Χριστος ανεστη, aneb Řecké velikonoce

Dostala jsem pozvání užít si velikonoce tak, jak se na Řecko patří – v širokém rodinném kruhu. V kruhu, který zahrnuje nejen lidi, ale také psa, dvě jehňata, opékané vnitřnosti a polovinu osazenstva domu pro seniory. Ačkoliv by se mohlo zdát, že je to nabídka, která se neodmítá, musela jsem nechat rozhodnout minci o tom, zda-li pojedu, či ne.

Řekové mají velikonoce o týden později, než jak je tomu u nás, a ještě k tomu je mají v neděli. Řecké školy mají dvou týdenní prázdniny a ten zbytek, co už do školy nechodí, má volno ještě v pondělí, aby se stihnul vrátit ze všech zapomenutých i nezapomenutých vesnic řeckého venkova, kam se přes tyto svátky uchylují. Já jsem se do Atén vydala už v sobotu ráno, abych si užila místního sluníčka, domácích sušenek a čerstvě grilovaných jehněčích kousků. Ale vezměme to pěkně popořadě.

Chvíli poté, co jsem dorazila se na mě z talíře smál oběd v podobě rýže nacpané do rajčete a lilku. Na takovém obědě sice není nic zvláštního, pokud se ovšem neodehrává ve společnosti dvou Řeků přibližně stejné věkové skupiny, kteří se nikdy nenaučili používat příbor jako civilizované osoby, a které ještě k tomu odmítají pozřít tepelně upravovanou zeleninu. Zatímco můj talíř by se dal zařadit zpět do kredence, jejich připomínal místo prohrané válečné bitvy. Nejenže rýže byla rozpatlaná na všech možných i nemožných místech, ale bez újmy nezůstal ani ubrus na stole a oblečení spolustolovníků. Polovina rýže samozřejmě zůstala uvězněná uvnitř zeleniny, protože jak jinak, než pomocí nože se dá zevnitř dostat; čtvrtina zůstala na talíři, a druhou čtvrtinu tedy hrdinně snědli. No z čeho jsou ti dva živi je mi úplnou záhadou.

Po obědě jsem se přidali k hlavě rodiny, která jela do Marathonu připravit jehněčí vnitřnosti na druhý den. Srovnám-li tento proces v Česku a zde, je velmi obdivuhodné, jakým způsobem dokáží lidé bezúčelně zabít čas. Úkol zněl jasně, vzít vnitřnosti, trochu je rozšmikat nožem, dát na tyčku a strčit do chladu. Zatímco se mužská část rodiny věnovala tomuto úkoly, my jsme naložili do auta sestřenici Annu (let asi tak 13), zajeli pro Vasilise (asi 16) který hrál basket v areálu místního olympijského stadionu (ano toho, kde jsme společně byli ), dali si zmrzlinu a dojeli zpět. Pak jsme vzali kola a jeli se projet kolem pobřeží tam a zpět, což nakonec udělalo 13,4 km. Zpět v základně jsme omrkli přípravu vnitřností, která mimochodem ještě pořád nezačala, a šli si zahrát basketbalový zápas mezi týmy Haris, Anna x Vasilis, Klára. Hráli jsme na hřišti, které vypadá jako regulérní hřiště ze sídliště, včetně klece zabraňující nechtěnému úniku míče, ta vtipná věc na tom je ta, že se nachází na vlastní zahradě domu, kde jsme byli, a to přesně uprostřed záhonků se salátem, cuketami a lilky. Když jsme je s Vasilisem konečně převálcovali byla už tma, a chlapi zároveň s námi dokončili orgánovou operaci. Jak dokázali tento úkol plnit celých pět hodin vůbec netuším, ale muselo tou dobou padnou mnoho cigaret a mnoho kafí.

Zpět v Aténské základně už bylo parádně zalidněno, a my po rychlé sprše vpluli mezi dav lidí různého věku, pohlaví a národnosti. Kromě mě neřekyně byl přítomen také manžel sestry Harisovy matky, který je Ital (haha, možná uděláte lépe, začnete-li si kreslit rodinný strom), manželka bratra matky Harisovy matky, která je z Kanady, a dvě rozverné děti toho páru, kde je mužská polovina z Itálie, takže jsou z poloviny Italské. Zbytek byl čistokrevný a s vysokým věkovým průměrem (jak Haris u oběda prohlásil "věkový průměr v přízemí je minimálně 300 let").

