Smutný, ale výlet

Čím déle času tady trávím, tím více mi připadá, že pravá antická řecká tragédie je čistě výmysl vážených historiků naší civilizace. Ať totiž řek dělá co dělá, vždycky z toho nakonec vyjde komedie. I když se jedná třeba o pohřeb.

Ano, stalo se tak, zemřel jeden z Harisových dědů, děda Charalampos (táta Harisova táty). Měl alzheimra a byl čipera. Posledního půl roku dennodenně prohlašoval, že jde zpět domů, na vesnici. Někdy si i sbalil papuče a měl se k odchodu. A včera se mu jeho přání splnilo, odebral se domů, zpět do Aetorrachi. No a spolu s ním jsme se dnes museli přepravit i my, abychom ho do té jeho vesnice se vší slávou a pompou uložili. Nu což, je to jen nějakých 230 kilometrů po úzkých klikatých cestičkách mezi horami Peloponésu.

Po dvou a půl hodinách jízdy jsme se všichni, i s dědou v truhle, sešli na odpočívadle před odbočkou do vesnice. Děda cestoval krásnou černou pohřebáckou limuzínou s osobním řidičem a panoramatickými okny. Tady v Řecku se na pozinkované povrchy a hygienické normy převozu mrtvých těl moc nehraje. Tady řidič i mrtvola sdíli interiér auta, ostatně je to platící pasažér, že jo.

Chlapi si dávali cigárko, bavili se o práci, ženské se snažili uhádnout kdo z těch lidí je příbuzný koho a jaké drby na ně ví. Děda opodál ležel a nejspíš se kochal výhledem na obří černou skládku, která se rozkládala pět metrů od nás.

Když dorazilo poslední auto, vydali jsme se na cestu. Děda vepředu, za ním Harisův táta, a pak zbytek. Ploužili jsme se zákrutami polorozbořené cesty, jejíž jedna strana byla vystavena padajícím kamenům a ta druhá, nad útesem, sesuvu půdy. Z cesty zbyly tak dva bezpečné metry, které čas od času špikovaly díry velikosti malých jam, a někdy zase totálně pozbývaly jakéhokoliv sofistikovaného povrchu. Nemohla jsem přestat myslet na to, jestli se při jednom z dalších kráterů v asfaltu pohřebácké auto nezhoupne tak, až víko rakve odskočí.

Jen co jsme dorazili ke kostelu, celá vesnice už tam byla shromážděna (rozuměj 15 lidí nad 80 let a 10 lidí nad 70 let). Kněz se ihned ujal akce, společně s pohřebákem ostranili víko rakve a za hrobového ticha všech zúčastněných a asi tří zvonících mobilních telefonů se chopil slova. Já jsem se místo poslouchání nesrozumitelné hatmatilce s nárazovými vlnami slov kyrie elejson a amen, snažila stát opodál a trochu se skrývat, abych unikla zvědavým očím všech těch drbů chtivých vesničanů. Díky tomu mi možnost zahlédout dědu naštěstí zcela unikla. Teda až do doby, než jsme došli ke kostelu (asi tak jedna minuta pomalé chůze za rakví).

Před kostelem se utvořila fronta. Hned za vstupníma dveřma byly umísteny obří obrazy svatých ve stříbrných tepaných paspartách, chráněné před slinami silnou vrstvou skla. Každý vstoupivší nejprve chaoticky a napřeskáčku zlíbal každý obraz, třikrát se pokřižoval, koupil svíčku, zapálil svíčku, třikrát se pokřižoval. Pak pokračoval k rakvi, která už zase byla otevřená a ve které ležel děda až po uši (doslova) zasypaný v bílých růžích. Tam se pokřižoval, třikrát, zlíbal dědu, zlíbal ikony, co měl děda položené na obou rukou, třikrát se pokřižoval, pozdravil harisovu rodinu, třikrát se pokřižoval a pak konečně zaplul do nějaké lavice. Trochu to cele krizovani zavanelo tenisovym loktem. Fronta byla nekonečná. Jednak proto, že byl kostel tak malej, že se tam všichni nevytočili, jednak proto, že 80 % všech zůčastněných byla nad 80 let a 19% nad 70 let (rozuměj pohybový handicap).

