Tak nám (ta) teta přijela. Tentokrát jsme nezvolili strategii ústupu, protože při představě toho malého, špinavého a nehostinného pokoje pod schody, se nám zvedl žaludek. Tentokrát Haris rozhodl, že zůstaneme kde jsme a budeme u nás v bytě bydlet i s tetou a jejími dětmi.
To byl ale zase jednou nápad.
Teta tu není ještě ani 24 hodin (z toho jsem ji viděla asi jen 3krát) a už je mi z té celé situace lehce šoufl.
Za prvé, teta přijela večer, když jsem já byla stále ještě v práci a Haris na kafi s kamošema. Domů jsme se vraceli velice pozdě, předpokládajíc, že teta už alespoň spí, nebo když ne teta, tak děti. Aspoň tohle nám vyšlo. Teta s dětmi ve ztemnělém bytě sladce pochrupovali s dvěřmi ložnice krásně dokořán a zašpjclé skřňkou, aby se nedaly zavřít.
Chvilku jsem uvažovala nad tím, být tak ticho, jak jen mohu, ale pak se ve mně zpěnila krev. Vědouce, že v bytě se vyskytují také jiné osoby, které budou využívat společných prostor při návratu z práce/odchodu do práce/příchodu z hospody/noční toalety/brzského vaření/..., zavřela bych za sebou dveře, aby se ty osoby necítily utlačované mou spící přítomností, nebo abych alespoň sebe ochránila před případným hlukem. Trošku mě mrzelo, že jsem zrovna netrpěla akutním zvracením nebo dávivým kašlem, ale pak jsem si vzpomněla, jak naše dveře při zavírání vržou a tak jsem předstírala, že fakt ještě třikrát potřebuju jít do koupelny/do kuchyně/zkontrolovat dveře/a pod. Dveře tetina pokoje se ani po tomto demontrativním ztrpčování do rána nezavřely. Asi budu muset přistoupit na demonstrace tvrdšího kalibru.
Není to jen o dveřích, ale celkově o přístupu k celé té situaci. Na jednu stranu svlékla postel, kterou jsem jí připravila, aby naše prostěradla vyměnila, za své vlastní, na druhou stranu umístila kartáčky na zuby do stejné skleničky, kde je máme my s Harisem tak, že se jejich štětinky dotýkaly těch našich.
Ranní setkání sice proběhlo stylem, dobré ráno, jak je. Dokonce mi odpověděla na otázku jak se vyspali, ale dále nic. Situace přece nemůže být divná jen pro mě. Odpolední pokus o konverzaci selhal úplně, i když jsem zavedla řeč na její děti, i na ty ségřiny. Asi se moje domněnka, že každá matka ráda mluví o svých dětech nevztahuje na tohle individuum.
Ani nemusím zmiňovat, že její děti (3 a 6) stále ještě neumí otevírat dveře do bytu (tzn. Otočit klíčkem ve dveřích) a tak buší, zvoní nebo kopou kdykoliv chtějí vejít. A tohle může být i 10x za hodinu, někdy i 10 krát za půl hoďky. Myslela jsem, že si po osmi dnech zběsilého pracovního tempa na chvilku po obědě dáchnu, ale místo toho jsem skončila jako dveřník.
Předpokládám, že situace se nezmění natolik, abychom se tety zeptali jestli můžeme vyhodit její nábytek.. no uvidíme..
2024 ©