Smíření

V páteční večer jsem na obchůzce okolím objevila přístupové cesty do nitra na pohled zcela nepřístupných vrcholků. Po hodinovém bezprizorním toulání mixem travin a nepotřebného odpadu, byl sice můj foťák těžší o 100MB a nové sandálky o pár odřenin, ale mému pobytu se zde otevřel Nový Prostor. Ze čtyř stěn malého apartmánu vedla najednou červí díra do soustavy zvané Příroda.

Vzhledem k větrnému počasí, které ovládá celé Řecko, stojí na každé vyšší hoře seskupení větrných elektráren. Jakkoli ohyzdnými se na pleších hřebenů jeví, jejich účel hravě přebije tuto vadu na kráse. Hory v okolí Patrasu jsou osázeny větrníky v takové četnosti, jako předzahrádky tržnic na hranicích s Německem, a jejich stíny tvoří charakteristické obrazce v aplikaci google earth. Jedna taková hora se stala naším cílem.

Mezi snídáním, mytím zubů, natahováním ponožek a louhováním čaje, jsem z leteckých snímků namapovala postup, zachytila jej do foťáku (pro jistotu) a s velkou dávkou optimismu (zásoba i pro Klárču) jsme vyrazily za cílem. Zdolávání kopců stěžovaly valounky, které se působením eroze a zemřesení uvolňují z otevřených ran strmých srázů, a nebezpečně podkluzují pod nohama. Slunce pálilo, vichr vál, foťáky cvakaly, idyla. Po dvou hodinách cesty jsme došli k vesničce Argyra, kde nás přivítaly samotné Bakchovy hrozny. Zatímco jsme u hřbitovní zdi ocucávaly čisté monosacharidy, touha šplhat se do závratných výšin, nás pomalu opouštěla.

Strmost kopce se stupňovala, voda ubývala, vichr sílil a cíl trasy se přesunul do stínu v zatáčce za třetím kamenem v pravo. Stinné ústraní a pár sušenek dodaly potřebnou energii a sestupu už nic nebránilo v cestě. Bez mapy a zcela oddány rytmickému pleskání chodidel o rozpálený beton, jsme dorazily oklikou zpět do Argyry. Tato vesnička už zapadala do představ o řeckém venkově lépe, než Patras. Bylo zde o poznání míň odpadků a i lidé, jako by se o své okolí i starali. Na každém rohu porcelánové pítko na vodu, udržované truhlíky s kytkama, i sem tam nějaký záhonek. Kolem cesty ořešáky, fíkovníky, granátovníky i vinice. Obtěžkány dobrotami řeckého venkova, připáleny, a snad i trochu unaveny, zkoušely jsme nejrychlejší a nejméně užívaný způsob dopravy - stopování. Vybrat si na stopování nejméně frekventovanou cestu by ještě nebylo nejhorší, ale vybrat si na stopování nejméně frekventovanou cestu v Řecku, byl problém. Řekové nestopují, proč nevím, ale prostě to nedělají. Pochybuji, že řecký řidič vůbec tuší, že palec zvednutý nahoru neznamená pochvalu jeho řidičského umění, ale snahu o nastoupení do vozu. Neúspěch nás odsoudil k pěšímu návratu sic krásnou, leč dlouhou cestou, na jejímž konci se svěla idea plechovky piva Pils Hellas. Čas nám krátily výhledy, svačinka, blbinky i klevetění, ale vysněný supermarket byl pořád dost daleko.

Nakonec, když už bylo pivo i s lilkem pevně v ruce a tempo maratonce doprovázel jazyk na vestě, nám nejdelší úsek každé cesty - posledních 500 metrů, zkracovala vidina chladného moře. Z botasek rovnou do plavek, ručník do ruky a s rozběhem mezi slané vlny Jónského moře. Možná, že už se mi cesta k Řecku začíná pozvolna otevírat, jen škoda, že to jde tak pomalu.