Když jsem se konečně probojovala dovnitř (nikoho a nic jsem nelíbala ani nezapalovala), zaujala jsem strategické místo úplně vzadu čekajíce, až si všichni sednou a já budu moct zůstat kde jsem, naprosto spokojená se vzdáleností mezi mnou a otevřenou rakví s dědovou hlavou (nevím jestli byl v rakvi i zbytek, protože tam všude byly ty kopy růží). Můj odlišný zjev a zcela evidentní osamělost bohužel přitahovala pozornost. Neustále ke mně přicházeli různí lidé, stařenky a dědové zejména, libajice me a ptajíce se „a ty jsi která, dcera od Vaislise, toho kmotra od Katerini?“ nebo „κνψςιο ψοσξςιθη ψφσιη” čemuž jsem samozřejmě nerozuměla. S úsměvem jsem radši všem řekla, že to řecky jako nepůjde a odsunula jsem se ještě více dozadu.

Haris na mě zepředu kynul, ať si jdu sednou k nim a já mu posunky naznačovala, že to teda ani omylem. Když mě pak odchytla nějaká jiná stařenka a chápajíce se mého lokte jala se mne táhnout směrem k rakvi s dědovou hlavou, přiskočil strejda Vasilis a zahránil mě. Sice mě zachránil od stařenky, ale zase mě posadil a místo, odkud byl ještě lepší výhled na rakev, než by si jeden přál.

Přejížděla jsem pohledem kostelík. Měl krásný malovaný dřevěný strop, místo vitráží jen barevná skla, vyřezávaný dřevěný portál. Bylo to vcelku útulné místo. Jen čtyři velcí dřevění ptáci nesoucí v zobácích zlaté kadidelnice byli celí pokryti asi pěticentimetrovou vrstvou prachu.

Když se všichni usadili, emoce byly velmi napjaté a atmosféra by se dala krájet. Kněz už byl s to začít, když se zjistilo, že chybí dědův stoletý bratr. V tom momentě emoce zase opadly a všchni se zvedli a dali se do družného hovoru. Harisův táta zamířil ven, protože kdo by taky chtěl sedět 50 centimetrů od hlavy svého mrtvého otce, a postupně sebou strhl i všechny ostatní chlapy. Ženský začly znovu hlastiě drbat a komplikovat už tak víc než dost komplikovanou příbudenskou síť. Celé to svým ruchem a živostí připomínalo jedno velké nedělní tržiště, až na to, že všemu tomu vévodila dědova nažloutlá hlava s šedým knírem.

Když pak stoletý bratr přijel, všoural se do kostela, zlíbal bratra a začal mu se slzami v očích nadávat, proč mu to jako udělal. Fungoval něco jako profesionální plač (plačka je žena, plač je tedy logicky chlap), lidi zpozorněli, pár lidem zrudly oči, někdo vzlykl. Kněz se dal do práce. Listoval zuřivě ve své knížce a hledal, kterou že to kapitolu chtěl vlastně číst. Zpod nepříliš dlouhého hábitu mu čouhaly černé zaprášené tenisky.

Obřad byl kapitolou sám pro sebe. Kostelový sbor, skládající se ze dvou pánu nad 70 let, v průběhu obřadu zapomínal zpívat a tak jim kněz dělal našeptávače. Jeden z těch pánů byl nejspíše i koktavý dislektik, neboť se zadrhával ve čtení a ještě si u toho koktavě šlapal na jazyk (zdá se to jako nemožná kombinace, ale věřte mi, tak to bylo). Vzadu za knězem se také vyskytoval nějaký pán v hnědé šusťákové bundě, který v zákristii dělal kdo ví co, ale dělal to hlasitě. Celý zážitek umocňovaly kyvadlové hodiny jejichž hlasité tikání v kombinaci s rakví tvořili nevhodně morbidní symboliku.

Po skončení obřadu se všichni zastavili u Jiannise se stoletým bratrem a zbytkem rodiny. Přáli jim doslova:„žijte, aby jste si ho pamatovali“. Stoletý bratr si samozřejmě málo koho pamatoval, a tak s každým strávil minimálně pět minut tázající se „a ty jsi čí“ přičemž mu Jiannis musel každou odpověď řvát do ucha. Dostat se z kostela trvalo dlouho.

