Tak je to tu. Den D. Den, kdy se teta rozhodla poctít svůj rodný dům návštevou. Ona, její děti a manžel. Dnes nastalo deset děsivých dnů pro jednu českou antisociální osobu.
Ležím v posteli pokoje o 6 metrech čtverečních a snažím se změnit barvu mého nasraného obličeje zpět na poklidně bledou. Chce se mi brečet nevyspáním a podrážděností. Kolem mě se nacházejí všechny věci, které pracující člověk (rozuměj žena) potřebuje na deset pracovních dnů. Výčet by zahrnoval věci jako manikůra, lak na vlasy, fén, odlakovač, 5 druhů krémů podlě pěti různých částí těla na které se aplikuje, knihy, učebnice, foťáky, 20 různých modelů oblečení zahrnující varianty pro slunečné, zamračené, propršené a studené dny, veselé a depresivní nálady a ležérní móda pro dny volna, pytlík menstruačních vložek, 3 páry smradlavých bot, ponožky, kterých není dost na to, aby se nemuselo prát a prášky na bolest hlavy. Seznam položek není zdaleka vyčerpán, ale pro představu to jistě stačí.
I kdyby seznam věcí nečítal 5 stránek formátu A4, pořád je tu ještě ten fakt, že je nutno tyto shromáždit z tří pokojového bytu a nacpat je do dvou poliček úzké skříně zapáchající naftalinovými kuličkami. Vše vynásobte 2 jelikož jsme dvě pracující osoby, ačkoliv jedna z nás je muž a tudíž má seznam položek o něco kratší.
Také je potřeba zmínit ten fakt, že tyto věci a osoby se budou po deset dní nacházet v pokoji o 6 metrech čtverečních, který si sídlí jen tak vedle vchodových dveří, a který kromě balkónu nemá nic. A tím nic myslím sociální zařízení. Už chápete moji podrážděnost? Ještě ne? Tak čtěte dál.
Ačkoliv z dob, kdy se jezdilo na tábory a soustředení každej druhej tejden nemám problém s tím chodit na záchod do ledové noci procházejíce kolem děsivých ruin starých budov a hřbitovů, stěkajících psů a lesů plných divoké zvěře, ale představa slídění po bytech cizích spících lidí během noci či brzo ráno mi opravdu dobře nedělá. Nabízejí se tři varianty řešení této situace. 1) budeme navštěvovat záchod v bytě babičky, který je v přízemí a tím pádem nejlépe přístupný, nebo 2) budeme navštěvoval záchod v našem bytě, který bude obývat psychicky labilní teta a její děti a manžel, nebo 3) se budeme procházet do druhého patra do bytu Harisovejch rodičů. Každý byt má záchod umístěn naproti pokojům, ve kterých se spí, a jak je zde dobrým zvykem, ve kterých se spí s otevřenými dveřmi do zbytku celého bytu. Bohužel ani jedna z těchto variant nezahrnuje svobodné nepozorované čůrání za stromem, v příkopu, v kukuřičném poli, za autem nebo skalkou. A se sprchou je to úplně ten samý problém.
Už jen devět a půl dne a snad se budeme moct vrátit odkud jsme přišli. Pokud se teda psychicky labilní nevypočitatelná teta nerozhodne nás zbavit práva na obývání bytu.
Asi budu okupovat hostelové prostory od svítání do soumraku a omezím kvantitu vypitých tekutin na dvě deci denně. Sprchu dle Frantova hesla „kdo se umývá, toho ubývá“ vypustím úplně.
Asi to nakonec nebude tak hrozné jak to vypadá, ale to jak to vypadá teď je hrozné dost.
No nic, jdu najít pet lahev a trychtýř, to jediné mě může zachránit.
Howgh
P.S.: Přijeďte si pro mě prosím..
2024 ©