Zatímco hlava rodiny grilovala na pidi dvorečku jehněčí kousky (které jsme samozřejmě ještě horké tajně baštili), babiččin obývák byl nachystán ke slavnostní večeři. Na stole nechybělo víno, sýr, tradiční velikonoční chleba, zeleninový salát a jehněčí kousky jen lehce zakápnuté citrónem a se špetkou oregána. Ačkoliv už víte, že Řekové stěží skoordinují pohyby nože a vidličky při požívání rýže, nevíte, jak to vypadá, když se na stůl dostane maso. Myslím, že jen já, Ital a Kanaďanka jsme se velmi trpělivě snažili předvést trochu toho kultivovaného stolování (ačkoliv Italovi házeli jídlo do klína děti), zbytek se chopil masa holýma ruku a začal ho okusovat, jako hladový pes. Chrupavka nechrupavka, tlustý netlustý, cokoliv kromě kosti bylo rozžvejkáno a snědeno. Musela jsem se smát, jak jsem viděla jejich labužnické výrazy, mastné pusy a mlaskání, upřímně, nic víc milého a upřímného jsem už pěkně dlouho nezažila :) Po večeři jsme vzali nabarvená vajíčka a stejně jako ve filmu Moje tlustá Řecká svatba, jsme rozbíjeli špičku o špičku. Pak asi pět minut před dvanáctou jsme vzali svíčky a utíkali ke kostelu, který jsem přes tu haldu lidí, co tam byla, ani nebyla schopna zahlédnout. Kromě toho celá scéna připomínala válečné běsnění, neboť nebyla jediná vteřina, kdy by se neozval alespoň jeden výbuch dělobuchu. V půlnoc jsme zapálili svíčky, já se naučila jak popřát dobré velikonoce, a zpět doma jsme si každý s každým trpělivě vyměňovali přání Χριστος ανεστη, Αληθως ανεστη a χρονια πολλα. Pak už konečně pořádný spánek před tím opravdovým nedělním velikonočním dnem, který má prý pro mě být nepředstavitelný :)) chacha.

