To jsme ale v ..... Římě

Do Říma jsme dorazili totálně utahaní. Cesta letadlem sice trvá jen hodinu a patnáct minut, ale cesta na letadlo zabere zhruba čtyřikrát tolik. Do toho si na každé rameno pověs osmi kilovou tašku a stoupni si do řady se stopadesáti lidmi před tebou (netřeba zmiňovat, že jsme si nevědomky koupili přednostní nástup do letadla a kdybychom to bývali byli věděli, nemuseli bychom v té řadě stát)

Cestu z letiště v Římě nám okořenil nejen autobus, ale i jeho řidič, který se sproblémy vypořádával pořádně po italsku, tedy hlasitým projevem a divokými gesty. Zprvu to byla celkem sranda. Autobus zdechl pokaždé, když zastavil a nedal se nastartovat. A když už nastartoval, nešla mu zařadit jednička a tudíž nešel ani rozjet. Když provoz zhoustl natolik, že autobus musel zastavovat každejch dvacet metrů, přestalo to být zas tak úplně zábavné. Zároveň řidič najíždel na auta a brzdil na poslední možnou chvíli, občas bral křižovatky v protisměru a vůbec se celej předváděl. Paním v sedadlech vedle nás svíráním madel bělaly klouby na rukách a občas jim unikl i typický syčivý zvuk (cccsssss).

Když jsme vypadli z autobusu a popošli asi takovejch padesát metrů směrem k centru, došlo nám jak strašné horko vlastně je. Vzdušná vlhkost a rozpálené ulice bez kousky svěžího průvanu vytvořili přesně to klima, které jeden potřebuje k tomu, aby dostal vlka. My vlka sice neměli, ale byli jsme celí zapaření a zrudlí, s potem řinoucí se ze všech pórů pochodujíce neznámo kam, ověšeni bagáží a zimními kabáty. Jak jsme byli rádi, když nám asi po třech kilometrech nekonečné chůze dali v hostelu klíč od pokoje a ukázali koupelnu.

Trošku jsme se osvěžili a rozhodli se, že se potkáme s Harisovým kolegou, který byl náhodou taky v Římě. Ten se zrovna nacházel v tom nejvíce vzdáleném místě historického centra, kam nevede žádné metro a tak my postivě ukrajovali kilometry dlažebních kostek na cestě do hlubin Říma.

Když jsme konečně dosáhli kýžené čtvrti, Haris se rozhodl, že nemá náladu na společenský styk, a že bude lepší najíme-li se někde sami a pak půjdem spát. Celkem jsem s ním souhlasila, jen mi nešlo do hlavy, proč jsme, předtím než dospěl k tomuto rozhodnutí, museli urazit asi hodinu chůze.

Sedli jsme do nějakého podniku a zahleděli se do menu. Harisovi to trvalo asi tak třicet vteřin, než jako typický představitel řecké pohostinosti začal komentovat.. „Voda za 2,50 euro (zhruba 60 korun), to je svědcená nebo co?“ „A ty jejich chody, co to jako je, první chod, druhej chod, to aby člověk rok šetřil než si zajde do restaurace, to se jeden jako nemůže normálně najíst?“ „Si to zbytečně komplikujou, náfukové..“ No, musím uznat, že mi nezbylo, než s ním souhlasit. Při objednávce pouhých dvou talířů těstovin se na nás paní podívala výrazem, kterej říkal něco jako „z jakýho buranova pocházíte“ a pro jistotu se ani neusmála. Donesla jeden talíř nějakejch špaget a druhej něco, co se jmenovalo ravioli. Harisův talíř vypadal, že by jednoho i nasytil, zatímco v mým aby člověk raviolu pohledal. Za 15 euro jsem dostala 10 kousků těstovinových kapsiček o velikosti 2x4 cm plněných jakýmsi smradlavým sejrem. Nebylo to sice špatný, ale potřebovala bych ještě tak další 4 talíře abych to v žaludku vůbec cítila.

Večer bylo chladno, vlhkost Tibery lezla pod trička a kalhoty a z vlasů mi udělala jeden velký krásný načechraný chuchvalec. Loudali jsme se do hostelu, protože už bylo tak pozdě, že nám už nic nejelo. Byli jsme hladoví, unavení a prochladlí a chtěli jsme tak akorát domů. A to nám zbývaly ještě další dvě noci v tomhle podivném světě snobskejch vykořisťovatelů nevinných turistů.

