Letem vánočním světem

Mám další ze svých nespacích dnů, a tak sedím na sofa hotelu Fivos a užívám si genia loci, ba možná i genia noci. Jsem v Aténách a zbytek mé znovu sjednocené spící rodinky se nachází někde v patrech nademnou. Jsou tu všichni, mamka, taťka, ségra i staronový přírůstek Rajmo. Naše síla je sjednocena a jedeme dobýt svět!

Už od Štědrého dne jsem se nemohla dočkat, až opustím koleje a vydám se vstříc dobrodružství, protože celé Vánoční svátky zde stály za houby. Kromě toho, že na Štědrý den byla naplánována společná večeře, se tyto dny nijak nevymykaly ze stereotypu všedních dnů. Znáte to, u snídaně trocha počítačování, potom nákup, místo oběda běh, sprcha a za zvuků indie a rock'n'rollu příprava štědrovečerní večeře. Vzhledem k prázným kapsám mé peněženky jsem zabrousila do bezpečně levného typu pokrmu chudých vrstev, a šla jsem do žemlovky. Bylo to poprvé, co jsem ji dělala, a tak mě ani moc nepřekvapilo, že byla suchá, málo sladká a s hliníkovou chutí pekáče, ve kterém se rodila. Nicméně naší asijské sekci celkem chutnala. Večeře samotná byla o ničem. Poláci praktikovali svou chlastací politiku, stáhli několik flašek polské vodky a pak dělali bordel. Asijská sekce místo toho připravila Bingo o ceny a promítání filmu a musím uznat, že to byla nejskvělejší část večera; zvláště proto, že vidět asijaty hrát jakoukoliv hru je samo o sobě fascinující. Pozorovat výrazy jejich soustředění, poslouchat jejich hekání v momentě, kdy se jim nedaří, nebo cítít vibrace jejich gamblerského ducha je prostě ohromné. Jeden z nových nepálských hochů byl v takovém tranzu, že se neustále přibližoval k obrazovce, a aniž by si to uvědomoval, tak rozhrnoval řady židlí a odsouval lidi stranou. Moc mu to nepomohlo, když Konrád zařval Bingo, nepálec jen vyhrkl no no, impossible, no no. Ačkoliv vlastně prohrál, jako my všichni ostatní, stejně se jeho oči nepřestaly usmívat. Nechápu jak mohou být asijati tak veskrze positivní, vlídní, otevření a milí lidé.

I díky jejich povaze, i díky jejich smyslu pro humor, jsem byla ráda, když mi nepálec Sagar a pákistánec Muqeet, vyplnili zbývající dvě místa v autě, a vyrazili se mnou druhý den na další z průzkumných výprav do okolí. Bonnie (auto) dostala pořádně napít a pak už jsme jen sešlápli plyn a směřovali na nejbližší písečnou pláž s dunami. Vyrazili jsme do Kalogrie. 

Tohle místo se nachází mezi mokřady, kde musí být v létě neuvěřitelně vysoký výskyt komárů na metr čtverečný, naštěstí teď vládl vichr a chlad a všichni komáři spali (nebo co to vlastně komáři dělají). Podle katalogů a reklamních upoutávek se mělo jednat o neuvěřitelně krásnou oblast s tyrkysovým mořem a dvoukilometrovou písečnou pláží. Nechápu, že jsem se nechala opět nachytat, ale věřím, že kdyby toto místo nebylo v řecku, tak by i bylo krásné.

Jen co jsme vyběhli z Bonnie a doběhli k moři, zůstali jsme jen omráčeně stát. Když už nic jiného, tak alespoň ten písek se tam nacházel, ale zbytek vypadal jako z nějakého města duchů. Nikde nikdo, okýnka plážového baru špinavá a sem tam nějaké chybělo. Slunečníky z palmového listí oschlé a rozpadlé. Zapomenuté a rozbité artefakty letních návštěvníků napolo zaváté jemným pískem. Do toho zvuk písku unášeného větrem, který jej přeskupuje do různě velikých dun. Popravdě to bylo velmi škaredé místo, tak škaredé, až jsem se trochu jsem se zastyděla, že jsem je vzala na takový výlet.

Sagar všechno zachránil, když ukázal na vzdálený kopec a řekl, že tam musíme vylézt. Cesta k němu vedla přes písečnou dunu, změtí keřů a labyrintem ohořelých pahýlů. Vrcholu jsme dosáhli celí černí od sazí, spocení a s hromadou písku v botách, a já je všechny popoháněla zase dolů, protože jsem si chtěla trochu užít té písečné duny. Když jsem stanula na jejím vrcholu a přemýšlela jsem, jak ji slézt dolů, napadlo mě jedině, že budu válet sudy, ale pochybnosti o vhodnosti takového činu, které mé dospělé já zcela chladně a racionálně produkovalo, přebyly mou mladickou nerozvážnost a já jen suše seběhla. Když jsem ale stála dole a koukala zpět na svoje stopy, volání duny bylo silnější než já. Vzala jsem sandboard narychlo vyrobený s rozbitého plážového lehátka a vydala se zpět nahoru s myšlenkou, že po duně sjedu. Jaké překvapení, že náš vynález Sagara a Muqeeta nefungoval. Místo aby lehátko jelo, jenom se víc a víc zarývalo do písku, a už ani pomoc Market, která mě tlačila, nepomohla. Poté, co jsem z čirého zoufalství, a možná i trochu schválně upadla a válela se v písku, bylo rozhodnuto - když nemůžu dunu sjet, musím ji alespoň sválet. Jakmile Sagar viděl, co chystám, vyběhl zpět za mnou, a připojil se k této bláznivé myšlence, navzdory stejným pochybnostem, které jsem já měla předtím. Jako malé děcka jsme se svalili dolů a při každé otočce jsme na sebe nabalovali písek. Až dole jsem zjistila, že se k nám připojila i Market, která byla hrozně šťastná, že našla někoho s kým se může konečně odvázat. Byli jsme špinaví, s pískem na každém kousíčku našeho těla (ano i za kalhotkami), a šťastní, že jsme si tak vyhráli. Nakonec nešlo o to, na jakém místě jsme byli, jak atraktivní byla jeho hodnota, nebo co se tam dalo vidět, ale vlastně jen o to, že jsme si jako lidi sedli. To bylo snad poprvé, od přestěhování na Kastelokampos, co jsem se cítila, jako součást nějakého společenství.

Zatímco tady sedím, tak jsem se stihla seznámit s Rašidem, francouzským občanem původem z Maroka, který přišel kolem šesté. Je opilý, mluví jen francouzsky a naše komunikace probíhá přes google translator. Pozval mě na diskotéků, kam zítra jdou s jeho kamarádem, a tančil u toho. Haha, někteří lidé jsou crazy..