „Co se dějě?“ ptám se vyděšeně. „Ten blbec jeden arogantní mi řekl, že jsem si za ty dva týdny práce žádný peníze nezasloužil, že jsem absolutně bezcenný, a že mi nic zaplatit nechce, že bych mu spíš měl poděkovat, že mi dal příležitost se něco naučit. Co si o sobě ten haj.l myslí, #$%&^*%^#*$%^&#%#&.“ Jeho první pracovní pozice skončila fiaskem. Chlap byl mluvka, ale skutek utek, chtěl pracovníka, ale nechtěl mu za práci platit. A dneska ještě k tomu nejspíš skončí s frakturou nosní chrupavky. „Volal jsem Sotirisovi, prej tam se mnou zajede, ať mám svědka a svaly kdyby bylo potřeba, já ty peníze dostanu!“
Položím telefon a koukám, že někdo přijel. Všichni nově přijíždějící se vždycky snaží nejdřív rozbít dveře a teprve pak si všimnou zvonku. Dělá mi vyloženě potěšení je zpoza mého pultu pozorovat, jak nevěří tomu, že by hostel mohl být zamčený. Někteří propadají leké panice a chaoticky pak obcházejí jakýkoliv jiný možný vstup do budovy. Stejně se vždycky vrátí ke mně a já si pak jak samaritán zmáčknu čudlík a vpustím je dovnitř.
Nicméně paní se se zvonkem trefila hned na poprvé. Naštěstí pro ni byl už pokoj připraven a já celá šťastná, že s ní nemusím do sklepa uskladnit její kufr a pak zase zpět, jsem jí navrhla, že i přesto, že oficiální ubytovací čas je až za půl hoďky, může se ubytovat ihned. Převzala jsem od ní peníze, řekla jí potřebné informace, ukázala na mapě, co že je jako ta hlavní atrakce v Aténách a pak, když přišlo na to jí říct, ve kterém patře je její pokoj, došlo mi, že výtah je stále mimo provoz. Dělníci sice přišli kolem deváté, ale kolem desáté už zase byli pryč, jen výtahovou šachtu nechali otevřenou.
Projela jsem zkoumavým pohledem paní přede mnou. Japonka, poměrně veliká vzrůstem, šediny ve vlasech, nepohodlná dlouhá sukně. To jí nemůžu udělat, aby ten kufr táhla sama. Nabízím se proto, že jí s ním pomůžu. Beru kufr a výstup na Mount Everest může začít. Mezipatro, čůrek potu mezi lopatkami se mi obnovil. První patro, zadní strana stehen odmítla vykonávat vlastní funkci, přemýšlím o mezitáboře. Druhé mezipatro, plíce obrácené naruby, čůrky potu z vícero míst se mi mezi hýžděmi spojily v Amazonku. Druhé patro, kolena se odmítla narovnat. Ukazuji paní, která postel je její a po cestě dolů s sebou beru pytel prostěradel a pytel odpadků, ať to nemusí Diana (uklízečka) tahat sama. Jsem neuvěřitelně zpocená.
Přibíhám na recepci, beru si multiklíč a odbíhám zkontrolovat pokoje. Skoro každý má nějaký problém, uvolněné prkýnko, nefungující kohoutek, nefunkční zámek.. běhám z patra do patra a vše poctivě sepisuji. Dělá mi radost zásobovat šéfa úkolama tohoto typu, myslí si, že jsou pod jeho úrověň.
Když už se konečně čas příznivě nachýlil a překročil dvě hodiny, chystala jsem se na předání směny. To by tomu ale bylo, aby nepřišlo další překvapení. Diana z vysílačky na stole hlásí, že ve druhém patře se v koupelně zablokovaly dveře a někdo je uvnitř. Volám šéfovi, který mezitím úspěšně zvládl zmizet. Nebere telefon.
Vybíhám do druhého patra informovat hosta, že se na tom pracuje a zjistit, jestli třeba nemá klaustrofobii. Nemá. Sbíhám na recepci a hledám nějaké nářadí. Nářadí není, beru dvoueurovou minci a vybíhám do druhého patra. Nevím co to byl za nápad, jasně, že dvoueurová mince s dveřma nic neudělá, ale zamčený host si aspoň připadá lépe. Sbíhám znova na recepci a zvedám zvonící telefon. Šéf, co jako prý chci. Říkám, že máme zamčenou paní v koupelně ve druhém patře. Dává mi instrukce a já vybíhám zpět nahoru. Tentokrát mám sebou něco připomínající šroubovák a Marietu, druhou uklízečku. Společnými silami se snažíme otevřít dveře. Nic se neděje. Volám šéfovi, že jako nic. V momentě, kdy to dořeknu Marieta něco provede a dveře se otevřou. Za nimi moje „paní“ Japonka. „Vše v pořádku“ hlásím do telefonu a zase si připadám, jako idiot. Tyhle Mufyho zákony u mě fungují sto procentně v každé situaci.