V neděli jsme už kolem dvanácté vyrazili směr Marathonas. Cestou jsme přejeli Marathonské jezero, které je zdrojem pitné vody pro Atény, a v jehož okolí bylo přepiknikováno. Jak jsme tak míjeli vesnice a města, na každém dvorku se shromažďovali lidé, hrála muzika a grilovalo se jehně. Ne jinak (až na tu muziku) tomu bylo i na dvorku našeho cílového domu. Nad ohněm už se vesele točila dvě jehňátka, teta v kuchyni dodělávala salát a důchodci se vesele slunili. Každou chvíli přijel někdo nový, takže jsme se neustále xronia pollovali a christos anestovali a pak jsme šli hrát volejbal. Kromě Vasilise a Any s náma byla tentokrát i Katerína a tři děti sester manžela sestry Harisovy matky (ahahahhahaa), které byly mimochodem celkem stupidní. Celé odpoledne jsme strávili hraním si s Ilektrou a Andreasem (ty z poloviny Italské děti) a pak už byl najednou oběd. Čekala jsem něco jako pojídání masa přímo z grilu, ale místo toho se ovce rozporcovaly a přihodily se na stůl k pečeným bramborám, zeleninovému salátu, tyropitakům a spinákopitákům (sýrové a špenátové briožky). Stůl byl dlouhý jak v královském paláci a shodou okolností jsme si vybrali ta nejhorší místa na sezení jaká jsme vůbec mohli. Byla to ta část stolu, kam se hodí omladina aby neotravovala. Jenže v tomdle případě nebyla omladina to co otravovalo. Naproti nám seděly sestry manžela sestry Harisovy matky (ahahahaha), které jsou velmi typické řekyně. Velmi typické, klábosivé pomlouvačné Řekyně, které když nezávidí, tak se povyšují. Na obličeji tuna make-upu, vysoké podpadky, hlučný sebevědomý projev, nepokrytá hamižnost a velká černá díra místo mozku. Záležet to jen na mě, tak mi tyto paní nevadí, stejně jsem jim nerozuměla, to co znepokojovalo mě, byla jejich matka, typická Řecká babička v černém, která byla kdysi, bohužel, stejná jako její dvě dcery. Tato paní byla sice stará, ale ani to neomlouvalo její chování u oběda. Během jídla jsme byli svědky plejády nelichotivých zvuků, které vydávala když vpravovala sousta do úst, a které nepřestala vydávat ani poté, co už jídlo neměla. Kromě těchto zvuků nám předvedla také symfonii chrchlavého kašle, kdy si neobtěžovala před ústa dát alespoň ruku a zabránit tak všem chrchlům letět přímo do mís s jídlem, které stály před ní, a které jsem s ní nejen já musela sdílet. Když jsem cítila, jak do mě Haris pod stolem kope pokaždé, když nás počastovala nějakým novým a dosud nepoznaným zvukem, neudržela jsem se a dostala jsem záchvat smíchu, který jsem stěží zastavila před tím, než mi salát vnikl do koláčové ďůrky. A pak jsem na ni pohlédla.A tím pro mě oběd dočista skončil. Pak už jsem jen seděla, sledovala ty hlučné Řekyně naproti mně, které do sebe praly jeden kousek jehněčího za druhým, ačkoliv by jim celkem prospělo být tak měsíc o hladu, a čekala až budeme mít padla. Naštěstí jsem nebyla sama, kdo chtěl z toho místa co nejrychleji vypadnout, tak jsme se přesunuli na gauč, kde si mí Řeci hráli s Ilektrou a já se začínala docela dost hodně nudit. Po nějaké takové další půlhoďce neskutečné nudy, která u mě začínala přerůstat v lehké naštvání z toho, že tak nějak všichni přepnuli do Řečtiny, jsme se i s Katerínou zdejchli na kola a jeli se projet. Chtěli mi ukázat pláž, kam se v létě jezdí koupat a areál olympijského stadionu vodních sportů, který měl být zcela opuštěný. Nebyl. Po cestě zpět jsme se ztratili v záplavě stejně vypadajících polních silniček, a tak když jsme opět dosáhli naší základny měli jsme na tachometru zase třináct a něco kilometrů. Po zmrzlinovém dortu jsme šli i s Italem a Annou hrát volejbal, ale tentokrát mě mozek vůbec neposlouchal a tak jsem jen seděla, pozorovala jak hrají a tiše záviděla. Za chvilku za mnou přišla Ilektra, sedla si vedle mě (teda jenom protože jí to přikázali) a já si s ní začala hrát. Což by si nebylo neobvyklé, ale jak si chce člověk sakra hrát s dítětem, které mu vůbec nerozumí? Zmohla jsem se jen na otázky αυτό τι ειναι; (co je to?) a sledovala jak mi řecky odpovídá jak se řekne bota, ponožka, kamínky a šnek. Jenže já vlastně nevěděla, jestli mi odpovídá správně.. tak jsem ji vzala na záhonek, postavila hroudu a řekla αυτό ειναι το καστρο (to je hrad).. pak na mě začala mluvit italsky, plácala hlínu na hromádku a já doufala, že mě její rodiče nepřerazí za to, že jsem pomohla její košili přebarvit z bílé na hnědou.

A zbytek dne už se vlastně nedělo nic zajímavého. Jen jsem seděla v kuchyni, poslouchala o čem si ženský vykládaj (hahahaha) a zjistila, že čas od času jsem schopná odtušit i téma. A pak už jsme jeli domů. Před spaním ještě malá pomlouvačná diskuze o rodině těch typických Řekyň a pak už hajdy na kutě.

A pondělí? Po snídani jsem se vydala do centra mrknou na ten starý olympijský stadion, projít se po pár parcích a pěší zóně, a pak jsem se na chvíli uvelebila na kopeček pod Akropolí, kde jsem koukala směr Peristeri a přemýšlela o tom, jak moc se to, co jsem o víkendu zažila, podobalo našim rodinným setkáním. Babička starající se o blaho a nakrmení rodiny, děda, který se s malým dítětem mění také v jedno; taťka rošťák, mamka s úsměvem pro každého, sestra parťák, a všechny tety a strýcové bodří a šťastní poznat nové lidi. Najednou už nejsou Atény turistickým cílem, už je to holt město jako každé jiné, město, kde lidé žijí svůj každodenní život.

Malý dodatek díky ségře, která mě vzala vážně a ten rodokmen si fakt udělala :)))) A má tam jen jednu chybu!