Našla jsem starý článek o mamčině a taťčině návštěvě u nás na Jihu. Není dokončený, ale to přece vůbec nevadí..
Někomu v zimě začíná plesová sezóna, a někomu zase návštěvní. Jedno nebo druhé je ve svém důsledku to stejné – musíte se hodit do gala a po akci jste notně unavení. Jak říkám, je to vlastně to stejné.
Začalo to návštěvou mamky s taťkou, kteří se zjevili v půlce února s tím, že si pro mě teda přijeli. Místo slovního přivítání a nějakého toho objetí po výlezu z metra, se mě taťka jal táhnout zpět na nástupiště, že jako sranda dobrá, ale že teď jako fakt už dom, a že ať prej neodmlouvám. No, trošku jsem za těch pár let povyrostla, takže mě nikam neodvlékl, místo toho se notně zpotil a málem mu upadly brejle a brašna s foťákem.
Mamka naproti tomu koukala jako vyoraná myš, nevím jestli to bylo tím, že 1) přímo za mnou močil bezďák nebo 2) na ulici panoval typický řecký čilý ruch, který se s ruchem ve Vikýřovicích teda zrovna srovnat nedá nebo 3) byla tak ráda, že mě vidí, že se nezmohla na slovo nebo 4) byla po cestě notně unavena. Možná, že všechno dohromady a od všeho trochu. No já taky zrovna nevěděla, jak mluvit, neboť řecko-anglická intonace a způsob přemýšlení se od českého lehce liší, a tak mi chvíli trvalo, než jsem se přešaltovala.
Když jsem je zavedla do hostelu, rázem jsem přišla o všechny iluze, které jsem o něm do té doby měla. Bylo to poprvné, co jsem se na to místo podívala očima cizince, návštěvníka, který přijel hledat místo k odpočinku a klidu, kde se může zastavit na svém zběsilém úprku napříč světem. Pokoj, který byl můj nejmilejší a nejoblibenější se rázem octl na spodní příčce pokojového žebříčku se svým nedostatkem závěsů, věšáků, místa na sednutí a stolu. Šéfové by si měli zajít na kurz užitého designu, ne jen neužitečného.
Nicméně, z pokoje jsme hned vypadli a šli jsme se najíst. Vzala jsem je do mé oblíbené restaurace (něco mezi jídelnou a restaurací), kteoru taťka promptně nazval garáží. Vybrat z jídelníčku nějaké normální jídlo pro taťku byl opravdu kumšt. Když jsme vyřadili vše s nápisem veganské, vegetariánské a luštěniny typu cizrna, zbylo jedno jediné jídlo s masem. Mamka šla naopak do cizrny a moc se na to taky netvářila. No, ona asi srážka s řeckou kuchyní v experimentálním podniku, asi nebyl nejlepší nápad. To je asi jako vzít cizince v čechách do veganské restaurace.
Po jídle jsem je uložila ke spánku a odebrala se domů. Ráno mě čekala práce a pak už konečně malá dovolená.
Vyrazili jsme dobře starou známou cestou směr Korint, nějaký slunko, víc mraků, před námi zataženo. Naštvaní zemědělci už druhý měsíc seděli na dálnici, a tak se nám cesta, která normálně trvá půl hoďky protáhla na jednu a půl. Nevadí, i cesta je cíl. Na mapě jsme si vytyčili jasný cíl – Stemnitsa, vysokohorské městečko, to nejkrásnější z okolí (hlásal průvodce). Vyhlídli jsme si trasu přes největší množství panoramatických cest (rozuměj cesta s výhledem) a plní nadšení a elánu jsme se vnořili do mraku. Panoramatické cesty byly vskutku úchvatné, jen kdybychom viděli i nějaké to panorama. O jejich úžasu a nádheře svědčil jen výškometr na navigaci a síla větru, která dávala tušit otevřené prostory mezi horami. Určitě, by se nám to tam líbilo, kdybychom to viděli. Ale mlha si nedala říct. Po cestě jsme zastavili ve vesničce Vytina, horská osada (rozuměj luxusní výletní vesnička) poblíž ski centra. Ski centrum jsme neviděli, ale určitě by bylo úžasné. Parádně jsme zmokli a posunuli se blíže k našemu vytyčenému cíli. Po cestě do Stemnice jsme přejeli Dimitsánu, krásné tradiční vesničko-městečko s čilým cestovním ruchem a spoustou tepajících restaurací a kaváren. Chtěli jsme se zastavit, ale utěšovali jsme se faktem, že Stemnitsa je ještě krásnější. Našli jsme náš penzion a vešli dovnitř. Místo klíče a ubytovacího řádu nás paní posadila ke stolu, nabídla nám koláč a pálenku a sedla si k nám. Chvilku jsme nevěděli co dělat, bylo to podivné, snažili jsme se mile komunikovat, ale po nějaké chvíli už nám došla všechna komunikační témata použitelná při styku naprostých cizinců, kteří si nemají co říct. Paní zachránila situaci mapou, předhodila nám ji jako hladovému psovi a my se té kosti hned chytili. Myslím, že ještě nikdy jsme se s takovou vervou nevěnovali kusu potištěného papíru jako tehdy. Každou vrstevnici jsme si prohlédli dvakrát a každou cestu jsme si prstem obtáhli. Bylo to celé velmi absudní, paní věděla, že druhý den ráno odjíždíme, my jsme věděli, že od tud musíme druhý den zmizet, a stejně jsme tam ještě tak dobrou půl hoďku seděli a zírali na čáry, které pro nás neměly žádný význam. Paní pak povolila a my se konečně mohli odebrat do pokoje.
