Někde mezi první sklenkou a dnem se ukrývala má slova ochotně přitakávající Klárčině šílenému nápadu zajet si na víkend do Polska. „Polsko, to je kousek za Ostravou“ znělo mi v hlavě a myšlenky na hledání spoje jsem odsunula na později. A tak nějak jsem také tajně doufala, že se třeba nakonec vůbec nikam nepojede. A ono se jelo. Za Ostravu jen 629 km.
Bylo to tak po sedmi hodinách jízdy plus třech hodinách různých čekání, když nás Agátka vyzvedávala kousek od Hajnówky.
Cesta byla suchá, místy mokrá. Viditelnost byla celkem dobrá. Sníh všude. Tmou si nás Agátka dovezla do vesničky o třiceti pěti domech, uvařila nám guláš chuti svíčkové a otevřela víno. Byly jsme tam a stále nám to nějak nedošlo. Od dob, co na hranicích nestojí četníci holt není Cestování to, co bývalo.
Dva dny podivuhodně prázdných konverzací a sezení v autě jen jednou narušilo pár krušných hodin při hledání Žubra ve volné přírodě, jinak bylo všechno stejně šedé jako obloha jež přikrývala tu podivně placatou tundru od kraje až do kraje. Průzkumy života polských lidí na hranicích s Běloruskem proběhly úspěšně, co noc to jiný dům, co den to jiné jídlo, co cesta to jiné díry, jen co člověk to pořád to stejné. Aspoň, že ta příroda stála za to.
Já vlastně asi přesně nevím, co o tom napsat, nezanechalo to ve mně jedinou stopu positivních dojmů, a bohužel ani těch negativních. Je to šedé, všechno je to šedé, jako jejich myšlení, jako jejich obloha i jako jejich lisované ploty. V té šedi byl jen jeden hezký malebný kostelík, a my kolem bez povšimnutí projely.
2024 ©