Shánění Vánočních dárků

Když jsem se týden před štědrým dnem prodírala davem v centru Atén a hledala vhodný obchod s oblečením po ženy 70+, proběhla mi hlavou myšlenka typu „za to ty vánoce nestojí“.

Asi tak týden před tím jsme přemýšleli, co nadělíme harisově rodině k vánocům. Práci jsme si krásně rozdělili, já branstormingovala a Haris volbou slov „ano“ a „ne“ vybíral vhodné nápadny. Ke konci sezení jsme si každý odnesli nějaké úkoly. Já seženu babičce šaty a uvařím a Haris obstará to ostatní.

Týden na to jsem se tedy prodírala davem rozvášněných řeků (ne, že by nebyli i jindy rozvášnění, ale teď to byl fakt extrém), jejichž ruce nestačily pojmout ty desítky dárkových tašek a přemítala, zda-li je leopardí vzor na rukávu a v oblasti dekoltu ještě přijatelný anebo už ne. Pouliční prodavači zázračných škrabek na zeleninu a odstraňovačů mastnoty se jeden za druhým vrhaly na skupiny domácích putěk a ulice běsnila. Masy lidí přetékaly od vchodu do vchodu, auta a skůtry projíždějící pěší zónou zuřivě troubily a řecké vánoční hitovky vyřvávaly snad z každého obchodu. Zapadla jsem do jediného podniku, ve kterém se kolem koše se slevněným zbožím nemačkalo alespoň šest umrčených řekyň a sdělila paní „babička, velikost xy, šaty.“ Všechno oblečení uvnitř vypadalo stejně, paní zaplula do jedné řady věšáků a vrátila se s neutrálním kouskem šedočerné syntetiky. „Beru“ vyhrkla jsem ještě předtím, než se mě snažila přesvědčit ke koupi. Zamrkala, zavřela pusu, koukla na pokladní a řekla „dám vám slevu“. Nu proč ne. Nacpala jsem šaty do baťohu, pěkně poděkovala a zaplula zpět do davu. Němela jsem ani tušení, zda je tato volba tou pravou a nebo jestli je to ta správná velikost, ale to se zřejmě dozvím v momentě, kdy si je babička o Vánocích rozbalí.

Měla jsem naplánované ještě další pochůzky, ale zběsilost nákupní horečky se mi hnusila. Vymotala jsem se z přecpaných uliček centra a zamířila směr domů. Procházela jsem čtvrtí s domácími dílnami a vzpomněla jsem si na jednu maličkost, kterou jsem ještě chtěla obstarat. Vstoupila jsem do jedné z nich:

„Dobrý den“.

„Dobrý den“ odpověděl jeden z prodavačů zatímco mě jeho pohled skenoval. „Hledáte něco?“ dodal nedůvěřivým tónem přemýšlejíce, proč jsem asi (já žena) vstoupila do jeho obchodu.

„No, chci se zeptat..“ začala jsem řecky, než jsem narazila na neprostupnou bariéru odborného kutilského názvosloví. „.. nástroje na dřevořezbu byste měli?“ dodala jsem anglicky.

„Na co?“

„No na dřevořezbu, jako výrobu dřevěných soch a tak“.

„A na co to chcete?“

Na co asi, pomyslela jsem si trpce. „Jen tak, na hraní, tak máte nebo nemáte?“

„No, nevím, možná, ale k čemu to budete mít?“

„To je jedno, není to jedno? Já bych si to jen ráda koupila.“ odvědila jsem už lehce popuzeně z té nemístné starosti o vhodnosti mých zálib.

Sejl mě pohledem, otočil se a odpochodoval na druhou stranu skladu. Vrátil se s balíčkem dvanácti dlátek jejichž velikost byla vhodná tak maximálně pro ručičky šesti letého dítěte. „Hm, něco většího byste neměl?“ „No víte, kdybych věděl, na co to máte, možná bych vám..“ „To je pohodě, já si vezmu tohle, díky“ skočila jsem mu do řeci. Nechtěla jsem mu udělat tu radost a prozradit k čemu si (já, žena) kupuju sadu dlát. Po cestě domů mě napadlo, že aby byl dárek úplně kompletní, měl by se dodat i s kusem dřeva. Ono sehnat takhle vhodný materiál tady není zas tak jednoduché.

