Čekala jsem v Aténách na letišti a sledovala spolupasažéry letu do Prahy. Natěšená a plná energie, nevěděla jsem co s rukama a nohama. Nemohla jsem se soustředit ani na knihu ani na skřeky vycházející z empétrojky. Jedinné, co jsem si přála, bylo už být konečně doma.
Letadlo jsem sdílela s neuvěřitelně hlučnou skupinou juniorských řeckých atletů, kteří komentovali snad všechno, co jsme přeletěli, i když to byl jen bílý mrak. Když pak pilot oznámil, že se blížíme do Prahy a že je krásné počasí bez srážek a jedenáct stupňů, začali atleti lámat rukama a křičet „panebože jedenáct stupňů, já nemám žádné tílko.“ „Prej krásné počasí, řekněte mu, ať se jde bodnout, jedenáct stupňů není krásné počasí, v jedenácti stupních je mi zima.“ „Dělá si prdel? Řekněte mi, že si dělá prdel. Vždyť Praha má řeku, tam bude ještě chladněji.“ Po této plejádě citových výlevů okolo pražské teploty se uklidnili pohledem na centrum Prahy a začaly z nich vycházet obdivná zvolání „oooooo, koukej na to“ a „jeeee, tam taky půjdem“. Pak už jsme dosedli a já jsem se dala na úprk, pryč od všeho řeckého a hlasitého. Když jsem se pak dostala před letištní budovu, jen jsem v jejich stylu zaklela „panebože to je kosa“ a hodila jsem si na sebe svetr. Autobus na nádraží už tam byl a já hupsla na palubu a nechala se unášet Prahou.
Zasněný pohled z okna přehlušilo hlasité houkání autobusu „tůůůůůůůůůůůůůůtůůůůůůůůůůůů, magore, vypadni!“ křičel řidič a já zvědavě nakukovala, co jako má za problém. Silnice byla krásná, čistá, tři jízdní pruhy z nichž jeden jen pro autobus, provoz plynulý. Pak jsem si všimla, že se jedno auto, asi omylem, dostalo do autobusového pruhu a to bylo to, s čím měl náš řidič zjevně nepřekonatelný problém. Ležel na klaksonu jako retard, až vytroubil auto ven. Vzpomněla jsem si na naše ulice a silnice a říkala jsem si „do Atén s tebou, ty netolerantní náfuko“.
Podobnou scénku zopakoval ještě dvakrát v Praze a jednou na nádraží, kde vytroubil autobus turistické společnosti. Jakmile zastavil, prchala jsem od něj pryč. Někdo by ho měl naučit toleranci a říct mu, že ne vždycky se věci dějí tak, jak bychom rádi, a že to taky není na škodu. Ale proč bych se obtěžovala.
Na nádraží jsem měla trochu času a skočila jsem si pro housku do obchodu, když však došlo na placení, prodavačka se mě na cosi zeptala a já najednou měla v hlavě totální zmatek. Lovila jsem mezi slovíčky a chvíli mi trvalo uvědomit si, kterým jazykem na mě mluví. Oprášila jsem slovíčko děkuji, vzala si svou housku a odkráčela do ústraní přemýšlet nad tím, co se stalo. Byl to zvláštní pocit, na konverzaci v češtině jsem se ještě necítila silná v kramflecích.
Cesta vlakem zabrala míň, než jsem čekala. Jen tak tak jsem stihla dokončit nějaké pracovní emaily a už jsme stavěli v Zábřehu. Sluníčko, zelená tráva, míň stupňů, než v Praze. Už jsem byla tak blízko, že patnácti minutové zpoždění osobáku směr Šumperk jsem nemohla vystát. Cestou do Šumperka jsem se potom bavila tím, hádat, ve kterých zastávkách bude vlak stavět, ale stejně jsem je neuhodla všechny.
Na nádraží mě čekal taťka, jeden pohled na něj a veškeré mé trable a strasti byly pryč, byla jsem doma a všechno bylo dobré.
Následující dny probíhaly hekticky. Domů jsem se vlastně vždycky jela jenom vyspat, jinak jsem pořád někde pobíhala, s děckama od ségry, s mamkou na nákup, s děckama na pivo. Bylo to super, i když jsem neměla vůbec žádnej čas na to si odpočinout (což je vpodstatě to, s čím jsem domůj jela po totálně hektickém měsíci v práci), ve finále mi to vůbec nevadilo. Highlitem byla rodinná odlava v Hraběšicích, kde se nás sešla celkem velká skupina ze vše koutů česka. Bylo tam nádherně, louky zelené, stromy v rozpuku, svěží vzduch a krásná příroda. Potkat se s rodinou bylo super, všichni jsme tak unikátní, že se člověk vůbec nenudí. Malé děti, kterých v rodině přibylo se jakbysmet podílí na činnorodosti a zábavě a střídání o jejich péči člověka zaměstná natolik, že si ani nevšimne jak čas běží. Když jsme se vraceli z oslavy, trochu nám i zasněžilo, asi to počasí vedělo, že pokud se do Řecka vrátím s historkou o sněžení, budu ta největší hvězda.
Pak se ještě potkat s Kubou, který se na mě a na Samíka s Matym přijel podívat (ano, jako v zoo) a můj čas se nachýlil.
Odjíždění bylo smutné, jako vždycky.
Dokonce jsem si v jednu chvíli začala myslet, že osud nechce abych odjela, neboť u Kolína srazil vlak ženu a my měli dvě hodiny zpoždění. Bohužel i tak jsem letadlo stihla.
Nicméně, nějak mě ty odjezdy zmáhají, jakmile přijedu zpět na Jih, nic do mě dva týdny není. V mysli se stále toulám po loukách a lesích a na zahradě a se Samíkem a Máťou a s kamarády. S mamkou na kafi a s taťkou na lyžích, u babičky a dědy na dvorku. Chvílemi si myslím, že mě Haris raději přestane domů pouštět, než aby se na mě koukal v tomto stavu.
2024 ©