Messolonghi

Napsal KlarAd. (») 27. 1. 2012, přečteno: 1797×
img-6390.jpg

Ráno otevřu oči a vidím, jak se pět centimetrů od mého nosu producíruje tak desítka mravenců, kteří se jen velmi málo podobají těm našim. Obrátím se na druhou stranu, abych trochu potlačila skutečnost a zjistím, že mi na druhé půlce polštáře stojí dva brouci s větším než malým počtem nožiček, a zjevně o něčem diskutují. Lehla jsem si tedy na záda, abych se pokochala výhledem na pavouka, co mi lezl po stropě a připomněla si včerejší ještěrku, co se nám schovala někam do skříně. Bylo kolem deváté a slunce už prolézalo roletou se dvěma šnečky, kteří na ní drží i přesto, že je roluji tam i zpět. Trošku se mi z té malé zoo začal zvedat žaludek.

Po několika propršených zamračených dnech vysvitlo sluníčko a moje přirozené instinkty mě táhly ven. Slupla jsem patku chleba, hodila na sebe to vrchní z komínku (haha, komínky je to poslední, co zde ve skříni mám), přelakovala mravence lakem na vlasy a obtěžkána foťákem skočila na první loď do Antiria. Připadala jsem si vskutku jako žena činu, neboť jsem neměla příliš mnoho pojetí o tom, jak se ksakru dostanu do místa známého jako Messolonghi, místo, kde zemřel Lord Byron a místo, kde je pochováno jeho srdce. V přístavu jsem koupila lístky na autobus, hodila si do sluchátek pořádnej bigbít a frčela směr severní pól, bez očekávání, bez myšlenek, jen s potřebou courat se neznámým městem a věnovat pozornost hledáčku mé skromné G12.

Kdo chce něco vědět o Messolonghi, ať si to vyhledá, já vím jen, že tam byla nějaká bitva, Turci vs. Řeci, akční Byron, který sice zemřel na malárii, ale všichni dělají, jako že byl děsně udatnej, a pak nějaký masakr. Klasika. Místo je zajímavější spíš tím, že se kolem města nacházejí laguny, kam se v zimě uchylují stěhovaví ptáci. Podle průvodce není nemožné zde zahlédnout volavky, plameňáky a jinou zvěř co chodí ve vodě. Podle reality to spíše nemožné je. Ačkoliv se tohle město nerozkládá na nějaké obrovské ploše a má pravidelnou síť ulic, přesto jsem zabloudila a courala se ulicemi, kde lidu nebylo, jen sem tam hejna toulavých psů. Močály (laguny) smrděly, ptáci smrděli, odpadky smrděly. Záchody na nádraží už ani nesrděly, ty přímo zabíjely čichové buňky. Ha, město příšerné, jediná vcelku ucházející věc tam byla zahrada hrdinů, která vlastně tvořila veřejně přístupný park. Palmy porostlé břečťanem, na každém metru jedna socha, kříž, lavičky. Podle trávy a sedmikrásek kolem mě panovalo jaro, jen ta vůně mi trochu scházela. 

Pobyla jsem v tom městě čtyři hodinky, pochodila tak deset kilometrů, proslunila se na šest dnů dopředu a hlavně si vyčistila hlavu a vyvenčila tělo. Cestou zpět jsem poprvé přejížděla přes most a zapomněla jsem zvednout nohy, ach ja hlava zapomnětlivá. Kéž by takových výletů na skok bylo více, bohužel těch míst v Řecku moc není.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

Zobrazit: standardní | od aktivních | poslední příspěvky | všechno
kapča z IP 78.80.90.*** | 1.2.2012 13:23
Možná to udělej jinak. Přihoď do postele nějaké to jehličí - třeba z tamaryšku, pár listů z platanu a nakonec o šišku víc (viz Marek Eben) a dál už nic, dál nic. Prostě příroda - baldachýn nad postýlku už taky umíš, tak teď už jen šup do spacáčku - a táborák sálá. Áááááá


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel sedm a nula