Zatímco zima přinesla déšť a vlezlý chlad, únor odnesl a vlastně ještě odnese většinu lidí, která se zde v průběhu semestru vyskytla. Pár jedinců se přesunulo do Itálie, většina se navrátila zpět domů, a ta hrstka posledních kusů, která zde zbyla, se snaží vše možně zakrýt díry, které tím vznikly v naší sociální infrastruktuře.
Klárčina Pita jedlíkovská parta odjela s Benem a Mattem a tak se snažíme nahradit její tzatzikové dýchánky alespoň jednou do týdne. Polské skupině zase odjel vrchní tsipurový tahoun Křýžek, jehož říhání bylo slyšet přes tři patra daleko, a jehož tsipurová předpříprava každé párty rozproudila lidi a navnadila jim tu správnou náladu. Monice a Robertovi odjela Hanna, třetí do jejich škádlící se party, a tak se z jejich vzájemného škádlení stal velmi zvláštní láskou a nenávistí prosycený vztah, jehož logiku snad nechápou ani oni sami. Finští roboti, Mikael a Vili, si s sebou odvezli velmi striktní finskou rezervovanost, díky které si vysloužili svou robotí přezdívku občas zaměňovanou také s označením transformers. Asijské sekci, a vlastně celé new estii (mým kolejím), dal po vánocích sbohem i Peťa, killer číslo jedna v absurdních vtipech, zrealizovaných nápadech a sjednocených lidech.
Ačkoliv mi přišlo, že ta skupina jednotlivců, která se setkala v září na oranžových sofa, nemá potenciál stát se něčím víc, než lidmi co se znají, nějak se přihodilo, že jsme se stali jednou velikou fungující buňkou individuí, která se má vzájemně hrozně ráda. Dnes odjíždí další a zítra to samé; oni odjíždějí a noví lidé přijíždějí. Nové neznámé tváře, snažící se, stejně jako my v září, najít nějakou tu spřízněnou duší, které by si mohli postěžovat na to, jak to tady místní vedou. Nějakou duší, které by mohli říct, jak moc tady být nechtějí a jak moc to zde nemají rádi. Já takovou spřízněnou duší být nechci. Nechci si hledat nové neznámé, nechci se nikoho ptát odkud přijel a co studuje. Já už zde půl roku žiju, mám zde chlapce, oblíbený krámek s pitou a hromadu přátel. Vím který průvodčí po mně chce jízdenku, tykám si se zelinářem na zastávce a umím uvařit pravou řeckou kávu. Nechci se vracet na začátek, ztratit to, co jsem zde půl roku budovala a všechny, které jsem zde potkala. Nechci a nechci a ne a ne.
Nenadělám nic, svou knihu přátel chtě nechtě rozšířím, tuto zemi chtě nechtě opustím a vzpomínky chtě nechtě zapomenu. Kéž by mi alespoň jedna z těch věcí chtě nechtě vydržela napořád..