Druhej den jsme do městě nijak zvlášť nespěchali, spali jsme do vyspání, hodili sprchu a trochu toho okounění a pak vyzbrojeni foťáky a průvodcem započali nás městský maraton. Prošli jsme kolem všeho, co se v mapě nacházelo. Jen my a asi tak sto tisíc dalších turistů. Slunce pálilo, prodavači selfie tyček (tyčka, na jejíž konec lze umístit telefon, aby člověk mohl vyfotit sama sebe) se nacházeli na každém metru toho zpropadenýho města a ceny za vodu se v některých místech vyšplhali až na 4 eura za půl litru.

Ten den jsme prošli úplně celý město. Jedli jsme pizzu, pili pivo a hledali záchod ve vietnamskejch bistrech. Utahali jsme se tak, že jsme už v deseti zařezávali jak malé děti.

Následující den jsme si vyhradili na památky. Že teda jako když už jsme tady, tak bychom se nejspíše měli podívat i dovnitř. Já už od rána cítila, že na mě něco leze, a že to teda nebude zrovna růžovej den. Dopadlo to tak, že po hodině stání v řadě na koloseum jsem málem upadla do mdlob a tak místo kolosea jsme se odešli kochat do jídelny. Dali jsme si velkou porci těstovin (jak jinak), který nebyly moc dobrý, ale bylo jich alespoň hodně, a pak jsme lízali zmrzlinu v parku mezi cikánským ležením a počůraným psím koutkem. Idylka.

Když jsem se trošku zvetila dali jsme druhej pokus na prohlídku starožitných kamenů a ta kupodivu vyšla. Začali jsme forem romanem a zapíchli to v koloseu, kde jsme se, sedíce naproti sobě na spadlejch sloupech antické tribuny, bavili křížovým focením. Pak nás se zavíračkou vykopli a my se jen bezcílně loudali městem sem a tam. Nohy bolely a čas plynul.

Nadruhý den jsme se brzy ráno vydali do Vatikánských muzeí obhlídnout nějaký ty umění co tam zadržují. Domluvili jsme se, že můžem nechat batohy v hostelu, než nám poletí letadlo a nalehko jsme se vydali až na druhý břeh Tiberu. Jelikož jsme si chytře koupili lístky předem, procházeli jsme lehce nadutě kolem pekelně dlouhé řady nedočkavých jedinců, kteří tam museli stát už snad od půlnoci. V muzeu jsme byli celkem překvapeni novodobou metodou nahlížení umění. Ta se skládá z toho, že máte v rukou telefon / tablet / foťák / čím větší, tím lepší/ a uděláte si fotku každého obrazu, který vidíte, bez toho, aniž byste se na ten obraz podívali mimo hledáček. Pokročilejší jedinci postupují stejně, jen je jejich telefon / tablet / foťák / čím větší, tím lepší/ upevněn na konci selfie tyčky. A ti nejpokročilejší fotí za chůze, protože každé zastavení je zdržení na cestě k východu, a kdo by se chtěl zdržovat v muzeu, když je to taková nuda, že jo.

Cesta k Sistinské kapli, kam se lze dostat jen pokud projdete přes muzeum, je označena naschvál tak, aby návštěvník prošel každý sál, včetně slepých uliček a nejlépe i dvakrát. Když se pak nakonec člověk dostane do kaple, je tak zničen a jeho schopnost vnímat je tak otupěna, že ho nějaká debilní kaple vůbec nezajímá. Pro vyznavače moderního uměleckého nazírání je kaple opravdovou výzvou, neboť se v ní nesmí fotit, a její dozorci mají speciální výcvik na rozpoznání skrývaných pokusů o focení, že kdo si nakonec fotku udělá je absolutní vítěz celého závodu. Také je celou dobu okřikován „ticho! Ticho, prosím“ tak hlasitě, že jsou tito tišiči vlastně ti jediní, kteří dělají v Sistinské kapli nějakej hluk. Pravidlené kýčovité umělé minuty modlení asi ani netřeba zmiňovat. Cesta z kaple, která konečně prochází zajímavými sbírkami starých hvězdných glóbů, je závěrečným sprintem, kde už se nebere ohled na mladé, staré, postižené nebo odpadlé, tam už je to na krev a každý sám za sebe.

