Spatřit sebe v plavkách na fotkách z dovolené byl tak devastující zážitek, že den po příjezdu už jsme zvažovali možnosti, kterým sportem se dát trošku do kupy.
Jeden by si řekl, že najít sportovní vyžití v tak velkém městě nebude žádnej problém, ale to bychom nemohli být my dva, aby v tom zas nebyl nějakej háček.
Na běhání po lese zde může člověk zapomenout a to z jednoho zcela jednoduchého důvodu: není tu les. Běhání bez lesa už je sice snadněji realizovatelné, ale stále nelze provozovat v průběhu celého roku, a také to není zas tak zábavné, aby to člověk dělal každý druhý den.
Na bruslení můžete rovnou zapomenout, myslím, že se tu brusle ani neprodávaj, a pak taky tu není kde na nich jezdit.
Horolezení by snad i šlo, i když jsou nejbližší skály hoďku a půl od nás, ale to zase neumíme my a taky se trochu bojíme výšek (někteří víc než ti ostatní).
Squash by byl fajn a dokonce by nás i bavil, ale nejbližší centrum je ve středu města a cestovat tam i zpět by bylo únavnější, než to cvičení.
Cyklistiku vykonávat lze, já ji dokonce aktivně praktikuji, ale některé subjekty jsou příliš vyděšené řídit kolo v Aténském provozu. Praktikovat cyklistiku mimo město je nemožné, neboť v dosahu 200 kilometrů neexistuje žádná použitelná síť silniček druhé a třetí třídy.
Plavání by nás jó moc bavilo, ale s bazény je to trošku komplikované. Za prvé, neexistence zastřešených bazénů nebo lehce vyhřívaných venkovních bazénů dělá zimní plavání lehce komplikovanějším. Za druhé, kdo chce do bazénu, musí mít i trenéra. A spoustu spoustu lékařských vyšetření.Nechceme trenéra, chceme si prostě jen plavat z leva do prava.
Tenis, asi ani netřeba zmiňovat, že bychom si museli najmout kurt, trenéra a vybavení. Tolik ještě nevyděláváme.
Zbávají nám sporty, vykonávatelné v tělocvičně. A tu je další zádrhel. Z nějakého důvodu, oni si určitě myslí, že praktického, není možné nemít trenéra. Ať si jde člověk do posilovny jen tak zaposilovat nebo se proběhnout po páse, musí tam být trenér/konzultant/poradce. Někdo, kdo bude mít fůru svalů a bude na vás bude civět, jak se poprvé v životě snažíte udělat cvik, který odporuje přirozeným pohybům vašeho těla, a jak debilně u toho vypadáte, a bude si myslet „no ty vole, to mi zas byl čert dlužen takový amatéry“. A pak o vás bude nad kafem vyprávět svým kamarádům.
Další faktor, proč sporty v tělocvičně zní tak odpudivě je ten, že všechny, ale úplně všechny tělocvičny zde, mají obrovské výkladní okno, kterým na vás lidi civí, jak kdyby si vybírali, kterého zpoceného zarudlého člověka si dneska koupí k večeři.
No a pak jsou zde sporty lehce bojového charakteru, pro které sice platí to stejné, jako v předchozím odstavci, ale jsou víc závabné, protože jste na to dva. Vlastně se zde houfně praktikují jen dva bojové sporty: kick boxing a taekwondo.
Z nějakého náhlého popudu jsme se rozhodli zkusit štěstí s kick boxingem. Našli jsme si malinkou specializovanou tělocvičnu pět minut od baráku a vydali se na výzvědy a poptat se co a jak. Vypadalo to, že týpek co to vede, je v pohodě a, že bychom nebyli jediní amatéři v jeho skupině. Tělocvična sice má obrovskou výkladní skříň a před ní i lavičky, ale je v ulici s činžákama a moc lidí kolem neprojde. Říkal nám, ať si to přijdem nejdřív jenom vyzkoušet a pak, že se uvidí.
Rozhodli jsme se zkusit to tři dny na to, abychom měli dostatek času se na to psychicky připravit a já taky potřebovala sehnat něco na sebe, to se ví. Taky jsme přesvědčili Katerinu, aby šla s námi a my se báli o to míň.
Ve čtvrtek jsme si sbalili baťůžek s vodama a už v tělocvičném oblečení jsme vyrazili na naši pětiminutovou pouť k tělocvičně. Asi ani nemusím zmiňovat, že se nám „hrozně“ chtělo. Jen co jsme došli na roh ulice odkud bylo vidět dovnitř útrob, zastavili jsme se, abychom mezi sebou sdíleli všechny ty pochybnosti, které o této aktivitě máme. Čím více jsme pozorovali lidi shromážděné uvnitř (6 mladíků), tím více pochybností v nás vyvstávalo. Otázky typu, co tam proboha budem dělat, to tam budou jenom kluci, proč to má tak velké okno nebo co když na nás bude křičet, létaly vzduchem, a my si postupně uvědomovali, že dovnitř asi nikdy nedojdem. Když pak Katerina přišla s nápadem, že se místo kick boxingu můžeme zajít zeptat do posilovny, co je o dva bloky výše, jestli třeba nemaj něco jako kardio trénink, otočili jsme se na podpadku a odpochodovali v našem tělocvičném oblečení směrem k posilce. Kick boxingu sbohem a šáteček.
Před posilovnou jsme se zastavili a čuměli skrz výkladní okno na všechny ty svalovce uvnitř a ne a ne najít odhodlání k tomu vejít. Sedli jsme si na lavičku před vchodem a nespouštějíce oči z upocených lidí uvnitř, snažili jsme se vymyslet, jaký sport by nás bavil, a co by se tak dalo dělat. Asi netřeba zmiňovat, že jsme k žádnému kloudnému řešení nedospěli.
Když jsme se 15 minut po našem odchodu objevili zase doma na dvorku, rodiče div nespadli smíchy se židlí. Děda si ještě neodpustil poznámku „no, najděte si něco víc 'něžného'“ a tím totálně korunoval náš totální úspěch s tělocvičnými aktivitami. Teď jsme zpět ve fázi hledání. Co, ale bude než něco najdem?
Zlatej Šumperk.
2024 ©