Někdy se holt nedaří

Napsal KlarAd. (») 15. 6. 2012, přečteno: 1880×

Tak, je na čase povědět vám příběh posledních dvou dní.. Myslím, že všechno to, co se v uplynulých 48 hodinách stalo, se stalo jenom proto, abych zase po dlouhé době napsala slušný článek. Nebo alespoň si to tak obhajuji.. A co že se to vlastně stalo?

Je asi 23:45 12.6.2012 a já nacházím, že má modrá kreditní karta s delfínkem se nenachází v mé peněžence. Uklidňuji se tím, že jsem si ji nejspíše někam založila a že nechám ráno na to, začít po ní pořádně pátrat. Je asi 10:00 13.6.2012 ajá zjišťuji, že má modrá kreditní karta s delfínkem určitě není založena někde v mém pokoji. Místo výpravy do Achaïa Clauss Winery rozhodujeme začít pátrat v místech posledního výskytu a hned po cukrárně míříme do univerzitního campusu. U bankomatu fronta a já jen z čirého zoufalství vcházím složitým komplexem posuvných dveří do nitra přilehlé banky, poptat se zda-li ji náhodou nespatřili. Spatřili. Asi tak vteřinu jsem z toho byla šťastná. A pak mi slečna se slovy „my vám ji vydat nemůžeme“ přeřízla delfínka vejpůl. Po pár minutách otázek typu kolik Klár Adámkových v Řecku asi tak najde, mi slečna oznámila, že je taková konverzace zcela bezúčelná a já banku složitým komplexem posuvných dveří poslušně opustila. Aby mamka zmírnila vztek jenž mi sršel z očí, pozvala nás všechny na nejlepší cappuccino freddo v Patrasu, které jsme pocucávali na stinné lavičce poblíž školního kostela. Teda, někteří z nás pocucávali, já si místo vychutnávání lahodně našlehané mléčné pěny lila kafe do klína svých bílo-světlounce oranžových šatů s květinovými motivy a užívala si ledovou kávu prosakující do mého světle žlutého spodního prádla. Když jsem po dávce peprných slov, ždímání šatů a utírání různých partií mého těla byla s výsledkem jakž takž spokojena, vydaly jsme se my holky Adámkovy na průzkum Patrasu číslo dvě a na trochu toho obchodo koukání. Parkovací místo jsme našly jen tak tak (Patras je celkem pověstný svým nedostatkem parkovacích a ubytovacích kapacit) a zacíleno na nedaleké pekařství započaly jsme naši tour. Asi po dvouhodinovém popocházení v sálajícím městě začala naše krev žilách přicházet k bodu vary a my hupsly do auta a vydaly se na nejkrásnější pláž západního pobřeží Peloponésu, do Kalogrie.

Hudba ve stylu šedesátých let na plné pecky, tři nezávislé ženy kořící řeckou maskulinní kulturu a moře po pravé ruce, idyla, kterou jen trochu narušoval růžový reklamní letáček za předním oknem.

Když už jsme jely tak kolem hodiny a moře bylo stále po pravé ruce, došlo mi, že jsme se asi ztratily. Národní silnici vystřídala okreska mezi melounovými a jahodovými políčky indických Sikhů a vystouplý charakteristický hřbet skal nad Kalogrií zastínily vrcholky nad Araxoským mysem. Když už cesta ztratila asfalt a stoupání těžce přesahovalo 12 promile, ozýval se sice v mé hlavě hlásek pochybující o cíli naší cesty, ale noha na pedálu rozhodně pokračovala v drcení kamenů na jemný štěrk. Přehoupli jsme jeden kopec, přehoupli jsme druhý kopec, projeli jsme kolem opuštěné taverny a spálených úbočí a pak jsme v dáli pod sebou spatřili něco silně připomínající fatamorgánu. V místě, kde se ostré údolí dotýkalo mořské hladiny, byla zapomenutá tři sta metrů dlouhá písečná pláž, dobře utajená komukoliv, kdo se nenarodil v jejím blízkém okolí. Přibližně uprostřed se nacházel plážový bar s lehátky pod palmovými slunečníky s hudbou dobarvující atmosféru plážové pohody. Kolem byly roztroušeny různě barevné slunečníky, které byly jediným zdrojem stínu v celém údolí. Moře bylo tak vyhřáté, že aby se člověk osvěžil, musel jít nejméně sto metrů, až za hranice mělčiny, kde byla voda maximálně po kolena a kde se dalo jen sedět, nebo splývat s rukama zabořenýma do písečného dna. Po hodině strávené v tomto ráji na zemi jsme se vydaly najít hlavní silnici, abychom stihly trajekt zpátky na Zakynthos. Časová rezerva sice byla 40 minut, ale vzdálenost na trajekt měla kolem 40 kilometrů. Díry nedíry, vesnice nevesnice, trajekt jsme jen tak tak stihly.

