Nestálo to ani moc přesvědčování přemluvit mého drahého Jižana k návštěvě ski centra. Toho ski centra, kde už jsme spolu jednou byli. Právě toho, kde naposledy se vztekem rozhazoval lyže do dáli se slovy, že na tyto nástroje zkázy už nikdy více nestoupne. Kalavryta, jak jinak.
Je pravda, že od té doby (rok 2012) už na lyžích jednou stál (velikonoce 2013) a přes jedny rozbité lyže, příliš prudký sklon sjezdovky a strach z lanovky, se mu tato zkušenost jevila jako zábavná. Stačilo tedy jen zmínit lyže a už na podlaze v kuchyni trénoval sjezdařský postoj.
Horko těžko jsme našli jeden společný den, domluvili mu u něj v práci dovolenou a mohlo se jet.
Vyrazili jsme už ve čtvrtek odpoledne směr Patras. Vstříct nostalgickým vzpomínkám na můj Erasmus a velkolepý studentský život. Cítili jsme výletní náladu v kostech, a vybaveni kafem razili jsme si cestu směr západ.
V pátek ráno jsme za zvuku mohutného děště vyrazili do hor. Po cestě jsme potkali všechna roční období, léto na pobřeží s šestnácti stupni a sluncem, podzim s šesti stupni a vydatným deštěm, jaro s kvetoucími mandloněmi, a zimu, která se tyčila vysoko nad námi.
Asi tak 5 kilometrů od městečka Kalavryta jsme začínali potkávat auta s lyžemi, která v protisměru mířila tam, odkud jsme my přijížděli. Když už jsme potkali sedmé auto, začala nám v hlavě hlodat nepříjemná domněnka, zda-li třeba, jen tak čirou náhodou nebude ski centrum zavřené. Nevím, proč jsme zcela iracionálně ingnorovali všechna ta do očí bijící znamení, ale asi jsme se o tom prostě potřebovali přesvědčit na vlastní kůži.
Čím výše jsme šplhali tím více přibývalo deště. Po lyžovacím sněhu ani památky a ty cucky sněhové pokrývky, které jsme viděli v horách nad námi, byly na lyžování příliš vodnaté.
Naštěstí to bylo z městečka ještě dalších sedm kilometrů, a dle starého zlatého hesla, že s každými 100 metry převýšení je o jeden stupeň méně, jsme pevně věřili, že v jistý moment se z deště stane alespoň sněhodéšť.
Když jsme dosáhli takových 1300 metrů nad mořem, začalo se mezi dešťové kapky přimíchávat něco, jako zrnka písku. Ošlehávaly nám kapotu, jako kdybychom byli uvnitř písečné bouře. Ze sedmi stupňů se staly tři a auto nám ohlásilo možnost námrazy. Ačkoliv bylo zkušenému českému oku naprosto jasné, že ty přívalové vlny vody, které se po silnici ženou rozhodně nejsou náledí, nezkušená jižanova ruka přeřadila na dvojku a my se tak vlekli rychlostí 20-30 kilometrů za hodinu. Co kdyby, že jo.
V 1700 metrech se překvapivě začaly objevovat první náznaky sněhu. Úměrně se sněhem také rostl výskyt drobných zrnek mezi dešťovými kapkami, ze kterých se vyklubalo něco jako mikro kroupy. O peeling kapoty nebylo nouze. Sice to na první pohled bylo bílé, ale sněžením, bych tuto hříčku přírody rozhodně nenazývala.
Vjezd na parkoviště areálu nevěstil nic dobrého. V levém horním rohu se namačkaná tísnila taková desítka aut, z nichž minimálně dvě třetiny patřily personálu ski centra. Zastavili jsme opodál a obhlíželi situaci. Lanovky a vleky stály. V dáli bylo vidět několik postav, které se nořili do bílé tmy.
Navlékli jsme na sebe tenounké úpletové rukavičky, které jsme ještě toho rána narychlo koupili ve stánku s novinami, a obrněni nízkými letními teniskami, tenkými šusťáky a bundami, které byly všechno další jen ne voděodolné, jsme se vydali vstříct ledovému království.
Zatímco nás drobné kroupy ošlehávaly, naše těla byla poponášena nárazovým větrem o síle tajfunu. Nakloněni ve 45 stupňovém úhlu jsme se probojovávali hlubokými závějemi, překonávali ledové plotny a snažili se bránit oči před útokem kroupových jehliček. 30 metrů k info centru se zdálo být jako věčnost.
Když jsme se napevno a nekompromisně utvrdili v tom, že vleky opravdu nejezdí (kromě cvičné loučky), rozhodli jsme se si alespoň trochu vyšlápnout na kopeček za chatou. Znáte to staré dobré „když už jsme tady.“
Po pěti metrech boje s větrem a kroupami nás napadlo, že příkoří ještě nebylo dosti a vydali jsme se do půjčovny lyží. „Když už jsme tady, tak si aspoň jednou sjedeme, no ne?“
Po pár nedůvěřivých pohledech lidí z půjčovny, a páru nekorektních otázek typu kolik vážíš a jaká je velikost tvé nohy, jsme plně vybaveni stanuli před půjčovnu. Schováni v závětří jevilo se místo přímo idylickým.
Nahodili jsme lyže na rameno a vydali se směr kopec. Tedy tušený směr kopec, protože za a) nebylo nic vidět, za b) nemohli jsme se koukat, jinak by nám vítr s kroupami vypíchl oči. Jen co jsme vykročili ze závětří, smetl nás poryv větru na zem a odfouknul lyže do dáli. Tomu říkám galantní ántré.
Cvičná loučka překvapivě oplývala velkým množstvím dětí do 12 let a párem začátečníků v letech 40 plus. Nejspíš doprovod. Haris vyjádřil své obavy o jejich zdraví, pokud se jako lyžující osoba ocitne v jejich blízkosti, a tak já samozřejmě nepřišla s ničím lepším, než s nápadem vyšlápnout si kousek sjezdovky a pak ji sjet dolů.
S lyžemi už zase nasazenými na rameni, jsme se probojovávali vichřicí vzhůru. Drobné krystalky zledovatělé vody ulpívaly na našem oblečení a postupně se do něj vpíjely. Naproti tomu moje čepice byla téměř ihned pokryta silnou krustou ledu, která ji stahovala až někde pod úroveň nosu, a šála, která by za normálních okolností zakryla choulostivá místa krku se postupně odmotala a vlála za mnou jak signální vlajka. A Haris na tom nebyl o moc lépe. Jeho soustava kapucí byla pravidelně sfoukávána a plněna ledovými závějemi, které mu padaly za krk pokaždé, když si kapuce nasadil zpět na hlavu.
Kráčejíce proti živlu, noříce se hlouběji a hlouběji do bílé tmy. Horor všech náčelníků horské služby.
Když jsme dosáhli kýženého cíle, oblaka se na chvíli rozestoupila a nám se tak naskytl výhled na okolní kopce. Zády k fujavici bylo fajn. Nasadili jsme lyže a hnáni silou Vichru z hor ujížděli jsme ty poctivě vyšlapané metry zpátky dolů. Byl to blažený pocit. Tak blažený, že jsme si to celé zopakovali ještě dvakrát. A nic nás nemohlo zastavit. Ani ty vlající sople z nosu, ani odfouklé čepice, ani promočené kalhoty, ani zmrzlé obličeje, ani fakt, že nic nevidíme. Odhodlání a příkoří. Tomu říkám lyžovačka! Rozhodně taková, na jakou se hned tak nezapomene.