Výprava na severní pól

Napsal KlarAd. (») 24. 12. 2011, přečteno: 2187×
img-5243.jpg

Dnes je 24. prosince 2011, venku je kolem 15 stupňů a slunce mi do pokoje svítí takovým způsobem, že nevidím na obrazovku. (To mě donutilo z ní utřít prach, a to prosím není ani jarní úklid). Jo, snažím se všemožně přesvědčit, že dnes jsou Vánoce a moc se mi to nedaří, ačkoliv se celý uplynulý týden ve znamení Vánoc táhnul.

Vše začalo ve středu, když Táňa s Klárčou odjely obšťastnit své rodinné příslušníky v čechách a já se odebrala do školy. Chtěla jsem popřát kantorům kala christugenia kai kali protochonia, hezky se na ně usmát a předstírat chvíli řecký způsob utužování sociálních vztahů. Jelikož na první hodinu zapomněla učitelka přijít (nebo jsem nepochopila její akademickou třičtvrtěhodinu a odešla jsem dřív) zpestřila jsem si dvě dlouhé hodiny čekání kafem a četbou Dostojevského před (teď by se hodilo napsat před planoucím krbem, ale bohužel) zapnutým větrákem, a čekala až poledne zvon udeří. Speciální pedagogika je předmět s neuvěřitelnou ženou, někdejší poradkyní ministryně školství, tvůrkyně systému speciálního vzdělávání v řecku, aktérkou studentské revoluce ze 17. listopadu a doteď velmi činnou, aktivní pařmenkou MS. Lampropoulou. Tato žena nemá manžela, nemá děti a není divná (to jen tak pro případ, že byste si to třeba na chvíli mysleli). Žije svými studenty, žije svými přátely a hlavně miluje práci s hluchými lidmi. Nicméně proč to říkám? Protože tato milá paní pro nás, místo výuky, připravila Vánoční párty se vším všudy. S vínem, s chipsy, se slanými pochoutkami i tradičními melomakaronami. Párty s Vánočními ozdobami a Pavarotiho CD vánočních písní. Vzhledem k tomu, že jsem ze 13 erasmáků zbyly jen tři uťáplé české slečny, jsem koukala kolik toho na stole bylo, a že to nejspíš budeme muset všechno sníst, ale MS. Lampropoulou na to šla fikaně. Když někoho viděla procházet kolem, zavolala na něj a pozvala ho dovnitř. Ani jsme se nenadály a klábosily jsme nejvyšším vedením naší fakulty a nejen s němi. Objevil se tam i jakýsi profesor fyziky, který znal Brno jako své boty. Byl tam hluchý asistent, který nám vyprávěl vtipy; byli tam naši řečtí spolužáci z úplně jiného předmětu; holt byla tam snad celá škola. Zbytky, které se nesnědly a nevypily nám nacpali do tašek a poslali nás domů. Stále ještě po cestě jsem byla v úžasu, nebyla jsem schopná slova a říkala jsem si, jestli by někdy bylo možné v česku zažít takovou pohostinnost. Asi ne.

To bylo 21.12. To byl den, kdy mají mí rodiče výročí svatby. Dnes je 24. 12., dnes jsou Vánoce. Dnes jsou Vánoce bez sněhu a v patnácti stupních, ačkoliv hory jsou sněhem pokryté a koukají na mě pokaždé, když otevřu okno. A tyto hory, tato sněhová pokrývka mě dráždila až do té míry, že jsem se včera (23.12) vydala ji pokořit. Díky Bonnie (vypůjčené auto)

Vyzvedla jsem auto, zajela na koleje vyndat brizolá (steak) z mražáku, vzít foťák, a s nohou na plynu a kytarou v rukou spolujezdce, jsem jela pokořit Panaxaiko oros. Jo cesta vzhůru byla suchá, místy mokrá, s promněnlivým povrchem, pokud vůbec s nějakým. Řídit Bonnie v tomto kamenném poli bylo jako řídit Enterprice v pásmu asteroidů, ale na jedničku jsme všechno krásně zvládli. Pomohly mi ty lekce ježdění, které člověk nabyl pořádáním orienťáckých závodů v místěch, kam se obvykle autem ani dostat nelze. Zastavili jsme u prvního sněhu, ze kterého šlo udělat kouli a kochali si krásným výhledem do údolí. Na Patru tak maličkou, že vypadala jako vesnice, jako trochu větší Libina. Cvakla jsem pár fotek, ale díky zmrzlým prstům na rukou, a vlastně i na nohou, jsem spěchala zase do auta. Bylo krásné cítit led a sníh, bylo krásné vymrznout a schovat se, cítit mráz na tvářích, cítit hlad z mrazu. Bylo krásné připomenout si, že člověk žije. Mé nadšení bylo lehce narušováno zmrzlým útrpným výrazem mého spolujezdce, který jako pravý řek velmi trpěl už jen při pohledu na sníh. Hupsli jsme tedy do auta a vrátili se do našich patnácti stupňů, vrátili jsme se k brizole a pitě, filmu a čokoládě, k hraní na kytaru. Vrátili jsme se do reality bez sněhu a mrazu, vrátili jsme do podmínek, které Vánoce nepřipomínají ani zdaleka. 

Img-5235

Img-5250

Teď sedím v kraťasech a tričku, slunce mě šimrá na pravém rameni a moje sliny se sbíhají při představě hrachové polévky a mamčiných vánočních řízků. Jo holt mám mít, co jsem chtěla. Ale nelituji, doufám, že tímto započne nová tradice slavení Vánoc. Každý rok jiný kraj? Každý rok jiný kontinent? Kdo ví, ale hlavně každý rok společně!

Už se na vás těším, tak honem honem!!!

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentáře

paf z IP 95.173.207.*** | 24.12.2011 13:43
Řízků je jako pro čtyři a tak budu mít co dělat abych to snědl. Do letadla prý nesmí ani salát!  smile
Kuřík z IP 94.64.243.*** | 24.12.2011 13:48
smile to je zákeřný mě takhle trápit.. já budu mít štědrovečerní žemlovku smile
Terr z IP 90.227.188.*** | 20.1.2012 16:54
Ještě, že alespoň ten salát nakonec byl. A luxusní!!!
Luďka z IP 2a00:1028:83c8:*** | 21.3.2014 08:43
Na severní pól smile Já raději na Ještěd, je tam krásný výhled díky rozhledně. Byli jsme tu s dětmi v létě a ubytovali jsme se v Machníně - ubytování Liberec. Je tam krásná příroda, sportovní vyžití a hlavně klid, super relaxování - www.ubytovani-liberec-apartma.cz/


Nový komentář

Téma:
Jméno:
Notif. e-mail *:
Komentář:
  [b] [obr]
Odpovězte prosím číslicemi: Součet čísel třináct a tři