Velikonoce, nah, když si tak říkám, co ještě o velikonocích napsat, připadá mi, že všechno už bylo řečeno. Ovčí hlavy, mlaskající babky, sestry strejdy Kosty, co dělaj‘, že nás nevidí. Kromě vypíchnutí nesnesitelné nudy a bezchutného ovčího masa, už všechny příběhy znáte. Jen letos jsem, ku svému vlastnímu údivu, byla svědkem konzumace jehněčích varlat, což mi za ty poslední dva roky bohudík uniklo.
Nikdo se neměl k tomu, aby hlasitě a skupinově konverzoval, natož tančil. Děcka i dospělí jen bezvládně seděli na židlích ve stínu Kostovy pergoly a bezduše čuměli na otáčející se jehňátka. Pak se krok za krokem šinuli domů ke stolu, snědli co se dalo, zapatlali to obrovskou porcí krémovo-čokoládových dortů a hodili si siestičku. Já mezitím Harise donutila k projížďce na kole, která teda byla v tempu „aby kolo vůbec jelo“, a při které jsme stihli jen dojet k lavičce na pláži a usídlit se na ní. Pomalost a „lenost“ téhle rasy je nakažlivá.
Projížďku jsme zakončili kafíčkem v plážovém baru, kde, samozřejmě, vál od moře ledový vichr a zpříjemňoval tak celé tohle venkovské posezení zmrzlými nosy, zády a poletujícími vlasy. Asi ani nemusím zmiňovat, že já jsem to odnesla nachlazeným močovým měchýřem a zvětšenou mízní uzlinou pod pravou čelistí, ani to, že Haris z toho chytil „rýmičku“. Jo když se daří, tak se daří. Domů jsme se doplazili tak unavení, jako bychom celou cestu z Marathonu do Atén běželi, místo jeli autem.
Abychom si vykompenzovali nic nedělání následujícího dne, rozhodli jsme se navštívit basketbalový zápas Panathinaikos Atény vs. CSKA Moskva. Jo, byli jsme zoufalí. Nahodili jsme na sebe „free-going-out“ outfit seskládající se z košile a riflí, nakopli káru a vyrazili, přes malou zastávku na pitu s gyrosen, směr druhá strana města. Samozřejmě, že jsme zabloudili. Auto jsme zaparkovali nevím kde, ale od prodejny lístků to bylo přes všechny policejní kordony a zásahové jednotky, až na druhé straně. A právě v momentě, kdy jsme míjeli těžkooděnce před opancéřovanými autobusy a shluky fanoušků, kteří, jako by se vraceli ze St. Patrick’s day (celí zelení tedy), mi došlo, že to byl sice super nápad zahrnout do svého „free-going-out“ outfitu košili v českých národních barvách, ale už mi jaksi nedošlo, že ruský basketbalový tým, by to mohl pojmou stejně, a vyrobit si své dresy v národních barvách Ruska. A tak jsem si já, vysoká špinavě blonďatá pihatá modrooká dívka kráčela hrdě v modro-červeno-bílé košili středem zeleně oděného davu skalních fanoušku a v momentě, kdy jsem usedla na naše místa na okraji kotle těchto individuí, jsem si ji pěkně rychle sundala a uložila hluboko do tašky. A zápas mohl začít.
Nevím jak vy, ale já nikdy na žádném pořádném zápase nebyla a tak jsem v prvních vteřinách měla opojný pocit sounáležitosti a jakési dionýsovské povznesenosti ze zpěvu a bubnů kotle. Stovka bytostí čpících testosteronem vyluzovala zpět a řev v podivném basovém tónu, který procházel všemi vnitřnosti a rozechvíval moje ženské já. Vypadali jako samci na lovu, ale ne jako čeští pupkatí plešatí narůžovělí samci na lovu držející plastový půllitr piva, ale jako divocí a nespoutaní Herkulové na výpravě za nemejským lvem. Jo to bylo něco. Dokážete si představit, že více, než hře, jsem věnovala pohledy davu po své pravé ruce ;)
Ale všechno dobré trvá krátce, zápas skončil a my jsme byli zpět v bezútěšné realitě existenční krize mladých nezaměstnaných lidí. Tak jsme si pustili půlnoční rádio a objeli Atény kolem dokola.
2024 ©