Inspirováni písní bratrů Ebenů:
Mlhavým ránem bosi jdou
kanady vržou na nohou
a dálka tolik vzdálená je blízká
Město jsi nechal za zády
zajíci dělaj rošády
a z křoví tiše někdo Vlajku píská
Najednou připadáš si ňák
príma a svobodnej a tak
Prostě tak
tak ňák
ňák tak
Sbalili jsme stan, ručník a plavky a vydali se na projížďku po opuštěných plážích Peloponéského poloostrova. Někdo by to mohl nazývat camping, někdo jen zastavení přes noc, každopádně jsou věci mezi nebem a zemí, které z obyčejných věcí dělají věci neobyčejné a naopak. A tak se plážové stanování místy podobalo vysokohorské turistice v „polském podání“ (šortky, kecky, igelitka v ruce), a vysokohorská turistika zase plážovému pobytu. Ať tak nebo tak, tisíc najetých kilometrů, vůně kouře ve vlasech a auto pokryté prachem cest ví své.
Peloponés je podivný kus divoké země, místo od místa odlišný, veskrze drsný, ale s lidmi vždy vstřícnými, otevřenými a velmi zvědavými. První den jsme zakotvili na východním pobřeží na pláži s jednou minitavernou-kafem-barem v jednom, jedním domem a minimarketem, kousek od vesnice odkud pochází Harisova babička. Vesnice sama je v náhorní planině kousek od Leonidia, planina bez stromů, jen s tmavě zelenými křovisky kontrastujícími s bledě šedým skalnatým podložím, sem tam osamělý strom a v pozadí rýsující se pohoří. Pláž pak plná bílých oblázků ukrytá v zátočině s mořem průhledným a neskutečně klidným. Stan jsme postavili pod starým olivovníkem, na písečném plácku, který si lidé jako my za ta léta vyčistili od kamenů, posbírali jsme uschlé olivové větve a v ohništi vyrobeném z bílých plážových balvánků rozdělali oheň. A pak jsme jen leželi, koukali na hvězdy, poslouchali šumění moře vdechovali kouř olivových ratolestí a bylo nám neskutečně blaze.
Druhý den jsme po pár hodinách strávených koupáním, plaváním a prozkoumáváním tělesných schránek mořských ježků nakopli motor a za zvuku hudby se vydali znova na cestu. Píchli jsme prstem do mapy, vybrali pláž a mířili k ní. Krajina se znova změnila, hory končily útesy, hustá křoviska pokryla sto procent krajiny a vesnice prořídly. Ubírali jsme se mezi horami, pořád ještě v tisíci metrech, silničkou pro jedno auto, která byla překvapivě v krásném stavu. Ačkoliv od nás byla pláž vzdálená ani ne dva kilometry, pořád ještě byl mezi námi výškový rozdíl tisíce metrů, prudkého svahu a páru útesů. Silnička přestala být tak krásná, pozvolné klesání vystřídaly ostré serpentiny nad srázem a bez svodidel a krajnice se nebezpečně nakláněla nad moře. Mraky se stáhly, tvořily nad námi šedou krustu, která čas od času uvolnila nějakou tu kapku, a v kombinaci s oranžovými stěnami vysokých útesů působila tísnivě a divoce. Kousek pod těmi hrozivými zatáčkami se silnice změnila v prašnou cestu a vedla nás kolem podivně vytvarovaných kamenů olivovými háji dál k moři. Pláž měla být nějaký ten kilometr od nás, ale cesta začala balancovat na útesech a zatáčky se lámaly na horizontu tak, že si člověk nebyl jist, zda-li cesta vůbec pokračuje. Zaparkovali jsme Henryho, vzali všechny naše věci a odebrali se směrem k pláži. Jakým překvapením, když cesta z ničeho nic skončila a nahradila ji jen uzoulinká pěšinka, která byla k nerozeznání od kozích stezek. Každý krok našich letních cviček na ostrých kamenech byl otázkou života a smrti a v kombinaci s plnýma rukama věcí je s podivem, že jsme oba dva přežili. Odměnou byla neskutečně překrásná odloučená čistá pláž obklopená útesy, s divoce rostoucími magnóliemi a pozůstatky bílých kamenných zídek. Jen ta šedá obloha a velcí černí ptáci kroužící mezi skalisky působili tísnivě. Nevím jestli to bylo tou atmosférou, nebo únavou, ale ten den jsme šli spát brzo. V noci nás probudil vichr cloumající se stanem a ráno se k němu přidalo i rozbouřené moře. Slunce bylo nenávratně pohlceno černými mraky a stejně tak i naše chuť zůstat. Vysoukali jsme se na sráz, nakopli Henryho a vydali se dál.
Projeli jsme Spartou, překročili jsme dvě pohoří a s mezi zastávkou na pitu a kafe v Kalamátě jsme jeli vstříc Stasimu, vesnici kde má Harisova rodina dům. Tamější příroda právě prožívala svůj orgasmus, všechno kvetlo, hmyz expandoval, vůně se ve vzduchu mísily, voda prýštila ze země, jako by někdo mávnul kouzelným proutkem a přesunul nás do jiné země.
Tady jsme se vydali na výzvědy hned druhý den, objevovali jsme antický chrám, který někdo umístil do cirkusového stanu, krásnou vesnici celou z kamene nebo taje sousedovy kuchyně, který nás pozval na oběd.
Návrat z tohoto ráje byl těžký, nejen kvůli tomu, že krásné cesty po úbočích hor vystřídala dálnice u Tripoli, ale také proto, že na ní bylo najednou třicet pět stupňů, které nás doprovodily až do Atén.
A kdyby ňákej úředník
začal ti říkat, co a jak
sbalíš si deku, spacák celtu, pytel
Důležitý je to, co seš
odkud jsi přišel a kam jdeš
Co seš
kam jdeš
co seš..