Dny v Patrasu uplynuly rychle.. Každé odpoledne s pozůstatky mých kamarádu na zmrzlině nebo asijské kuchyni, přes den v doupěti zaneprázdněná snahou přestat se alespoň na jedinou vteřinu potit. Vyprala jsem si (ano, samozřejmě, že zapomněla papírový kapesník v kapse od kraťasů), upekla bábovku, absolvovala lekce vaření na Řecký způsob, spáchala pidi narozeninovou oslavu a jednou si byla i zaplavat. Každý den vesměs lepší než ten další – prosycený horkem, vysokou vlhkostí a nekonečnými proudy potu na každé části těla.
Když nadešel čas mého odjezdu, zjistila jsem, že můj skvostný plán – přepravit se lodí do Itálie – má jednu velikou trhlinu, a to tu, že vzhledem k vrcholící turistické sezóně, nebyla loď zdarma (jak ji společnost Minoan Lines prezentovala) nýbrž za pěkných nekulatých 42 euro. Jak z této šlamastyky ven nebylo tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Zde je můj myšlenkový proces:
"Okej, takže musím zpět vlakem do Atén, z Atén musím chytit vlak do Thessalonik, ale musím si dát bacha, aby to nebylo IC a já znova neplatila 20 euro, které nemám. Vím, že z Beogradu jede přímý vlak do Brna, jak se ale dostat do Beogradu? Asi přes Skopje, ale do Skopje nejede žádný vlak, protože od 2011 neexistuje přeshraniční spojení do a z Řecka. Takže autobus do Skopje, ten ale bude stát peníze, které nemám. A pak taky, kde najdu autobus do Skopje v Thessalonikách a v kolik to jede? A proč já blbec neletěla letadlem, a já nikam nechcu."
Jednoduše řečeno, zaplavil mě chaos a nechuť někam cestovat, nenávist vůči OSE (Řecké ČD) a zoufalství z tolika informací, které jsem narychlo musela zjistit. Po urputném pátrání jsem jen čirou náhodou narazila na velmi nejistou informaci, že z Thessaloniki do Skopje jede jednou za týden v neděli v osm přes prázdniny vlak. Nezbývalo mi než tomu věřit.
V sobotu v sedm jsem sedla na vlak (autobus železniční společnosti) a vydala se směr Atény. Díky mým spolehlivým instinktům, jsem naštěstí změnila dopravní prostředek dříve, než mě dopravil na letiště (kam jsem rozhodně nechtěla), naskočila do metra a svezla se na vlakáč. Po dvou hoďkách čekání s velkým kelímkem kafe, jsem se nacpala do přeplněného rychlíku a ustlala si ke spánku mezi partou podivně turecko-indicko-arabsky vypadajících spolucestujících. Nebylo zbytí, číslo mé sedačky bylo nekompromisní. Možná to bylo obavami, možná jejich neustálým mumláním, nicméně jsem oka zamhouřila tak na hoďku, hoďku a půl z těch sedmi hodiny jízdy.
Thessaloniki jsem zastihla před probuzením, kafé zavřené, jen běžci na pobřeží, pár turistů a lidé vracející se z probdělé noci. Horko bylo nesnesitelné, tričko nasáklo potem ani ne po třech minutách chůze, popruhy batohu taktéž, hodně jsem odpočívala. Nevěděla jsem kam jdu, ani kde jsem, bloumala jsem ulicemi beze zájmu, unavená, hladová a přehřátá. Na nádraží jsem se odebrala už v jednu, abych těch dalších sedm hodin čekání strávila v relativních chladu podlahy naproti bistru rychlého občerstvení. Vlak odjížděl v osm.
Po skoro probdělé noci ve vlaku z Atén do Thessalonik jsem teď stála úplně vyřízená před vlakem Makedonských železnic. Oranžovo-žluté postarší vagóny stály na peróně celý den, vystavené žáru Řeckého slunce a bez otevřených oken. Připadala jsem si uvnitř jako v inkubátoru, jen teplota byla o něco vyšší než teplota mateřského lůna. Batoh vevnitř a já před vlakem, dýchající (v porovnání se vzduchem uvnitř) chladivý vzduch a přemýšlející, zda-li do vlaku opravdu nastoupit. Makedonie, Srbsko, pochybnosti zasazené do mého kuřecího mozečku již při narození, nebezpečná půda, horké hlavy, a vůbec Balkán..
Byla jsem v kupé sama, světla nefungovala, zdá se, že březová větvička, kterou Řecký Pat použil na výspravku, vypadla. Vzduch stěží ochlazoval interiér kupé a mé suché a popraskané rty vyžadovaly alespoň kapku vody, kterou jsem si na cestu zapomněla koupit. Raději jsem nespala.
Do Skopje jsme dorazili po pěti hodinách jízdy a já doufala, že popis hostelu, kde jsem si zaplatila postel, nelhal, a že recepce bude opravdu otevřená 24 hodin. Byla. Na nádvoříčku hostelu seděli cestovatelé z celého světa a debatovali nad plechovkami Makedonského piva o tom, jaký ten svět vlastně je. Ach zase ta neutrální otravná témata lidí, co se právě potkali. Chtěla jsem se k nim na chvíli připojit, ale šla jsem radši spát. Na straně mojí hlavy spal nějaký Španěl, měl jen slipy a byl bez peřiny. Vcelku ušel, nechrápal.
Skopje mě uchvátila. Až na jejich lásku k sochám bylo město velmi podobné městům českým. Na jedné straně úzké uličky starého města, městská tržnice a stánky s kebabem, na druhé straně nákupní centrum, moderní třída s kavárnami, parky a rozlehlé nábřeží, vše blízko, vše vstřícné a lehce dostupné. Krásné město, rodiště Matky Terezy, jak jsem záhy zjistila.
V osm jsem naskočila na vlak do Beogradu, v kupé se dvěmi slečnami – Polka a Švýcarka, cestovaly stejně jako já, samy, napříč Evropou, objevujíce krásy míst, o kterých se nikde nedočtete. Příjemná společnost, i když jsme toho moc nenamluvily.
Beograd jsem viděla jen z okna, svítilo na něj ranní slunce s lehce naoranžovělým světlem. Vypadal krásně, lákavě na procházku, jenže mi jel vlak..
6.48 jsme odrazili od nástupiště směr Praha, přímé spojení, klimatizace až moc studená, voda na záchodě netekla. Do Brna jsme jeli 13 hodin, trochu mě bolel zadek..
Jenže kam teď?