Řecká lyžovačka

Původní plán vypadal asi takto: vzít Harise a ukázat mu, jak vypadá sníh. Upgradovaná verze: vzít dvacet lidí z našich kolejí a uspořádat jednodenní lyžařský kurz. Scóre: čtyři plná auta, devatenáct lyžařů a jeden snowboardista, sleva pět eur na vleky pro každého a tři objevené lyžařské talenty. Žádná zlomená noha, žádná zlomená lyže a žádné prošláplé boby. Musím uznat, že jsem vskutku dobrý organizátor!

Příprava na toto dobrodružství trvala z mé strany tak dva týdny, kdy mě neustále noví a noví lidé zastavovali s žádostí o to, zda-li se ke mně mohou připojit, až pojedu lyžovat. Upřímně, potkávala jsem lidi, které jsem na těchto pidi kolejích v životě neviděla, nebo takové, kteří se mnou do té chvíle nepromluvili ani slovo. Je moc hezké, že když se to hodí, tak jsou všichni přátelé.. Nicméně žádosti se kupily, mraky v Kalavritě se stahovaly, sněžení ustávalo. Padl termín a na mě bylo přijít s nějakými hmatatelnými přípravami.

Jednu věc jsem na svých třídních učitelích vždy obdivovala a to, jak dokázali naplánovat školní výlet, vypočítat peníze, udělat jídelníček a ještě nám říct, co všechno budeme potřebovat, bez toho, aniž by někdy ono místo navštívili, nebo o něm slyšeli. Tuto dovednost jsem obdivovala a zároveň mě velmi děsilo vědomí, že bych se někdy mohla ocitnout v podobné situaci. Jakmile však přišla, zachovala jsem rozvahu, ustanovila se expertem, a vrhla se do světa čísel. Ti z vás, kteří mě někdy viděli operovat s penězi v našem světoznámém copy shopu, by mi měli obdivně zatleskat, jak bravurně jsem zvládla propočítat náklady na cestu, lyžařské vybavení, půjčovné aut a dálniční mýto, a přitom se sekla jen asi o pět eur a to ještě ne mou vinnou!

Jednoho dne jsem se vydala obejít autopůjčovny v Pátře, abych zjistila, jestli vůbec mají více než dvě auta na půjčení, a zda-li by nám je mohli půjčit všechny naráz. V mé oblíbené půjčovně neměli sněhové řetězy, tak mi pán doporučil, ať si je koupím. Možná, že kdybych tu zůstávala o rok déle, tak bych si z těch čtyř sad sněhových řetězů mohla udělat prima vánoční řetěz. V druhé autopůjčovně mi paní k ceně auta přičetla snad všechno, co ji napadlo, a ještě mi vytkla, že jsem moc mladá (na jednu stranu velmi potěšující, na tu druhou mě to stálo extra 13€) Řekla jsem jí, že za její navrhovanou cenu bych si mohla koupit vlastní auto a odcházela jsem směrem k té první půjčovně odhodlaná zakoupit dva kilometry sněhových řetězů, které ani nebudou potřeba. Nevím co se stalo a jaká náhoda mě donutila zvednout hlavu, ale můj zrak padl na třetí půjčovnu, která se nacházela na místě, kudy jsem předtím tak čtyřikrát procházela a nikdy jsem si jí nevšimla. Pán vevnitř mluvil anglicky, cenu se slevou si vymyslel z hlavy, nevadilo mu předat nám auta v neděli v noci a dokonce byl ochoten půjčit mi extra sněhové řetězy pro Harisovo auto, pokud je teda najde. Cena na kalkulačce mohla nabývat zřetelnější podoby a já s Muqeetovou pomocí mohla začít vybírat peníze. Když pominu všechny momenty, kdy se eura válela po zemi unášená průvanem, nebo když mi recepční donesl zmuchlanou desítku, která mi vypadla z kapsy, probíhalo všechno bez problémů. Ještě jsem si v pokoji všechno propočítala (což mi zabralo tak hodinu, kdy jsem se topila v číslech a měnách) a šla se pořádně vyspat.

V neděli večer jsme zajeli pro naše "autíčka", která spíše než dopravní prostředek připomínala veliké plastové hračky s roztomilými kukadly. Stathis nám totiž připravil třikrát Nissan Mikra, přičemž délka jednoho takového auta odpovídá délce mamčiných nohou v nataženém stavu, což, jak je vidno, neposkytuje dostatečný komfort pro pět lidí jiného, než zakrsle-nepálského původu. Kyriakos si ještě vydupadl kompletní pojištění s příplatkem 7€ na auto, čímž narušil mou pečlivou kalkulaci, a po hodině Stathisova papírování v řeckém stylu, jsme mohli vyrazit směr koleje. 

