Znáte jak se místo jděte do pr... říká jděte do Říma? Nikdy jsem moc nechápala proč, ale po naší návštěvě už chápu, že pr... a Řím jsou dvě naprosto srovnatelné destinace. Ale než se dostanu k tomu proč a jak, začnu pořádně od začátku.
Vídeň
28.4. kolem osmé ráno jsme v poloprázdném letadle cucali firemní bonbóny Aegean airlines. Můj byl chuti tchemická malina. Bonbóny jsme vycucali ještě před vzletovou fází a tak jejich účel vlastně nesplnil slinotvorbu, která prý má zabraňovat tlaku v uších.
Kolem desáté jsme ne zas tak úplně hladce přistáli ve Vídni. Byl krásný den, šedá obloha, dešťové přeháňky, 8 stupňů. Našli jsme vlak do centra, vyplázli za něj asi šest stovek a nechali se unášet směrem k neznámé stanici někde v centru. Prvním úkolem bylo sehnat si lístky na vlak do Šumperka, druhým sehnat si skříňku na zavazadla a třetím pokochat se krásami Vídeňské kýčovitosti.
Složitým komplexem pozdemních chodeb a nadzemních průchodů jsme překvapivě nalezli naši cestu. Vyplázli jsme dalších čtyři stovky za lístky na metro a hupsli do černnočerných klaustrofobických tunelů vídeňského metra. Na stanici hlavní nádraží jsme vyplázli dalších asi 2500 korun za lístky na vlak do Šumperka a s nevěřícným úsměvem jsme se odebrali ke skříňkám v úschovně. Věřila jsem tomu, že cena za jeden batoh za jednu skříňku bude něco kolem dvouset korun na hodinu, ale cena padesát korun na celý den mě příjemně překvapila. Nacpali jsme věci dovnitř, zavřeli skříňku a odebrali se zpět na metro. Když po padesáti metrech Haris zjistil, že si jednodenní jízdenku zapomněl ve skříňce a musí si ji vyzvednout, myslela jsem, že mě omyjou. Skříňka se po odemčení samozřejmě nedala zavřít bez toho, aniž by tam člověk hodil další padesátku, a tak jsme si ve finálě naše věci uskladnili za stovku na den.
Když jsme později seděli v parku a žužlali naše doma vyrobené bagety, spočítali jsme si, že přesto, že nás výlet začal jen před pěti hodinami, stihli jsme rozházet už téměř polovinu všech peněz, které jsme měli, ať už na účtech nebo na kartách a tak nám na těch zbývajících 9 dnů mnoho nezbylo. Snová země tahle Vídeň.
Prohlídka Vídně trvala celou hodinu, při které jsme stihli projít kolem koňů s koňmi a pak jsme se odebrali na vlak směr domů.
Doma
Každej mě litoval, že zatímco jsme v mém skororodném městě, musíme spát v hotelu a kdesi cosi, ale nikomu vlastně nedošlo, že je to celkem fajn. Každej měl komfort, každej si odpočinul, uklízela po mě uklízečka, která je za to placená, a ne mamka nebo ségra, snídaně byla v ceně, no prostě ráj. Sice jsem si skoro chtěla stěžovat na jejich bílé závěsy, které ranní světlo moc nezaclonili, ale metodou kontastu (vysvětleno v oddíle svatba) to vlastně vůbec žádnej problém nebyl.
Jen co jsme se ubytovali, vydali jsme se k ségře, kde už byli všichni. Bylo tam tolik lidí, že tolik jsem jich neviděla za celou dobu, co jsem v Aténách a nevěděla jsem na koho dřív mluvit nebo co dřív dělat. Harise Samík uklidil k vláčkům, kde si i s taťkou pěkně pokecali a my ženský mezi žvatláním a řevem mikrodítěte Matouše kecali o všem a o ničem. Následná večeře v restauraci byl jeden velkých chaos skládající se z tří lidí, kteří jedli a dvou lidí, kteří se nacházeli neznámo kde nahánějíce a bavíce děti. Dokud ti dva výrostci nebudou alespoň patnáctiletí uhrovití fracci se znuděným ksichtem, můžeme zapomenout na rodinné večeře.
