Slovo dalo slovo, slib dal slib a najednou už tu byl pevný čas odjezdu mého autobusu. A kam jsem jela? Zachránit mé malé skromné já před totální ztrátou soudnosti mého humoru, jela jsem za Lídou.
Večer před jejím odletem do Atén jsme si ještě rychle prošly evakuační plán nouzových situací, pravidla signalizace kouřovými signály a naší tajnou řeč pro případ, že by věci nešly jako po másle. Uklídňujíce Lídiny obavy z osamělého cestování, jsem s prstem v nose naplánovala i svou cestu a šla spát s místníma slepicema, abych byla na ráno fit.
Jakkoliv jsem před Lídou vystupovala jako zavylý profesionál a znalec místních poměrů, měla jsem sama strach z toho, jak bude vše probíhat. Však víte, stávka, pauza, kafe a autobus může mít den sekeru a ani mu to nepříjde. Naneštěstí, jak je v zákonech schválnosti vepsáno, nebyla chyba na straně řeckých charakterů, ale sama jsem si svým očekáváním neštěstí jedno přivodila. Možná, že mému mozku chyběl čaj, možná že nějaké buňky, každopádně mi ten den vysadilo logické myšlení a já místo přímého autobusu na letiště zvolila mnohem obtížnější a nebezpečnější cestu hormadnou městskou dopravou, která nejenže byla delší, ale také dražší. Nakonec ztracena sama v ghettu, kde ani mapy nefungují, navigována jednou dobrou řeckou duší a fyzicky vyčerpaná, jsem musela Lídě přiznat, že její plánované přivítání transparentem nestihnu a ať je tak hodná a počká tam na mě. Nakonec vše dopadlo vpořádku a shledání jako z americké romantické komedie mohlo proběhnout. Zavalena hromadou českých dárků a šťastná ze shledání, jsem koukala na tu hodnou českou duši, co seděla předemnou a uvědomila jsem si, k čemu jsou vlastně nejlepší přátelé.
Ruku v ruce špitajíce nashromážděné tajnosti za celé měsíce, jsem se dostaly až k našemu hotelu a ubytovaly totálně vyčerpaná těla do postelí. Hotel byl sice stařičký a více mládežnický, než jaký jiný, ale garantoval nám totální nezávislost a snídani v ceně. Díky třem plonkovním dekám a bojleru horké vody ve společných sprchách jsme se v něm dokonce ani nenachladily.
Plán na zbytek dne jasný: kouknout na pár sloupů, koupit víno, hodit chrupku a večer se vydat s jednou dobrou řeckou duší a párem jejích kamarádů do klubové scény nočních Atén. Zatím co jsme se brouzdaly ulicemi přeplněnými dopravními prostředky, psy a odpadky, Lídě se, stejně jako mi první měsíc, bortily všechny ideály které o Řecku měla. Nad špínou, prachem a zchátralými nekoncepčně postavenými budovami ji zůstával rozum stát. Konečně tu byl někdo s podobným viděním světa, konečně tu byl člověk, který rozumněl mým pochybám, konečně tu byl další estetik, kterému hlava nebrala, kam zmizela jedna z nejslavnějších civilizací světa. Naše diskuze o zdejších podmínkách se i díky vínu rozrostla do pateticky směšných rozměrů a, zcela nepřekvapivě, skončila u nadávek na mužskou populaci. Vzhledem k času jsme vzaly zbytek vína a odebraly se na Syntagma square, kde jsme měly sraz s našimi řeckými průvodci.
Nevím přesně kolik času jsme strávili hledáním místa, kde by se dalo sednout, ale pamatuji si, že jeden z těch klubů, kam jsme vešli, promítal velmi naturalistické video japonské ženy, co si hrála s vibrátorem obřích rozměrů a neměla u toho ani kousek oblečení. Ach ta moderní kultura, kdo jí má dnes rozumět. Po dalším neidentifikovatelně dlouhém časovém úseku jsme nakonec usedli na schody jedné kavárny a čekali. A čekali. Ani nevíme na co jsme čekali, každopádně po dvou takových hodinách čekání se naše české já vzepřelo, a odebralo se do postele.
Ráno byla neděle a město bylo podivně ztichlé. Po vydatné snídani, která probíhala v zimních bundách na dvorečku hotelu, jsme vyrazily okouknout bleší trh proklamovaný ve všech průvodcích. Než jsme se do městské části Monstraki dostaly, procházely jsme spoustou křivolakých uliček, které překypovaly krámky s turistickým zbožím, psy, kočkami a vůbec úžasně vřelou atmosférou, která přebyla i tu neskutečně neskutečnou zimu, vítr a vlezlý déšť. Na bleším trhu bylo k sehnání úplně všechno, od hraček, konviček, šperků, svatých ikon a sporáků, až k medicínským pomůckám napříč oborovým spektrem. Obchodnící překřikovali jeden druhého, neustále doplňovali zboží, lákali zákazníky a zahřívali si zmrzlé ruce o hrnek kávy. Ani jsme nic nekoupily, spíš jsme očumovaly a nasávaly genia loci.