Pak se zavřená rakev naložila zpět do auta a šlo se na nedaleký hřbitov, který se nacházel v olivových hájích kousek od vesnice. Na obloze ani mráček, slunko lehce zahřívalo promrzlé končetiny, prostě pohádkový den.

Na hrbitově se asi tak 60 % všech smutečních hostů rozprsklo ke svým vlastním hrobům pokřikujíce nahlas věty ve stylu „zase mi zmrzl olej do lampy“ nebo „letos na léto musím přetřít ty praskliny“. Zbytek si hlasitě povídal o všem možném. O pietě byste si zde mohli nechat zdát.

Hrob samozřejmě nebyl připraven. Nejdříve se museli sehnat chlapi, co by pomohli sundat mramorovou desku z té obří bílé mramorové krabice, kterou nazývají hrobem, a pak donesli rakev. Kněz se odněkud přišoural a započal obřad bez toho, aniž by to více méně veřejně oznámil, takže lidi, co byli rozprsknutí po hřbitově ani nevěděli, že se něco děje. V průběhu knězova vystoupení mu dav hlasitě radil. Potom přehodil přes dědovu hlavu (už zase byla rakev otevřená) bílej ručník na kterej vylil lahev vína a špetku olivovýho oleje. Z oleje jsi vzešel a v olej se zase obrátíš. V Recku maj vsechno trochu jinak. Pak ještě někdo odněkud přines lopatku hlíny (vzácnost mezi vším tím kamením) a mohlo se začít přemýšlet, jak dát rakev do hrobu.

Pohřebák pobíhal a hlasitě vykřikoval „ustupte, couvněte trochu, no tak, nestůjte tam“ a u toho odhazoval obaly od květinových půgétu všude kolem sebe. Do toho samozřejmě každý z chlapů musel říct svůj názor na to, jakým způsobem uložit rakev do hrobu (žádný hrobník nebyl přítomen), až se nakonec rozdělili do dvou táborů. Jeden zastával metodu lana, druhý tábor jen holé ruce. Ale protože bylo poledne a každej měl hlad jako vlk, oba tábory své metody ve spěchu spojily a krkolomně položily (rozumej upustili), už zase zavřeného dědu, do velké bílé mramorové krabice.

V tu ránu se všichni ti lidé původně rozprsknutí po celém hřbitově, sešli, aby naprosto chaoticky, spěšně a jeden přes druhého a za vydatneho stebetani o sklizni oliv hodili kytku na rakev. Chlapi ještě nahodili mramorové víko zpět na hrob, pohřebák hodil pugéty nahoru a už pelášili do místní školy na hostinu. S odklízením odpadků, celofánových fólií a prázdné lahve od vína se nikdo, kromě mě s Harisem neobtěžoval. Lahev se zbytkem oleje knez zrejme slohnul.

Místní škola byla vlastně jedna středně velká multifunkční místnost, ve které tehdá, když ještě žila ve vesnici mládež, sídlila škola. Teď už slouží jen k pohřebním hostinám.

U oběda bylo nezvyklé ticho. Došlo mi, že když chcete umlčet řeka, dejte mu najíst. To se pak tak věnuje vkládání potravin do úst, že u toho ani nedutá. Po jídle se zvedla vlna chamtivých příživníků, kteří z tašek vytáhli igelitové pytlíky a tašky, a začali do nich naprosto nenasytně cpát cokoliv k jídlu, co bylo po ruce. Maso, olivy, špenátové koláče, brambory, saláty, chleba, vše dohromady, hamižně, co kdyby jim to někdo chtěl vzít z podrukou.

Po té, co už se všichni ostatní odebrali, jsme se zvedli i my. Chvíli jsme lelkovali u kostela, užívali si sluníčka a žvanili. Škola se mezitím vyklidila, lidi se ztratili zpět do svých domovů a kněz si s burácením a ctyrma flaskama nepouzite coca coly odjel ve svém vytuněném jasně modrém autíčku se zatmavenými okny.

Ve finale to byla taskarice vice, nez cokoliv jineho. I kdyz to ten den neudela lepsim, alespon bude na co vzpominat. 

Fotky zde: http://barnyteam.rajce.idnes.cz/Smutny%2C_ale_vylet/