Dnes je první adventní neděle a ačkoliv je skoro prosinec a i vitríny místních obchodů se začínají zaplňovat vánočními kýči, já prostě měla neděli, jako každou jinou. Jak je v Bibli vepsáno, bůh stvořil zemi za šest dní a sedmý den odpočíval, proto jsem se i já rozhodla nebýt projednou božštější, než nejbožštější výmysl světa a dát si taky voraz. Když jsem se ráno, s nudlí u nosu, probudila do slunečného rána, odbyla jsem si své stereotypní ranní rituály a vydala se za dobrodružstvím. Sehnala jsem si auto, sehnala jsem si řidiče, a jela jsem pokořit oblíbenou metu Erasmáckých studentů. Jela jsem dobýt Nafpaktos.
Město leží na druhé straně širého oceánu a je zajímavé leda tím, že je vcelku pěkné. Lze tam najít dvě krásné pláže, hrad, rybáře, jeden rozbořený hotel, deset hotelů luxusních, a jedno místo s gyrosem. Když člověk pomine všechnu tu řeckou smetánku sedící v předražených kavárnách, může mu připadat, že se ocitl v prostředí, kde se odehrává jedna z těch amerických romantických komedií. Ano, opravdu, místo je to tak pěkné, až se všemi svými modrými okenicemi dotýká kýčového nebe. Staré hradby, v minulosti obepínající celé město, se nyní prolínají s novodobou zástavbou; nabělené domečky kontrastují s oprýskanými zárubněmi a zanedbanými dvorky, a nad městem se tyčí mohutné zdi staré pevnosti; zkrátka jedno z těch míst z pohlednic.
My jsme místní atmosféru užívali v řeckém stylu: žádný spěch, žádný shon, procházka typu lázeňský elegán, focení. Já jsem chytala slunce do svého věčně zmrzlého těla a tužila, ba možná zvyšovala, počet pih na milimetr čtverečný. Trochu jsme si pobloudili, zahráli akt stínového divadla, pomazlili se se štěnětem a užili si delivery gyros na pláži. Když se čas nachýlil, jeli jsme do hor.
Projížděli jsme úzkými horskými silničkami, kolem zbarvených platanů a keřů obsypaných červenými šípky. Projížděli jsme kolem koz a ovcí, přes staré mosty a opuštěné vesnice, a měli jsme jet tak dlouho, dokud nás něco necvrkne do nosu.
Nemuseli jsme ani dlouho čekat, než si nás nějaké místo vyhlídne, prostě si nás samo zavolalo. Byl to kopec, jedniný kopec v okolí, na který ještě svítilo slunce, jinak už schované za mohutnějšími horskými velikány. Nahoře na kopci, porostlém skupinou zbarvených platanů, stál opuštěný a lehce zanedbaný kostelík, který vypadal spíše jako kozí chýše krčící se ve stínu neidentifikovatelných listnatých stromů. Nechali jsme Henryho I. (auto) hlídat příjezdovou cestu a vydali se, skrze záplavu kozích bobků, nahoru.
Nevím proč si nás ten kopec zavolal, ale čekal tam na nás. Nahoře triangulační bod označený štítkem ještě z dob diktátora, kostelík přibližně stejně starý, a tři zrezivělé zvony. Udělali jsme pár fotek, rozezvonili krajinu a vydali se na ústup. Zatímco Henry I. vyhrával zvučný rock'n'roll a my se přibližovali k Pátře, všechno pohltila tma. Možná, že počasí nám ničím nepřipomíná, že už je dávno zima, ale tma je všude stejná, tma je známkou blížících se vánoc a padajícího sněhu. Připomíná mi zledovatělé chodníky, kamínky křoupající pod nohama i Mikulášskou nadílku. Připomíná mi hlavně to, že sic můžu chtít sebevíc popírat přicházející iracionální a pateticky přeslazené vánoce, nikdy se mi nepodaří je z mé hlavy úplně vytěsnit. Pavlov to nazývá podmíněným reflexem, já to nazývám sentimentem, ať už tak nebo tak, stejně jsem si dnes zcela nevědomky zapálila svíčku a upadla do rozjímavé nálady. Jo holt už i mé punkové vzdorovité já měkne..
2024 ©