Zpět na čerstvém vzduchu jsme se odebrali také na to veliké kruhovité náměstí, kde nic nebylo ani nevypadalo tak hezky jako vypadá svrchu z letadla. Tak jsme šli pryč, míjejíce už desátý svatební pár, který si tam šel nechat udělat fotky na jejichž pozadí bude viditelná jen řada plastových židlí a dvě velkoplošné lcd obrazovky. Aspoň budou mít na co vzpomínat.

Zbytek dne jsme trávili nejdříve na lavičce v kostele, kde bylo příjemně chladno, a pak v parku, kde bylo příjemně teplo. A pak už byl čas vyzvednout si naše baťohy a odebrat se na letiště.

Když jsme dorazili k hostelu (rozuměj šestipokojový byt ve třetím patře činžáku) zazvonili jsme na zvonek a čekali, až nám otevřou dveře. Když se asi po deseti vteřinách nestalo vůbec nic, zazvonili jsme znovu, a znovu a znovu a znovu. Když jsem se po deseti minutách žádné odezvy opřela do zvonku a nechala ho nepřerušeně zvonit, vstupní dveře konečně zarachotily a v nich se objevil recepční.

„Hey Klára, jak je? Víš, on je tam takovej malej problém teďka..“ oznámil lehce ostýchavě. Hlavou nám proběhlo tolik námětů na problém, že by to bylo na celovečerní film. „Já jsem se jaksi zamkl venku a moje klíče i telefon zůstali vevnitř. Vy asi klíče nemáte, co?“ Dodal lehkovážně. „No, to asi nemáme, proto jsme zvonili..“ dodali jsme suše a šinuli se do třetího patra zjistit jáka je tedy ta dveřní situace. Na otázky typu „náhradní klíč není?“ nebo „informoval jsi svého šéfa?“ nebo „paní uklízečka by třeba klíče neměla?“ jsme nedostali více méně žádnou uspokojivou odpověď. Když se pak pokoušel otevřít bezpečnostní dveře bez kliky kreditní kartou, říkala jsem si jestli se náhodou nezbláznil. Vrcholem všeho bylo, když vzal žebřík a šel dolů k sousedům, aby zkusil vylézt z okna sousedů do okna hostelu. Jak všichni víme, typické italské baráky nemají žádný balkón, na který by se dal žebřík postavit, ani žádný balkón, na který by se po tom žebříku dalo vylézt. Když se s nepořízenou vrátil zpět, oznámil nám, že je žebřík příliš krátký, a že budeme muset počkat na nějaké další hosty s klíčema, myslela jsem že ho uškrtím. Vzhledem k tomu, že bylo už půl sedmé a v sedm nám jel autobus na letiště, opravdu jsme neměli mnoho času na vysedávání a čekání. Návrh na zavolání zámečníka odmítl s tím, že prej zavíraj kolem páté, v Itálii mají asi více sofistikované občany, kteří se zamykají venku jen v otvíracích hodinách. A pak nás dorazil poznámkou „no, já už tady takhle čekám dvě hodiny a nikdo s klíčema ještě nepřišel.“ Co na to říct..

Řekli jsme mu, ať sedí na emailu, že se budeme muset domluvit na tom, jak věci přetransportovat a ať informuje svého šéfa. Se slovy není problém nám zamával a my vyrazili na cestu..

Asi není třeba zmiňovat, že emailová komunikace z jejich strany teda rozhodně neprobíhá tak, jak by obvyklá emailová komunikace probíhat měla, a tedy formou dialogu. V tomto případe se tedy rozhodně jedná o jednostranný monolog s žádnou odezvou. Telefonní číslo uvedené na internetu neexistuje. Podařilo se nám získat jedno číslo, které nás spojilo s naším milým recepčním, ale ten nápomocen rozhodně není a odmítá nás spojit s manažerem hostelu.

Manažera jsme si vygůglovali sami, našli si jeho privátní mejlovou adresu, fejsbuk, gůgle plus a rodinné příslušníky. Zahltili jsme ho emaily a zprávami a nedostali jsme žádnou odpověď. Až když jsem recepčního o tři dny později po telefonu dořvala, dostalo se mi odpovědi, že ty věci v pondělí pošlou. Pošlou? Nebo se mě jen chtěl na víkend zbavit? A existují stále naše věci, nebo už si je rozebrali? Z rodiných vazeb majitele hostelu jsme zjistili, že je to jedna velká banda Rumunů..