Pak se šlo spát. Druhý den ráno jsem měla v plánu vyrazit do města a koupit si nějaké totálně zbytečné věci. Chtěla jsem chodit od obchodu k obchodu a čuchat vůně vietnamských prodejen a second hand obchodů, dát si nudle v podchodu a větrník od chlupky na lavičce v parku.
Ale pak jsem se probudila, sbalila naše věci a odebrala se směrem babička. Na blbosti není čas, úkoly je třeba plnit efektivně. A taky Haris by si nudle u číňanů stejně nedal a vietnamské obchody by obešel několika kilometrovým obloukem. Tomu prostě můžou rozumět jenom holky.
Přerovec
U babičky nás přivítala i Kristýnka se Zuzkou a babiččino výborné telecí. Pivo a víno teklo proudem, demoliční četa v podobě Lukyho a Tomyho nás taky poctila návštěvou a vlastně kromě malé procházky do lesa jsme se z kuchyně ani nehnuli. Škoda, že jsme tam nemohli strávit více času. Po snídaňokávoskoroobědě jsme se odebrali nazpět do Šumperka.
Konečně jsme se dostali k tomu, že jsem byla vpuštěna alespoň do jednoho obchodu, a to drogerie, kde jsem si koupila svůj historicky první krém proti vráskám od 25 let. Teda jako to že je proti vráskám byl asi jenom bonus toho, že to byl jinak celkem normální krém, ale i tak. Při výběru mikrošamponů jsme vrazili do mamky, která se tam zašívala mezi regálama s make-upem a deodoranty a prodlužovala tak svůj příchod do práce, kam se jí teda vůbec nechtělo.
V práci jsme vyzvedli lidské tělo a orgány a odjeli směr Severomoravská chata, připravit se na tu nesmírnou slávu, která se tam den na to měla konat.
Když jsme v Loučné zahnuli směrem na Přemyslov a po serpentýnách do kopce nenásledovala kaplička Svaté trojice, uvědomila jsem si, že se asi někde stala chyba, a že se Severomoravská chata asi nenachází na Přemyslově nebo v okolních lesích, nýbrž někde úplně jinde. Pro jistotu jsem zavolala Terce, která už na chatě byla, kam že to jako máme jet a pak jsem s nohou na plynu doháněla ztrátu, kterou jsme nabrali. Haris se cestou bavil čtením výstražných cedulí a po třetí vesnici, kterou jsme projeli rychlostí okolo šedesáti kilometrů za hodinu, už perfektně ovládal „padesát, zpomal“, čímž mě častoval pokaždé, když viděl barák u silnice. Soumrak se blížil, chata pořád ještě daleko, dešťové kapky sebou plácaly na přední sklo a šedá obloha – Česko, další snová dubnová destinace..
Severomoravská chata
Příjezd hlubokými lesy udělal na Harise celkem dojem, když jsme pak dojeli na místo, byl očekáváním celý napnutý. Sebrali jsme všechny naše věci a odebrali se do hodit je do chaty. Když jsme otevřeli dveře od pokoje zůstali jsme stát ve dveřích. Před námi se rozkládala nudle se dvěma postelema a jednou patrovou postelí. Palandy polské levné kvality, o kterých se nedá říct, že by vlastně měli matraci, jejichž úschovné prostory se nedaly tak úplně dovřít. Vpravo za dvěrmi bylo malé umyvadélko. Skříň nula, jen háky, které používají v prodejnách autopotřeb na zavěšení snězných řetězů ve výloze. Závěs nula, záclona nula. „Když jsi mi říkala chata, já si představoval dřevěnou chatu se sjezdovkou a krbem..“ prohlásil Haris. „Vždyť to nemá koupelnu“ dodal ještě. „No, to má koupelnu na patře, víš.“ snažila jsem se věci napravit. „Já se tam umývat nebudu, s dalšíma lidma, to mě ani nehne!“ „Ta koupelna je fakt moc hezká, nově spravená a velmi čistá, pojď se mnou, půjdem se na ni podívat.“ Vzala jsem ho za ruku a šli jsme obhléhnout pánské sprchy a záchody. „To je jak na vojně!“ dodal už smířeným hlasem a já si říkala, že jestli takhle vypadají sprchy na jejich vojně, tak to maj teda chlapci až moc luxusní. „Ale žabky si teda nesundám, až se půjdu sprchovat.“ dodal ještě trucovitě a začal oblejzat každej kout sprch a záchodů, aby teda viděl, že je všechno okej.