Trochu jsme se prohřáli, taťka nám zahrál chrupkací melodii a my s mamkou jsme prodiskutovaly všechny drby. Pak jsme si všichni dodali kuráže a odhodlali jsme se projít kolem paní ven. Naštěstí dávali v televizi zprávy (rozuměj obrazovka se šesti simultánně hovořícími reportéry) a paní se tak soustředila, že jen kývla hlavou.
Venku z penionu jsme si vzpomněli, že Stemnitsa je vlastně to krásné městečko, a vydali jsme se najít to tepající centrum. Když jsme došli na náměstí vypadalo to asi takto: celá levá strana byla kostel. Celá pravá strana byla obsazená výkladníma skříněma s nejrůznějšímy typy občerstvovacích podniků. Popis zleva: 1) obrovská nevyzdobená prázdná místnost s pár stolky a pípou (něco jako nepoužívaný sálek v jakémkoliv obecním lokále u nás v Česku), 2) umaštěný podnik s gyrosem umístěný napůl ve sklepě, napůl v mezipatře, osvětlený zářivkou (připomínající non stop arabské prodejny rychlého občerstvení), 3) minimarket tak malý, že tam bylo zboží narovnáno až do výšky tří metrů a rohlíky se tam prodávali hned vedle prášků proti bolesti. Obchod měl i sklep, kam nám paní odběhla načepovat víno do petflašky, 4) taverna, která byla zároveň i něco jako bar-klub s fialovo-zeleným světlem, diskokoulí a hlasitou řeckou popovou musikou. 5) jeden šik obchod s dárkovými předměty domácí produkce (od těstovin až po naušnice), 6) jeden podnik, který se nazýval palačinkárna, ale měl i pípu, bakelitové obložení stěn a zažloutlé záclonky. Všechny podniky měly televizní obrazovky, takže se v libovolnou chvíli mohly proměnit v jakýkoliv jiný podnik, než jehož určení hlásal vývěsní štít.
Jali jsme se tedy hledat tu Stemnitsu z průvodce v přilehlých uličkách, ale počasí a mlha tomu moc nedodali. Všechny baráky byly kamenné, deštěm oslizlé a staré. Ano, vypadalo to krásně, ale vzhledem k tomu, že jsme jeli hledat poklid a relax od rušného pracovního života, nebylo to dle našeho gusta. Celé městěčko působilo tísnivým dojmem, umístěno ve strmém svahu, jeden by se bál, že mu jednoho dne skončí celý barák na dně kaňonu. Drsné počasí a podmínky tamního života obrali to bájně krásné městečko a kus svého šarmu. Museli jsme rychle pryč.
Ráno jsme se prodrali mlhou na jih. Přejeli jsme Tripolis a Spartu a mířili jsme za sluncem a šuměním moře. Další z cílů byla Monemvasia, malý přícucek u pravého prstu Peloponésu.
Z dálky se to jevilo jako jedno z míst, kde bude těžké strávit víc než hodinu. Malá osada sevřená mezi útesem a mořem obehnaná vysokými hradbami a s domy počtu deset. Jen jsem to zahlídla, už jsem začala přemýšlet, kam ještě bychom mohli vyrazit.
Ovšem dojem, kdy jeden opravdu vstoupí vstupní branou (branou nevhodnou pro skůtry, auta ani invalidní vozíky) dovnitř a ocitne se v kompletně jiném světě, přemůže nejednu pochybu o návštěvě onoho místa. Ve své podstatě bylo vše postaveno z kamenů. Budovy, ulice, zídky, dekorační předměty, hrad. Jako by jeden vzal kamenné pole a rozhrnul ho na dvě půlky, tak nějak si člověk uvnitř komplexu připadal.
2025 ©