Dnes je ten velký den, kdy k nám byl doveden elektrický proud.. to sice ne, ale dnes jsme se přestěhovaly. Když jsme včera balily své saky paky, nestačily jsme se divit kolik věcí máme (3x více, než když jsme přijely) a jakým způsobem je budeme z Agia stěhovat. Ačkoliv máme vlakové jízdenky a vlak stojí téměř u kolejí, náš plán nám překazila - jak jinak - generální stávka. Po troše dumání o velikosti vozu a ochotě majitele jsem se rozhodla objednat Henryho - bujného to oře s nejmenším kufrem světa.
Jen co nás slunce probralo z mizerného spánku, hned jsme začaly snášet, dobalovat a úklízet náš magický ledový růžový hrad. Zatímco se Klárča věnovala úklidu kuchyně, já jsem zkoušela hru na Bořka stavitele a vynálezala nový spojovací materiál - voda, drobky, prach - vše pečlivě rozetřít a zmizet dříve než to začne schnout a lepit. Henry se mezitím, zásluhou našeho privátního řidiče, naplnil, nastartoval a připravil k odjezdu.
Ani nevím, proč mě nepřekvapilo, že na kolejích o nás samozřejmě nikdo nevěděl. Pán, který uměl anglicky jen "nerozumím anglicky", se na mě chvíli koukal jako kdybych spadla z višně, pak mi přikázal čekat a odešel si zapálit. Dalo by se říci, že jsem z jeho ruky páčila náš klíč násilím, ale nakonec jsme ho získaly. Naházely jsme věci dovnitř, trochu je rozprostřely po povrchu, aby vypadaly zabydleně a odpochodovaly do školy.. zde prosím, si povšimněte slova odpochodovaly: ano, skutečně, šly jsme do školy pěšky.. Nečekaně úžasný a osvobozující zážitek z toho, že člověk není vydán na pospas spolehlivé řecké dopravě.
Teď sedím v pokoji, který velmi silně připomíná knihovnu FF MU, mám na sobě jen tričko (kontrast ke dvěma mikinám, dlouhým kalhotám, teplým ponožkám a spacáku, které jsem obvykle nosila v Agiou), a snažím se můj mozek zvyknout na to, že už zde bydlím. Ještě že mi v tom Kapča pomáhá :))
2024 ©