Fatamorgána v podobě thajské pláže v Jónském moři

Když jsme přistávaly v Zante a my se odebraly zpět k autu, zjistily jsme, že naše auto nemá ani jednu SPZ, a že růžový reklamní letáček za stěračem auta vlastně reklamní letáček není. Po chvilkové diskuzi o tom, zda-li auto SPZ vůbec mělo nebo ne, ségra jen tak z legrace řekla, že je to asi nějaký zvláštní postup místní policie, když člověk spáchá dopravní přestupek, a že jsou ty značky nejspíš v Patrasu. Při představě toho, že jsme celých 80 km, co jsme ten den urazily, jely bez značek a nikomu to ani v nejmenším nevadilo, jsme chytly brutální záchvaty smíchu, které trvaly do té doby, než nám Haris potvrdil, že je to opravdu regulérní policejní postup. A pak ty úsměvy spíše tuhly. Najednou nám došlo, že náš děsně utajený výlet mimo hranice ostrova s autem, který se smí pohybovat jen v rámci Zakynthosu, nejspíše bude muset být prozrazen, a že jedna z nás (samozřejmě, že já) se bude muset druhý den vydat zpět tam, odkud zrovna přijela. Když nám pán v půjčovně řekl, že jsme vlastně udělaly tři přečiny (řízení bez SPZ, opuštění ostrova a špatné parkování), a že si policie jako trest nechá zaplatit pokutu a ještě si značky ponechá po dobu deseti dnů, které budeme muset půjčovně zaplatit jako náhradu za blokování auta, bylo mi do pláče. Vymysleli jsme společně plán na obměkčení policie, já si vyhledala kdy jede nejrannější trajekt, a po sklence Maurodafne na uklidnění šla spát.

Je 14.6.2012 7:00 a mi zvoní budík. Žaluziemi se prodírá ranní slunce a živý zpěv ptáků ze zahrádky. Vstávám, dělám něco jako ranní hygienu a s krajíčkem chleba vyrážím na zastávku lokálního autobusu. Když už čekám třicet minut a autobus neprojel ještě ani opačným směrem, říkám si, že to už je i na řeky trochu moc, a zvedám neochotně palec na zastavení kolemjedoucích vozidel. Nikdo mě sice nechtěl, ale alespoň jsem se zabavila tak, že autobus se nakonec nepozorovaně přiblížil. Na autobusáku v Zante jsem vyběhla k okýnku s dálkovými spoji a vyhrkla „jednou Patras student“. Pán nejprve poklidně položil sluchátko telefonu, pak si dlouze potáhl z cigarety a pozorujíce klapot mých nervózních prstů na desce jeho okýnka mi oznámil „ten už je plnej“. „Jak plnej, to snad ne? Jakože úplně? Ani jedno místo?“ vyhrkla jsem ještě než se mi úzkostí sevřelo srdce. „Když je plnej, tak je plnej“ odpověděl a otočil se na židli, aby mi dal najevo, že komunikace už dále probíhat nebude. Vzhledem k mé dvouhodinové rezervě jsem se odebrala koupit si ranní kávu, pozorovat houpání rybářských loděk v blízkosti přístavu a promýšlet co bude dál. Nakonec jsem se rozhodla koupit si lístek na trajekt s tím, že holt budu obcházet lidi s auty a zjišťovat jestli nejedou do Pátry. Bavila jsem se s pár němci, co měli auta nacpané dětmi, krabicemi s jídlem a plyšovými hračkami; s Francouzy, kteří byli přes svůj pokročilý věk na dovolené připomínající líbánky; i ochotnými Řeky jedoucími úplně jinam. Když už jsem přemýšlela, že začnu obcházet kamioňáky, kteří by mohli být vděční za jakoukoliv lidskou duši na jejich osamělých cestách, přijela loď a my se museli nalodit. Ještě, než jsem se schovala uprostřed toho plechového monstra, zahlédla jsem mladý sympatický pár s autem a rozhodla se, že si na ně vevnitř počíhám. Ačkoliv ve mně tato aktivita vyvolávala neskutečné pocity že všechny ty lidi dost obtěžuji, překonala jsem se a uhnala ten mladý pár, který byl ve skutečnosti z Ruska. Nabrali mě v přístavu v Kyllini a po třiceti minutách neskutečné relí jízdy s velmi nebezpečnými momenty, mě vyhodili za Patrasem na mýtné bráně. Už stačilo jen přeběhnout dálnici, prodrat se zarostlou přikopou s ostružiním, bambusem, olivovým hájkem a pooraným políčkem a dostat se na silnici první třídy, kde mě měl Haris zachránit. Čekáním u této silnice jsem se svým vzhledem (bílé šatky, dlouhé nohy, divné vlasy a jasná cizinka) způsobila menší pozdvižení (kdo by tohle očekával na silnici u průmyslové zóny) a byla jsem proto ráda, že se Henry (jméno auta) objevil ani ne po pěti minutách. Vzali jsme to přímo na stanici městské policie, které se nachází uvnitř fotbalového stadionu na druhém konci města.