Sbíhám na recepci a nacházím tam kolegyni. Dneska přišla o pět minut dřív. Mám radost, chceme se jet koupat.
Převlíknu si zpocenou sukni za ranní propocené šortky, beru kolo a vjíždím do ostrého slunce. Venku je asi tak čtyřicet stupňů a mě čeká předlouhá cesta do kopce. Ulehčuji si ji metrem a jedu až na konečnu. Odtamtud už jenom 30 minut prudkého kopce a budu doma. Šlapu a cítím, že zadní strana stehen toho už dnes měla dost. Vdechuji výfukové plyny a suchý vzduch rozpálených ulic a přemýšlím, proč jsem vůbec měla ten nápad koupit si kolo, když bydlím na kopci.
Přijíždím domů propocená a s rudým obličejem. Haris mě pozoruje z balkónu a oznamuje mi, že za půl hoďky máme sraz se Sotirisem, a že než se pojedem koupat, stavíme se k tomu „arogantnímu idiotovi“ (šéf co nechtěl platit) pro peníze. Jen co vstoupím do bytu, zahrnuje mě dary a přeje mi všechno nejlepší k narozeninám. Osobně si umím představit lepší moment k obdarování, ale jsem šťastná. Rozbaluji dary, převlékám se do plavek, cpu oběd do krabičky a vyrážíme směr Marathonas.
Po ceste vyzvedáváme Sotirise a já do sebe rychle cpu plněná rajčata, abych je stihla strávit, než se ponořím do modrých vod Maratonského pobřeží. Kluci po cestě plánují taktiku, jak tomu budižkničemovi ukážou zač je toho loket. Připadají mi jak malí kluci, co plánují válečnou taktiku pro velkou bitvu na obecním pískovišti. Nějak mě to nebere.
Přijíždíme k budově, kluci opouštějí auto a já se připravuji na hodinové čekání. Jaké to překvapení, když jsou za minutu venku s pěnězi v kapse a triumfálnám úsměvem. Podle mě člověk ani nemůže mít radost z vítězství, kterému nepředcházela pořádná bitva.
Nádledující hodinu stále ještě poslouchám o tom, jak to celé bylo, neboť to Haris telefonuje téměř každému členovi rodiny. Sotirise vyhazujeme na vlak a míříme k pobřeží.
Nedávno jsme našli super místo na plavání, je to místo, které se rozhodně nedá nazvat pláží, a ke kterému musíme doslova horolezit. Je to kamenný val utvořený z rozeklaných skal, na jehož konci je malinká plošinka a jinak hromada ostrých kamenů. Jsme jak dvě terenkozy v kristuskách balancující na hraně mezi nebem a zemí. Aspoň si tak připadáme.
Přijídíme tam kolem šesté, ačkoliv je celkem pozdě, stále ještě je venku kolem třiceti stupňů. Jen co dosáhneme plošinky, odhazujeme oblečení a skáčeme do modrých hlubin. Plaveme, potápíme se, lezeme po skalách, skáčeme, plaveme, potápíme se, lezeme po skalách, skáčeme.. Jsme jak kdyby nám bylo šest. Tolik vydané energie si určitě zaslouží jednu pořádnou pitu s gyrosem.
Kolem půl osmé, když už nás slunce ve vodě neohřívá, balíme plavky a míříme nazpět do Maratonu. V momentě, kdy opouštíme auto se záměrem pořádně se najíst, slyšíme troubení. Strejda Kosta. „Zdar děcka, co vy tu, nechcete zajet k nám na chvilku? Dlouho jsme vás neviděli!“ „Jasně, na chvilku jo“ říká Haris a nasedá do auta. Co nadělám. Projíždějíce kolem stánku s gyrosem na něho vrhnu vyčítavý pohled. „Neboj, bude to jen na chvilku.“
Chvilka trvala asi tak tři hodiny. Strejda Kosta nám zajel pro gyros a hranolky, pro narozeninový dort a cocacolu a my jsme seděli a kecali a kecali a kecali. Harisův příběh jsem slyšela znova a dvakrát, protože když ho říkal tetě Dině, Kosta byl zrovna pryč. Bylo kolem jedenácté, když jsme se vypravili na cestu zpět. Byla jsem neskutečně utahaná, přejezená a přeslazená a s vidinou maximálně pětihodinového spánku jsem se cítila jak vymačkanej pomeranč.
Když jsme přijeli domů, samozřejmě tam na mě čekal další dort, lépe řečeno dva a další a další opakování Harisova příběhu.
Když jsme lehli do postele, bylo kolem jedné a jediné co si pamatuju je, že jsem usla tak rychle, že ze slova kalinichta bylo jen slovo kali. Ten zbytek se ztratil někde mezi zvuky úlevného chrápání.
2024 ©