Střet s realitou

"Ty jedeš do řecka? Jé ty se máš!"

Věta, kterou mne častoval každý, komu jsem své vyhlídky na nejbližší dobu sdělila. Představa bílých domků s muškáty, ouzem a olivovníky na každém rohu, převálcovala racionální uvažování o životní úrovni nespokojených povalečů, a vytvořila iluzi ráje na zemi. Nejen, že se tato představa usadila i v mé hlavě, ale dokonce způsobila příval očekávání, která byla nad míru nesplnitelná. Raní srážka s realitou byla o to bolestnější.

Místo, kde jsem složila hlavu se jmenuje Rion, je to předměstí třetího největšího města Řecka, Patrasu. Rion je sice místo, kam lidé jezdí za odpočinkem, nejedná se ale o turisticky zajímavou lokalitu. Spíš než o památku tady člověk zakopne o slepice, vesnické žďorby, potulné psy a prašivé kočky. Všudy přítomný neustávající vichr načechrá i jinak nenačechratelnou houni vlasů, kterou mám na hlavě, a žene do očí prach z rozestavěných příměstských domků pochybné urbanistické koncepce (pokud nějakou vůbec mají).

Ranní probuzení do slunečného dne, s výhledem na hory a slaným vzduchem, ještě vypadalo romanticky, když jsme ale vystrčily nos o ulici dále, našly jsme zpustlé uličky, různé organické zbytky smísené s odpadky a chaotickou dopravní tepnu, s životu ohrožujícími šoféry porůznu nabouraných aut. V místním Super Marketu se skvělo 6 okoralých lilků, kupa umaštěných papírových pytlíků a jeden přesluhující prodavač. Celé znechucené, a troufám si říct i otrávené, jsme se odebraly do útrob Konstantinova domečku, kde jsme pečlivě analyzovaly naši situaci. Vzhledem ke studené vodě, nefunkčnímu vařiči, ukrutnému hladu a neschopnosti najít jakýkoliv dopravní prostředek, byl postup jasný: jedeme domů! V tu chvíli rozhodnutí, vteřinu předtím, než jsem si opravdu začala cpát věci do batohu, zazněl zvonek.

Ve dveřích se zjevil Konstantinos, náš domácí. Postavou americký rapper, jen bez toho zlatého dolaru na krku. Výřečný a snad i trochu dotěrný nezadaný mladý řecký muž, v tu chvíli však spasitel. Urputné boření komunikačních bariér rozpouštělo i naše skálopevné přesvědčení odjet a svolily jsme k procháce po okolí. V kabelce svetřík, foťák a par money s tím, že jsme připraveny na celodenní výlet. Jaké překvapení ale bylo, když Kostas (jak si familierně říká) zamířil ke svému pidi autu. Zatím co mi hlavou znělo "To je dost, žes nás taky jednou vyvez", obhlíželi jsme obchody, lékárny, stanice autobusu i univerzitní kampus. Jeho pečlivé popisy a neuvěřitelná ochota v nás probudili nezdravou českou podezíravost a zároveň vděčnost vůči cizímu člověku, který věnoval svůj čas i peníze k tomu, aby nám ukázal kraj, kde žije. Naši poznávací akci jsme ukončili stylově, ledovým kapučínem v plážovém baru, a vyprovodily Kostu do práce.

Díky předešlé obhlídce jsme se, už na jistotu, vydaly do supermarketu (ne toho s oschlými lilky) zajistit přísun potravin, a po rychlém obědě následovala zkouška místní dopravní infrastruktury. Protože jsme na místech, která nám Kosta ukázal nenašly žádnou autobusovou zastávku, zkusily jsme štěstí u železnic. Po půl hodině čekání na bezejmeném místě ve stylu dvorků na ulici Cejl a Bratislavská, nás zaskočila překvapivě vysoká kvalita interiéru i obsluhy vlaku. Už stačilo počkat tři zastávky a město Patras nás přivítalo otevřenou, leč přecpanou náručí černošských prodavačů. Ihned po té, co jsme našly další zapomenutou češku Táňu a usadily se s ní do jedné z Kafeterií, jsme věděly, že stěhování do této siestální atmosféry bude nutné. Patras prostě žije a my chceme žít s ním. Mrknutím oka (a libým zvukem Tánina vyprávění) se naše pochybnosti rozplynuly a místo obav nad trudnou budoucností se dostavilo neskrývané nadšení. I přes hrozící bankrot, celoroční stávky škol a vzedmutí vlny mladých komunistů se těšíme, co přinese zítřejší den.