Tak a jak to vlastně celé bylo? Můj odjezd z Patrasu se uskutečnil 30. června. Pár slz v soukromí prodleno, ale zbytečný caviky kolem toho přece dělat nebudem.. ostatně není to naposled co se vidíme.. dálnice do Atén byla najdnou kratší, tři hodiny trvaly hodinu a půl a svět se zdál krásnější.. no pár slz prodleno i zde.. hodili jsme babiččin oběd, zajeli koupit plážový stan a druhý den směle do Pirea chytnout loď vypasených řecko-zahraničních turistů mířících na svou dovolenou.. dělám, jak kdybych já turista nebyla co? Osm a půl hodiny plavby pro změnu trvalo minimálně šestnáct, hlavně proto, že jako studenti jsme měli právo jen na palubu.. už po šesti jsme byli propocení od slunce, ošlehaní větrem, olepení mořskou vodou a s bolavými zadky z proutěných židlí.. Amorgos nás uvítal kolem půl druhé nebo druhé v noci a kupodivu nebyl problém sehnat si ještě tu noc ubytování, osprchovat se a padnout mrtvi do postele.
Ráno jsme zjistili, že ostrov je vlastně vcelku malý ( 46 km na délku a tak 5 km na šířku), tak jsme náš desetidenní plán zkrátili na čtyři dny. No a po celé ty čtyři dny jsme krosili krajinu ve starém Smartu, jedli výborné řecké jídlo (aah, teď mi došlo, kde jsem ta kila nabrala), plavali, fotili a užívali si mých pár posledních chvil s řeckou přírodou.
Čtyři dny byly akorát na to, abychom si užili, co jsme si užili a také akorát na to, aby se nám začalo stýskat ihned, kdy jsme opustili molo. Po osmi a půl hodinách připomínajících spíše čtyři jsme dobyly Atény, slupli oběd a rozhodli se pro návštěvu Stasima, vesnice kousek od Megalopolis, v horách oplývajících zelení, vodou a vstřícnými a velmi velmi zvědavými vesničany. Tam jsem teprve zkompletovala sběr pozorování řeckého života 1, když jsme byli lapeni zvědavým dědou na tradiční řecké želé.. a ejhle, děda byl, jak se nakonec náhodou zjistilo, vlastně do rodiny..
Vesnice se nesla ve stylu: snídaně, siesta na terase, grilování, siesta v posteli, hra, grilování, spánek...........
No a pak jsem jela domů..
A teď jsem doma..
A nic se zde nezměnilo..
Jen jsem vstoupila do dveří, připadala jsem si jako kdybych ani nikam neodjela...
2025 ©