Pohádky o mašinkách, díl 2.

Taxík poskokem zastavil před šedou nádražní budovou s ošklivým rezavějícím nápisem města, kde jsem strávila noc. Řidiči jsem předala překvapivě o jedno Lei méně než včera večer, a odebrala se do útrob nádražní budovy. Být to před sto lety, řekla bych, že z vlaku již na nástupišti supěla pára, ale on tam prostě jen tak stál a čekal. Zástupy lidí se tlačily dovnitř a já přihlížela konci vyhlídky na více či méně komfortní posezení s odevzdaným a rozespalým pohledem. Ačkoliv to zvenku vypadalo beznadějně, vevnitř zel vagón prázdnotou tak akorát prázdnou, abych sebe umístila do coupé s dalšími dvěma lidmi a dvěma lidmi polovičními. Čekalo mě jen deset hodin jízdy, které se v peklo neproměnily ani poté, co ty poloviční lidé nepřestali vydávat zvuky, permanentně drobit a chodit po mně. Byly chvíle, kdy jsem se mohla jednoduše vžít do pocitů dětských atrakcí se všemi těmi těžkostmi i lehkostmi, které tato důležitá funkce obnáší. Opustili mě po osmi hodinách a nahradil je Pat a Mat. Stěží to byla výhra.

Mezitím mi Eniko napsala, že u ní bydlet nemohu, že nastala změna plánů a musela na rychlo opustit město. Bylo to po devíti hodinách cesty a trochu mě to vzpružilo. Při představě další prosocializované noci se na mě snášela únava a sužovala mě má obvyklá obava ohledně volby a složitosti komunikačních témat. Neměla jsem náladu předstírat, jak energická a zábavná bytost jsem, a spoléhala jsem na informace ohledně hotelu blízko nádraží, které mi dala Oana předchozí den. Na neštěstí za sebe Eniko našla náhradu.

Cristina čekala na nádraží, přijela jen třicet minut přede mnou ze stejného směru. Její hlas byl silný asi jako lehký vánek za parného dne a se stejnou lehkostí ho odnášely jakékoliv silnější zvukové vlny okolo nás. V bezpečí jejího stařičkého rumunského pokojíčku mě nakrmila domácí polévkou s kuřecím žaludkem a rozprávěla o všemožném sama překvapena lehkostí, s jakou nám to šlo. Šli jsme spát pozdě a ráno už se nepotkaly. Byl to zvláštní druh přátelství, které by rozhodně mělo krásné pokračování, ale které se nikdy neuskuteční. Možná to vzniklo jen z výjimečnosti toho okamžiku, pod hrozbou časové ohraničenosti. Kdo ví.
Ranní ulice Bukurešti mi nabídly nevábný pohled na přehuštěnou dopravu, souložící psy a umaštěné igelitky na okrajích chodníků, ze kterých je možno zakoupit pravý sýr nebo kousek masa porcovaný zčernalou rukou stařičké paní v tradičním kroji. Město samotné nechává člověka zažívat všechny pocity podřazenosti a bezvýznamnosti svou megalomanskou architekturou. Původně jen šedé, nyní černým prachem pokryté budovy se tyčí do nebe v ohromných blocích a proporcích, až skoro uzavírají oblohu a vytvářejí jakési lidské akvárium. Není zde ani trocha nadhledu, ani trocha distance, žádný prostor obrátit role a připomenout si, že město slouží člověku a ne naopak.

S batohem v úschově, oproštěná od všech těch okovů materialistického světa, co mi někdo nacpal dovnitř, jsem se bezcílně bloumala rozpáleným městem a nechala slunce ždímat mé skromné zásoby vody. Bylo tomu vevnitř jednoho ortodoxního kostela, kdy jsem samu sebe ucítila. Měla jsem neblahé tušení, že pokud jsem takto cítit již v jedenáct ráno, co teprve po třech dnech beze sprchy, které mě čekaly. Vzala jsem drogerii útokem a pod ostřížím zrakem pána z ochranky jsem zvolila svěží citrusovou vůni pro letní dny.