Ráno v osm sraz na sofa, teplé oblečení, svačina, studentský průkaz a minimálně dalších 30€, tak zněly mé rozkazy, z nichž vlastně jen tu část s penězi lidé dodrželi přesně. Všechny tři Mikry byly naplněny a my, v koloně s Henrym ve vedení, vyrazili za dobrodružstvím.

Poté, co jsme v Kalavritě způsobili menší zácpu, jsme po dvaceti minutách prudkého stoupání konečně potkali nějaký ten sníh, a za dalších dvacet minut už jsme byli na parkovišti ski centra. Hromadná návštěva půjčovny vyvolala v paní za pultem menší úzkost, a ve mě popravdě taky, protože jsem musela vybrat od každého peníze a vrátit zpět drobné. Nakonec mi Harisův matematický mozek radil, kolik komu vrátit a z jakých bankovek částku složit, tak mi celá operace zabrala asi jen deset minut. Potom už to šlo jako po másle. Obout všechny do lyžáků a vykopnout je ze dveří ven, kde mi zbývalo oběhnout ticket office a vydyndat nějakou tu slevu pro 12 začátečníků a 8 zkušených mistrů. Zatímco jsem vyřizovala všechno potřebné, mé družstvo se začalo samovolně obouvat do lyží a nekontrolovatelně ujíždět do různých koutů areálu, pokud nespadli už při prvním dotyku lyže se sněhem. Bylo pro mě vcelku těžké sesbírat money na lístky, když jsem musela všechny obíhat, pomáhat jim vstát, případně je zastavit, otočit a poslat jiným směrem. Jakmile bylo všechno vyřízeno, odebrali jsme se na cvičnou loučku, kde jsme strávili vpodstatě šest hodin z celého dne, a kde jsem se málem počůrala smíchy z toho divadla co tam předváděli. Škoda, že se to nedá popsat, snad z fotek na rajčeti je vidno více..

Nicméně asi po třech hodinách, kdy jsme je s Marion zvedaly a zachraňovaly, jsme se rozhodly vzít si nějaký čas pro sebe a jet se podívat i jinam po areálu. Ještě z lanovky jsme se kochaly tou skvělou performancí, co tam všichni předváděli, než jsme vyjely do druhého levelu celého areálu, kde teprve začala ta správná divočina. Daly jsme pár jízd na červené a černé a sjely do údolí podívat se, zda-li je zbytek ještě na živu. V době naší nepřítomnosti se další dvě češky (Verča s Danou) chopily svého instruktorského řemesla a udělaly se všemi pořádný kus práce. Haris mi hned hlásil, že ani jednou nespadl, Muqeet mi ukázal, jak krásně umí chodit stromečkem a Lu jezdila, jak kdyby se pro lyžování narodila. Kdo to ještě nevzdal, tak se velmi nudil na tom placatém kousku pro prťata a tak jsme udělali lanovkou průzkum do vyšších míst. Výstup z lanovky byl kapitolou samou pro sebe. Ne, že by měli problém se zvednou ze sedačky, ale jakmile to udělali, začali po různu nekontrolovatelně odjíždět na různé světové strany, bez schopnosti aspoň přibrzdit, když už ne zastavit. Nakonec jsme se všichni shromáždili u bufetu a my tři češky a Marion si na poslední hoďku jely užít pár sjezdů. Největší překvapení bylo, když jsme nahoře na kopci, kam se dalo dostat jen kotváčem (kotváčem!!!!) potkali Kinavče (turek), který si právě, po vydatném pádu přes hranu černé sjezdovky, shromažďoval lyžařské vybavení. Marion se rozhodla jej doprovázet na strastiplné cestě dolů, a my jely dolů a nahoru a dolů a nahoru. 

Nakonec byly čtyři hodiny, lanovky i vleky se zastavily, a nás, posledních osm kusů, se muselo nějak dostat dolů. Muqeet sjel po zadku, Kivanč asi taky, neboť jsem ho ani nezaregistrovala, Lu sundala lyže a svezla se na skůtru, a Haris nakonec úplně vyčerpán sundal lyže a došel pěšky. Ski areál jsme zavírali společným fotem, pak hupsli do aut, a totálně vyčerpaní a od sluníčka spálení se vydali na cestu domů. Ještě ten večer jsme si procházeli fotky a já měla co dělat, abych se smíchy opravdu nepočůrala. To bylo divadlo!!!