Další plán byla Akropole, ale díky křivolakosti a chaotičnosti řeckých uliček jsme se zcela náhodou dostaly do Argory, do místa, kde dříve probíhaly demokratické volby, bujela zde vzdělanost a obchod, a vytvářely se zde zákony. Argora je to místo, kde Sokrates i Platón šířili svoje přesvědčení mezi prosté občany, především je to ale bývalá tržnice. Po obhlídce kamení a spadlých sloupů, jedné stojící budovy a muzea jsme konečně zamířily (už na jistotu) k Akropoli, nejznámějšímu pahorku na světě (podle mě). Místo je vskutku příhodně umístěno, ale to je asi tak všechno. Nahoře stojí více jeřábů, než sloupů a vlastně je mi celkem záhadou, jak je tam dostaly. Chrám na Akropoli je pomalu rozebírán, restaurován a pak zase seskupován, doplněn o nové chybějící části, které jsou jinak barevné a mnohdy i jinak veliké. Nahoře vládne chaos a vítr a vládne tam už po dlouhá staletí. Je zábavné sledovat, jak části sloupů a budov, o kterých se člověk učíval v hodinách VV, leží na jedné hromadě, jen vyjímečně urovnané do úhledných komínků. Ve vnitřních prostorech polorozloženého chrámu se prohání potulní psi a občůrávají tisícileté kameny. Jediné, co je nahoře na hoře vcelku zajímavé jsou zreplikované Kariatydy, ke kterým se turista nemůže ani přiblížit.
Udělaly jsme si pár fotek, spíš jen z povinnosti, než že by nás to tolik zaujalo, a utíkaly se schovat do tepla muzea Akropole. Jako studenti EU jsme měli vstup zdarma a tak jsme si místo vstupného koupily konvičku horkého čaje a snažily se rozehřát promrzlé orgány. Stejně to nepomohlo. V muzeu jsme zkoukly film o historii chrámu, pár cetek a nějaké sochy a vyšly opět vstříct pekelné zimě (paradox ;) ) Bolely nás nohy, z nosu nepřestávalo téct a hlad se ozýval čím dál tím silněji. Z posledních sil jsme se doplazily ke krámu s pitou, ukojily své fyzické i chuťové potřeby a pokračovaly do promrzlých postelí kde jsme se jen tak tak zahřály.
Ráno byla možná ještě větší zima než den předtím a tak jsme nasadily tempo profesionál expert a hnaly se k národnímu archeologickému muzeu s více než patnácti sály po různu laděných expozic. Protože muzeum otevíralo až odjedné, skočily jsme se mrknout ještě na novodobou Argoru, neboli městskou tržnici s masným a rybím trhem. Být turistou na takovém míste je velmi nemilé, protože na vás někdo pořád mluví, chce se s vámi fotit a něco vám nabízí. Lída byla lapena prodavačem prasečích kopítek, který po ní chtěl, aby je hladila; já zase prodavačem krabů a jedním řezíkem, který po mě chtěl na rozloučenou pusu. Kiss me, kiss me říkal. Naproti masovému trhu byly kopy zeleniny, oříšků, luštěnin a jeden vysoký a úzký domeček, ve kterém byly snad všechny věci světa. Jako správné zvídavé holky jsme do něj zabrousily a nestačily se divit, kolik věcí je možné nacpat dovnitř. Dům měl nekonečné množství pater a schodišť a všude byly věci. Byly tam věci staré, nové, velké, malé, byly tam vinyly, cédéčka, stolní hry, ale také hudební nátroje, látky, chirurgické nástroje a dokonce lyže. Nechci vědět, co se s těmi věcmi stane, až tendle krámek zkrachuje.
Po obhlídce celé čtvrti překypující množstvím různých ne-turisticky zaměřených krámků, jsme se přesunuly zpět před muzeum, kde jsme na otvíračku čekaly vedle divně vypadajícího pána s černě umolousanýma rukama a paní hrající si s holubama. Jedly jsme olivy a říšky, pily vodu a mrzly. Dokážete si představit, jaké nadšení způsobilo otevření muzea. Skoro první v celé řadě čekajících, jsme se nemohly dočkat, až uvidíme ty skvosty, ktré jsou zde vystaveny. Všechny ty známé sochy a předměty téměř na dosah. Naše estetické ego bylo doslova vyexcitované.. Procházely jsme mezi spoustou soch bez hlav a končetin, mezi vázami a figurkami, mezi mykénskou, egyptskou a řeckou kulturou a koukaly se historii do obličeje. Očima jsme osahávaly všechny exponáty a fotily se s nimi, četly jsme cedulky a pátraly v našich hlavách po znalostech, jediné, co jsme si ale z muzea skutečně odnesly bylo konstatování: "tady muselo bejt v minulosti hrozně přesochováno". Zpět na pokoji balíce si věci jsme zjistily, že ačkoliv tady kultura vznikala a vyvíjela se, ačkoliv v tomto státě vznikala evropská civilizace, všechno to už bylo. Myth in Greece je minulost a nikdo ho nemůže vrátit. Při odjezdu z Atén jsme si plácly: byly jsme zde a už sem nemusíme. Tradá do Patry.
Je zvláštní, jak se z Patry stal domovský ostrov v širém oceánu. Vždy když se sem vracím, mám pocit, jako bych se vracela domů. Bezpečné, známé a hlavně nezajímavé, ruin prosté, místo. Ještě ten den, co jsme přijely, jsem vzala Lídu mezi lidi. Ukázala jsem jí koleje kde budu bydlet, pokoj, kde budu spát a lidi, se kterými se budu stýkat. Lída oprášila svá anglická slovíčka a po troše vína už se vesele a bez rozpaků bavila i s rodilými mluvčími.
Co říci dál ke zbytku týdne? Užily jsme si spoustu legrace. Ve čtvrtek jsme vyrazily přes most na druhou stranu moře a vzaly jsme s sebou Harise, který potřeboval vyvenčit svůj foťák. Koukali jsme na moře, kecali, hledali mušle a učili se házet žabky. Byla by z toho obstojně patetická scéna ve filmech alá Harold and Maud. Lídě se domů nechtělo, nejen kvůli nervům z cesty, ale prostě protože neví, co doma. Čeká ji práce a práce, čeká ji zima a šero. A já ji čekám tady. Je to moje malá spřízněná duše..
2024 ©