Zajímavé, že s přicházejícím podzimem (a skoro zimou) přišly také mé bezesné noci. Jsou čtyři ráno a jen přes tenkou zeď oddělující můj pokoj od pokoje starší generace cítím, že je vedle další bdící bytost. Beru to jako příležitost dokončit, co jsem započala a dopovědět můj příběh o podivuhodných příbězích minulého měsíce.
Návštěva u babičky proběhla rychleji, než by se dalo čekat. Z vyhlídek na nudnou českou vesnici se ve skutečnosti vyklubala návštěva Ráje na zemi, Ráje, kde kury psi a kočky dávají dobrou noc i dobré ráno, kde se snídají klobásky, pije pivo víno fernet rum a slivovice a hlavně, kde k sobě lidé mají blíže, než kdy dřív. Ono se to vlastně od těch řeckých vesnic zas tak moc neliší, jen se u nás lidi prostě míň válej‘. Převoz Přerovec – Slezská Harta – Olomouc proběhl bez komplikací a my pozvolný přechod do nového týdne trávili drncajíce na koženkových sedačkách Českých drah.
Následoval studentský týden nevyjímajíce jiné studentské týdny. Dny se slévaly, aktivita střídala neaktivitu, a s výjimkou jedné malé brigádnické práce pro nás oba, jsme si vlastně jen užívali „bytí o sobě“. Ve čtvrtek večer jsme si pak sbalili svých pár švestek a vydali se na pouť do fenomenálního Humpejeka, města Klárčina z rodu Adámkova. Ačkoliv to tak na první pohled nevypadalo, jediný moment Harisovy návštěvy byl pečlivě naplánován, a to moment příjezdu do Šumperka. Setmělý podzimní večer dal vyniknout nažloutlému svitu lamp lemující naši pouť Tour de Fibich, které dělaly barvu podzimního listí hutnější a výraznější. Historické domy hlavní třídy, Smetanovy sady a zarostlé dětské hřiště pod našimi okny pak dokonaly celkový dojem tohoto legendárního města Klárčiny zašlé slávy. Doma už netrpělivě očekáváni večeří vrhli jsme se, hned po slavnostní vernisáži mých fotek v naší galerii „Chodba u záchodu“, na vynikající pokrm a becherovku s tonikem. Pár dalších chvil na to ocitli jsme se už na Majáku, kde nás netrpělivě očekával vítací výbor šumperského výkvětu, který tam zjevně k jejich zjevu seděl už přes příliš dlouho. Vybavení, uspořádání a osazenstvo této s prominutím nálevny označil raději Haris za kultovní, aby nemusel čelit faktu, že naprostá většina českých podniků postrádá jakýkoliv vkus a nápad. Fascinováni výběrem té nejhorší hudby a videoklipů ze 70 a 80 let překlenuli jsme nepohodlné ticho, a s přesunem Adama k naší polovině stolu, vpluli jsme i plynně do hovoru o videohrách, mimozemšťanech a apokalypse lidstva. Tato podivuhodná série témat byla zakončena až v nonstopu, odkud jsme se, sic na nonstop ještě brzy, ale i tak už vcelku pozdě, odpotáceli rovnou do postele.
Páteční dopoledne jsme se oddávali návštěvě hřbitova (no můžu já za to, že je to tam prostě hrozně hezké?), lehké projížďce po okolí a názorné ukázce kvalit šumperských pekařství. Odpoledne jsme pak měli rande s Petisem, kterému jsem stejně jako minulý rok namlouvala komentář k videu z expedice. Sraz jsme měli u Bořka v zoo koutku a tak jsme se po dvou hodinách mluvící dřiny odměnili obdivem hadů, nových cvrčků a chňapálka, který byl stejně jako vždycky prostě úplně zelenej (a prej že chameleóni mění barvu :( ). Před večerní fotografickou vycházkou jsme si zahráli Svět, což bylo unikátní zejména tím, že za 1. přeložit některé otázky je prostě naprosto nemožné (Arašídy jsou plody které rostliny? a) Podzemnice olejné, b) čičorky pestré, c) kyčelnice cibulkokvěté – no překládejte tohle někomu) 2. Haris to vyhrál.
Sobota Bouzov, Libina, prezentace fotek a trocha elektrikářské práce.
No a v neděli hurá vzhůru do luhů, luk a hájí k malému moravskému zázraku v jesenických horách. Rozhodli jsme se ukázat Harisovi také něco z jeho oboru a vydali jsme se na Dlouhé stráně rozluštit záhadu přečerpávacích elektráren a produkce elektrického proudu. V zájmu hesla chlapi sobě si ti naši dva milovníci elektřiny špitali názvy jednotlivých komponentů a fotili se s obřím „kovovým kruhem???“, který byl vystrčený venku, a pak nás autobus zavezl k malému rozbouřenému moři na vrcholu kopce. Tam už šly šály, rukavice, čepice i bundy ven z baťůžku, tatranka pak dovnitř do bříška, vyměnilo se pár pozdravů s Eliškou, a šup zpět dolů. Tam už na nás čekal oběd a po něm kola a lanovka, která nás hodila na vrchol, abychom mohli krásně sjet dolů až do domů. Jestli měl mít pobyt v Šumperku nějakou tečku, pak to byl tento cyklosjezd listím zasypanými lesními cestami s vyústěním v zeleném prosluněném údolí Vernířovic. Míjejíce staré typické jesenické baráčky a vdechujíce kouř z komínů pozbyl Haris slov. I zde byl v Ráji a už o tom i věděl.
Další týden v pátek už se jeho pobyt chýlil ke konci a tak jsme si jej jen tak pro srandu zpestřili třiceti hodinami bez spánku, ve kterých jsme si stihli zatancovat, projít celé město, posedět v nonstopu Zorba, pozorovat lidi ve vietnamském fastfoodu a procestovat půl republiky kvůli klíčům od bytu. Celý příběh je na dlouhé povídání u krbu se sklenicí koňaku v ruce, tak až se do takové situace dostaneme, všechno vám to vyklopím.
Sobotní večerní procházka za lehké vánice byla jen rádoby záchrannou brzdou celého toho rozjetého vlaku nesmyslného loučení, které jsme absolvovali v neděli na letišti. Jo holt, radím vám nic si nezačínat s cizincem, a už vůbec ne s cizincem, co má před sebou předlouho trvající vojenskou povinnost. Moc dobře vám to na duši neudělá.
2024 ©