Závěr dne se vlekl, polehávání na lavičce v parku mě jen zbytečně rozespalo a uvrhlo mě do krátké pochybovačné krize o účelu a plánu mého putování. Nakonec jsem se na nádraží přesunula o tři hodiny dříve, ostatně je na čekání jako stvořené. Než jsem si vyzvedla batoh odskočila jsem si ještě odbýt povinnou rezervaci ve vlaku do Sofie, kde jsem narazila na velmi příjemnou pokladní (P). Vlastně hned na dvě. Konverzace probíhala asi takto:
K: „Dobrý den, chtěla bych si zarezervovat místo do Sofie na dnes večer.“
P: „Plno.“
K: „Aha. Takže ani jedno místo, huh? A jede nějaký jiný vlak do Sofie dnes v noci?“
P: „Ne.“
K: „A kdy jede nejbližší?“
P: „13.00 zítra.“
K: „Aha, a jede nějaký vlak do Istanbulu dnes v noci?“
P: „Ne.“
K: „A jede vůbec nějaký vlak na jih dnes v noci?“
P: „Ne.“
K: „Skvělý, zdar.“

Paní pokladní s chlupatou bradavicí na laloku druhé brady si s naprostým nezájmem a nezúčastněností pohrávala s osudy lidí jako by hrála nějakou strategickou hru s cínovými vojáčky. Zatímco si v duchu říkala „tak toho pošlu tam, tunhle si nechám tady a tendle vypadá, že by si rád zajel jinam“ se nám cestujícím pomalu hroutili plány. Nešlo jen o to, že bychom se nedopravili na místo kam jsme chtěli, šlo o tom, že se zhroutili jakékoliv vyhlídky na to se vyspat, umýt a pojíst v klidu a bezpečí mezinárodního vlaku.

S lehce bezradným výrazem a slzami na krajíčku jsem přemýšlela co dál, když jsem uslyšela povědomý jazyk tázající se na tu stejnou informaci jako já. Lenka a Michal cestovali bezcílně po Rumunsku, jen dva batohy a prst připravený na stopování. Chvilku jsme společně poznadávali na příjemnou pokladní a pak přemýšleli co dál. Zjevně byl Michal paní pokladní sympatičtější, protože mu krom strohých odpovědí oznámila, že může zkusit přesvědčit průvodčího, aby je vzal i bez rezervace. Zcela zásadní informace, zdá se, že ji dostali jen ti privilegovaní.

Koupili jsme si lahev vína na nervy.

Jestli jste někdy viděli ruské vlaky z blízka, víte dobře, jak děsivě vypadají. Ocelově šedé kvádry s malými okýnky a nápisy v azbuce obklopené tmou, kterou narušovalo jen nepravidelné problikávání rozbité zářivky. Hororová scéna.

Minuli jsme všechny spící vagóny mířící do Varny, i všechny vagóny mířící kamsi do Beogradu, až už nebylo co míjet. Vlak skončil, lokomotiva odjela. Zůstali jsme stát spolu s dalšími dvaceti lidmi na konci perónu a přemýšleli co dál dělat. Bylo to jako zjevení, když se mašina vracela a vezla s sebou jeden zcela prázdný vagón.

Osazenstvo naší poloviny vagónu bylo kouzelné. Tři asiaté, dva Dánové, Mexičan, dva Američani, čtyři Britové, tři Češi a dva Novozélanďané. Všichni naňahňaní na sobě, oklopeni pachem ponožek Britských gentlemanů poslouchajíce vášnivé vypravování neúnavného Mexičana. Byli jsme jako jedna velká internacionální komunita, lidé, které spojuje stejná cesta, stejné cíle, stejně nevyčištěné zuby. Jeli jsme celou noc, jen s dvěma pauzami na hranicích. Projeli jsme nocí až k ránu, klimbajíce v různých intervalech, hlavy popadané na jednu či druhou stranu. Kdesi v pláni tři hodiny před Sofií nás zastihl východ slunce. Tedy zastihl jen mě a jednoho z asiatů, ostatní spali. Mělo to zvláštní kouzlo poslouchat jen pravidelné zvuky vlaku a hledět na nový den, den který je v tu chvíli ještě plný překvapení a očekávání z věcí, které si na nás někdo přichystal.