Po té, co jsme jen intuitivně našli něco, co by mohlo připomínat vrata do areálu mi vrátný ukázal na řadu asi desíti dveří kopírující levou stranu chodby a prohlásil „ty nalevo“. Jen co jsem našla jedny otevřené, přišla jsem do kanceláře, která byla buď čerstvě před demolicí, nebo těsně po zřízení, a všimla si, že paní z kanceláře se mnou asi moc slov neprohodí. Zavolala mi někoho, kdo se uměl alespoň zeptat, co potřebuji a já jim rozhodně a zostra řekla, že chci svoje značky zpět. A pak přišel Haris a zachránil je před komunikací se mnou.

Ten růžový papírek, co jsme měly za stěračem byla stvrzenka toho, že jsme dostaly pokutu, ale díky nějakému zázraku nám tam příslušný strážník zapomněl napsat, jako částku budeme platit. Když viděli v kanceláři tento lístek, protočili oči v sloup, řekli že značky dostaneme a odešli. Kam šli nevím, ale nechali nás tam o samotě, sedět a civět jeden na druhého s tou neanglicky mluvící paní, která byla velmi nervózní z neustálého zvonění telefonu. Po pěti minutách jsme z paní dostali, že nám dají značky hned a tak jsme se vydali pátrat po těch, co odešli i s našim růžovým papírkem. Když jsme je našli někde v úplně jiné kanceláři, řekli nám ať se posadíme a zase se postupně vytratili neznámo kam. Připomínalo mi to klasickou francouzskou komedii. Když se vrátili, oznámili nám, že se tohle nikdy nestalo, že je to jejich chyba, a že se mi omlouvají za vzniklé potíže. Tahle část probíhala jen mezi důstojníkem a Harisem, kteří se o mě bavili ve třetí osobě a já se mohla na chvíli vžít do kůže lidí ve vegetativním stavu, kteří sledují, rozumí, ale nemají možnost zasáhnout. Po dalších deseti minutách, kdy měli potíže značku ve skladu vůbec najít, jsem podškrábla univerzální adámkovský podpis a se značkami hrdě v podpaží odhopkala k Henrymu. Když přeskočím k pozdějšímu odpoledni, kde už můj trajekt přistával v Zakynthosu, zbývá mi do sbírky mých kuriozit zmínit jen to, že dostat se do Alykanasu je po páté hodně naprosto neřešitelný problém. Autobusy už nejezdí, taxi si asi těžko zaplatím, a o pronájmu auta už nechci nikdy ani slyšet. Odebrala jsem se pěšky na výpadovku a kráčela jsem místy, kde nikdy žádný chodec nešel, a už vůbec ne vypadající tak jako já. Když už jsem měla v nohách tak čtyři kiláky a moje balerínky mi začaly sdírat paty, ukázala jsem světu svůj palec a stopla si pána, který mě hodil až k nám, přímo před kýženou auto půjčovnu. Vstup do kanceláře půjčovny probíhal jako z amerického filmu, objevila jsem se ve dveřích se značkami vztyčenými nad hlavou a pokřikem whoo-hoo. Jo holt všechno špatné se vždy v dobré obrátí.. alespoň podle mé zkušenosti.. a pak taky všechna voda steče do moře a Stázina se přece dostane Kubovi za ženu (nebo jak to vlastně bylo)..

Howgh :)