Minulý rok jsme si Vánoce spestřili plážemi zalitými sluncem a zruinovanými ruinami starověkých monumentů, letos jsme, přehlceni hýčkáním, zvolili extrémnější podmínky severských končin. Když jsme po hodině a půl skončili nakládání dětských oblečků, židliček, fusaků, cukroví, velkého množství alkoholu, masa, mísy na salát, kupy dárků, bruslí, županů, zimních bot a Matěje (panenka velikosti a podoby čerstvě narozeného dítěte) mohli jsme konečně vyraziti směr Sverige.
V Čechách tak slibovaná obleva možná, za patami našeho automobilu, pomalu přicházela, před námi nám ale, už od Ústí, dláždil mrak cesty sněhovou vánicí a přetvářel krajinu v jednolitou šedou masu rozprostírající se od úplného spodku až úplně nahoru. Sedmdesátka vládla našemu tachometru, přimhouřené oči hledaly nejbezpečnější cestu v té neviditelné a neprotažené dálnici, a spotřeba kafe vzrůstala úměrně k najetým kilometrům. Bylo to něco jako malý zázrak, když jsme zaparkovali auto před šedozelenou malinkou dřevěnou garáží a do kopce se vyvalila Terka s Rajmem, oba ve fosforovém, aby je losi neviděli, oba s úsměvy vítajíce Výsadek ve svém hnízdě. Ten večer byl zvláštní, my šumperáci v úžasu z obydlí, co z venku vypadá jak zahradní chatka pro bezdomovce, ačkoliv ve vnitř skrývá tolik tepla a útulna, ti dva v úžasu z množství věcí, které jsme jim navezli, a z všeho toho vzruchu, co tam už po jeden rok nezažili.
Dny v Inserosu plynuly jaksi zvláštně, snídaně byla na oběd, oběd splynul s večeří a vše skončilo v orgiích babičiných perníčků, Rajmova sádlového cukroví (s chladivým efektem) a betonu bez toniku. Tentokrát jsme, oproti loňsku, nepodnikali neustálé dobrodružné výpravy za poznáním nových (nebo starých) civilizací, ale užívali jsme si bytí spolu, odpočinek, prosté mluvení a někteří i prachsprosté domácí práce. Tu a tam vyrazili jsme na menší výlet snažíce se více pochopit místní obyvatele, než turisticky konzumovat pamětihodnosti, pokochat se přírodou, a užít si okukování místních supermarketů, které skrývaly hotové poklady (třeba salmiaki, viď mami).
Každý si tam našel svoje, každý si byl sám v ústraní spokojen, a přesto jsme byli všichni dobromady, vědouce, že na zavolání se vždycky někdo ozve. Bylo to prima být mít zase naši partu. A bylo prima moci si dělat srandu z Klotyldy (Malá/ý Rajnošek)
A míň prima je, že mě nenapadá jak o tom vtipně napsat :D (tvůrčí krize řekla bych).
Howgh
2024 ©