Vystoupila jsem z autobusu o pár zastávek dřív a vešla jsem do jedné z těch garáží, ve který prodávají dřevo na výtop. Netřeba zmiňovat, že jen co jsem se objevila ve vratech, zůstali na mě všichni civět. Myslím, že to bylo poprvé, co do jejich obchodu vůbec žena vstoupila.

„Dobrý den, hledáte něco?“ začal jeden z těch týpků, který zrovna nakládal dřevo na kamión.

„Dobrý den, no chtěla bych dřevo“.

„Kolik?“

„No asi takhle velký“ ukázala jsem rukama asi tak třicet centimetrů.

„Co prosím?“

„No, jedno dřevo, prosím“

„A na co?“

„Jen tak, asi takhle veliký“ ukázala jsem znovat tu stejnou velikost.

„No ale na co to chcete?“

„Na hraní, máte něco měkkého?“

„hm, na hraní, no měkký máme jen borovici.“

„Ok, borovici beru.“

„Skočte si dozadu tam na tu hromadu a něco si tam vyberte.“ máchl rukou k třímetrové hromadě borovicovejch špalků a s nezájmem se vrátil zpět k nakládání kamionu.

Chvilku jsem se přehrabovala polínkama, než ke mně přiskočil jeden z poskoků.

„Na co to máte? Mě to jako fakt zajímá.“

Chvilku jsem zvažovala jestli mu říct, že je to vánoční dárek nebo ne, ale radši jsem se rozhodla pro menší lež.

„No, na vyřezávání, naušnice, sošky a tak. Já nejsem divná, jen nevím, kde jinde tady dřevo sehnat.“ Dodala jsem ještě na vysvětlenou.

„Naušnice, z takovýho kusu dřeva? No tak to se určitě musíte stavit mi ukázat, co z toho vylezlo. To jsem ještě neviděl. Kdo ví, možná, že si od vás i něco koupím.“

A jéjé, pomyslela jsem si, teď z toho fakt budu muset něco vyrobit.

Doma jsem si špalíky vybalila a kochala se opojnou borovicovou vůní. Ve skutečnosti byl tento dárek pro Harise, který mě posledního půl roku bobardoval s nápadem koupit dláta a vyrobit si nějaký nábytek. Říkala jsem si, že když pochopí, že pracovat se dřevem není tak jednoduché jak si myslí, možná že přesídlí na jiné více realizovatelné nápady.

Nacpala jsem špalíčky do starého batohu, který nepoužíváme, zavřela je do skříně a odjela do práce.

Asi tak za dvě hodiny mi zuřivě vyzvání telefon.

„Proč máme ve skříni dřevo?!!!!“

„Jaký dřevo, v jaký skříni?“ zaapala jsem po dechu vyrušena z bizardní konverzace s neodbytným polským hostem.

„No jaký asi dřevo? Ty dva špalky ve skříni! Co když to má nějaký brouky? A proč je to u mých košil? A na co to vůbec je? A kdes to vzala?“ vyhrnul ze sebe polo vyplašeným hlasem.

A mám po překvapení, pomyslela jsem si v tu ránu.

„To nic, dělej, žes to neviděl. To je pro mě:“ Snažila jsem se zachránit situaci.

„Jak pro tebe? Co s tím pro pána jána budeš dělat?“

„No, to jsem si koupila k vánocům.“ Nořila jsem se ještě hlouběji do bažiny lží.

„Tohle? Ježišikriste Kláro! Víš co, fajn, já si taky něco koupím a bude to vyřešený jo?“ využil elegantně situace ve svůj prospěch.

Zůstala jsem koukat do sluchátka a stále ještě nechápala jak se z dokonale ztřeštěného dárku pro Harise stal můj vlastní a velmi hloupý dar.

„Sakra“ ulevila jsem si před polským hostem a zaklapla telefon.

Asi si umíte úředstavit co přišlo, když jsme pak všichni ve štědrý den seděli kolem stromku a rozbalovali dárky. Když spatřila má polínka světlo světa, Haris jen suše pronesl: „Tak to vyklop, jak to bylo?“ A já začala s celým svým příběhem nanovo.

Ale víte co? Jak vždycky děda říkal „když jsme byli my malí, měli jsme jen polínko a s tím jsme si vyhráli celý den.“

No, teď je načase začít si hrát.