Život na čas

Hm, co se změnilo od mého posledního příspěvku je vskutku více než diskutabilní. Nic shrnula bych, ale když ona to není zas tak úplně pravda. Tak za prvné: už jsem napsala 8 stránek své magisterské práce (jupí, slavíme), za druhé: chopila jsem se své vlastní zodpovědnosti a na své výlety do teplých krajin si začala přivydělávat, a za třetí: rozšířila jsem okruh svých komunikačních dovedností o množství životně velmi užitečných frází.

V sedm zvoní budíček, v sedm nula nula třicet skáču z postele dolů, oblékám si svetr a deku, protože topení tak brzo ještě nejede, a do hrnku hážu dvě lžičky zeleného čaje. Jogurt, vločky, med, vroucí voda, sedm patnáct už mám po snídani a vrhám se na zuby. Oblékání výjimečně nezabírá dlouho, výběr je předem jasný - něco, co může být špinavé, smradlavé a mastné. Sbalit svačinku, napustit vodu, nasadit hudbu, sedm čtyřicet pět už si to svištím mrazivým vzduchem k Vaňkovce. V podchodu zadržet dech, obejít žonglující opilce, protlačit se přes přechod, osm nula sedm už v autobuse, deset minut pro sebe, dávám povzbuzující song. Osm třicet výběh do prvního patra, nahmatat pidi klíček od zámku v kapse kalhot a nesnažit se u toho uklouznout na pomaštěné podlaze. Patnáct minut na převlečení do uniformy, učesání, žvejknutí rohlíku a trochu zpěvu před směnou. Devět nula nula nasazuji kšilt, zástěru, cvakám píchačky a začleňuji se do davu. Během pěti následujících minut přecházím od věty "osm v toustru, prosím" přes "sýr na šest, jeden double a jeden fresh, dík" k "hoď biga na gril, prosím". Pak umyju co kde vidím, vynesu odpadky, zametu kuchyň, vytřu šatny, umeju koupelnu, odkývám připomínky a vrátím se zpět k "dekle, prosím". Čím víc se puberťačky vedle mě zaobírají tím "jak jim to jejich starej včera ukázal", tím víc se já uzavírám do oficiálního záchraného firemního komunikačního kruhu "prosím a dík". Čtyři hodiny k nejbližším třiceti volným minutám uběhnou ve jménu mytí, vaření, připomínkování, drhnutí, a ty následující čtyři stejně tak. V pět píchám odchod, odhazuji zástěru směrem k rozmrazujícím se houskách a klouzavými pohyby se plazím do šaten nahodit civil. Pět osmnáct naskakuji do autobusu, který kvůli dopravní špičce ubírá hodinu mého času, od Vaňkovky pak kolem  žonglujících opilců rázným krokem na sousto něčeho teplého. V sedm večeře, a den je u konce.

Připomíná vám to něco? :)