Venku už na nás čekala Terka s klukama. Kolem nich lítaly děcka paní správcové a snažily se Matyho krmit lesními rostlinami a Samíka přesvědčit, aby vylezl na hromadu klád a seskočil z nich dolů. Což oba kluci velmi ochotně zkoušeli dělat.
Paní správcová seděla na židli a říkala, že je všechno v pořádku a fajn, a že máme přijít zase.
Naložili jsme kluky do kočárů a snažili se zmizet do lesa. Děti paní správcové v patách, řvouce Maty mu u spící hlavy. Měly výdrž, ale pak jsme je setřásli. Běhali jsme po lese a dělali se Samínětem letadla, napájeli ho ze studánky, dělali mu šašky a vůbec to byla sranda. Samík se za odměnu naučil říkat Haris (ne teta, nebo Kláda, nebo paní, nebo Kajka, NE, Haris pouze). Bavili jsme ho až do soumraku, pak předali rodičům a po jednom pivu upadli do kómatu. Do kómatu, které skončilo asi tak v 5:30 s východem slunce, které ničím nebráněné osvětlovalo naši nudli, jak kdyby bylo pravé poledne.
Svatení den začal tím, že nikdo nikde nebyl. Bylo skoro jednáct a ani jeden ze svatebčanů nebo svatební crew nebyl k nalezení. Šli jsme tedy do lesa pátrat po divočácích (hit téhle Harisovy návštěvy už nebyli vlci v lese nýbrž divoká prasata), přičemž při každém lesním šustotu Haris zkoprněl a vyhlížel strom, na kterej by v případě prasete vylezl. Když jsem se pak odebrala ulevit si za vzdálené smrčky, volal na mě ať nechodím tak daleko. Nevím jestli se bál o mě nebo o sebe.
Při návratu z lesa už i nějací lidi dokonce dorazili a tak jsme se nachystali a vrhli do víru svatební medoviny a společenské konverzace. Já naštěstí vyfasovala foťák, za který jsem se v případě konverzačních ataků mohla schovat a Haris se držel v koutě v dosahu mamky a Terky.
Nevím jestli popisovat svatbu samotnou, obřad byl obřadem, některým lidem dokonce ukápla i slza (ještě, že měli voděodolné řasenky). Mi jen přišlo divný, že se Roman žení, a že už je asi velikej a když jsem se pak dozvěděla, že i čeká fazoli, tak mi došlo, že další generace Genčurovsko-Adámkovského přátelství budou pokračovat.
Obávaný segedýnský guláš byl výbornej, i když trochu nestandardní svatební oběd. Taťka zjistil, že vlastně neví, proč segedýn celý ty roky odmítal jíst, když je tak dobrej, a Haris, po té co byl ujištěn, že to zelí nebylo šlapáno špinavýma nohama, byl velmi nadšen a klidně by si i přidal.
Pár vín, nějaká sranda, medovina a fleksible už si to šinuli na scénu. Flek jak mě zmerčil, hned byl nadšen a když viděl, že mám s sebou i můj řeckej úlovek, vytáhl z rukávu své zásoby řečtiny a plyně s Harisem konverzoval. No byla to láska na první pohled.
A pak se tančilo, jedlo, pilo, někteří zvraceli, jiní spali na stole, taková typická zábava. A pak jsme se s Rajmem shodlina tom, že je nejlepší odejít spát v ten moment, kdy je sranda na vrcholu bodu zlomu a odsunuli jsme se do postelí.
Celá ta svatba byla svým způsobem neuvěřitelnou záležitostí. Teta nemohla věřit tomu, že se jí těhotný syn žení více méně pompézním způsobem, Já nemohla věřit tomu, že jsem doma a na svatbě Romana, Haris nemohl věřit tomu, jak skvělí jsou Fleksible.. Každej si něco našel.
Nad druhý den jsme si v šumperku udělali grilovačku (v kabátech), užili si přírody, pampelišek a všech těch nezdravých křupek a čipsů, které mi tak chyběly a den na to jsme se v ranních hodinách vrhli do Říma..
pokračování za nedlouho..
2024 ©