Včera byl jeden z nejhrůznějších dnů v životě každého ….. (dosaď po dočtení článku“ pacifisty, vegetariána, dietologa). Oficiálně uznaný Národní den grilování.
Už kolem sedmé hodiny ranní jsem zpozorovala zvýšenou koncentraci na hlavní městské tržnici v centru. Míjela jsem lidi s koši plnými ovčích končetin, dodávky, jejich kufry se plnily vrstvami ovčích a kozích torz, bistra, která vyměnila točící se gyros za tyčku s omotanými vnitřnostmi. Bylo to něco jako přípravy na válku. Jen místro zbraní se zde válčilo krví, masem a kostmi.
Kolem šesté hodiny odpolední už se schylovalo k boji. Majitelé obchodů vyvlekli před své vchody grily všech tvarů a velikostí. Zažehnuli ohně a maskovali svůj majetek v hustém dýmu grilovacích splodin. Maskování, zmatení nepřítele, je vidět, že se v té armádě i něčemu opravdu učí.
Pytle s uhlím se stali hlavní komoditou všech semaforových prodejců, imigrantů, nezaměstnaných i prodavačů místních kiosků. Na uhlí se dalo narazit opravdu kdekoliv, ať už na pumpě, v novinovém stánku, ve večerce, autoopravně, obchodě s kořením nebo v sýrárně. Jako se ve válce továrny přizpůsobují výrobě zbraní, tak i tady, jak jde o jídlo, jsou podnikatelé hotovými chameleóny.
Kolem desáté, půl jedenácté večer, celá bitva naplno propukla. Ohně plály, ulice plné dýmu, grilovací splodiny a vůně masa se staly slzným, slinným i nervovým plynem v jednom. Postavy po ulicích se plížili při zemi ve snaze podhlédnout pod mlhu a neztratit cestu. Vzduch by se dal krájet a jíst. Dým pronikal všude, do aut, do domů, vpíjel se do oblečení i do vlasů. Drásal nozdry, i mozek. Přiváděl člověka k šílenství. Zůstat neutrálním Švýcarskem mimo válečnou zónu nebylo možné.
Nakonec jsme podlehli, nakonec jsme byli podlehnuti. Podrazili nás ti nejbližší. Prohráli jsme. Válečný duch nás prostoupil a zcela naplnil.
fuj. 
2024 ©