Ingredience:
1 auto
2 lidi, kteří nemají stání stan,
spacáky a karimatky - dvě lžičky od každého
špetku oblečení
polévkovou lžíci opalovacího krému
snítka eur
1500 ml červeného vína
Postup: Vyhledejte dostatečně vzdálený poloostrov (v našem případě Pilio), nasedněte do auta a vydejte se na tři a půl hodinovou cestu po prázdné rovné dálnici, která jen vprostřed zahne mírně doprava. Zmluvte si jednu noc v cílové destinaci, pokud možno v jednohvězdičkovém hotelu s výhledem na přístav. Kupte si pivo a projděte se kolem moře, spát jděte brzo. Následující den zastavte zuřivě zvonící budík a přeřiďte ho na pozdější hodinu. Vstaňte, sbalte všechny věci, nacpěte je do auta a vydejte se na druhý konec poloostrova na pláž. Řiďte dvě hodiny spálenou krajinou s nízkými nově vyrašenými keříky a snažte se nevyjet z ostře řezaných zatáček. Dojeďte na kýženou pláž, omrkněte ji, zhodnoťte váš názor na koupání se stovkou dalších lidí, nasedněte do auta a odjeďte na druhý konec poloostrova na jinou pláž. Řiďte čtyři hodiny ostrými zatáčkami, srázy, spáleništi a hustým bukovým pralesem. Dojeďte na novou pláž, porovnejte ji s předchozí a odjeďte na jinou pláž poblíž. Zpoťte se do lepkava. Postavte plážový stan metr od ostatních lidí. Smyjte pot v moři a usněte v plážovém stanu na dalších čtyřicet minut.
A to jsme teprve v polovině prvního dne. Pláž na které jsme nakonec zůstali byla typickou nudnou katalogovou pláží. Písek, voda, lidi namačkaní jeden na druhého. Zjistili jsme, že je nám to fuk, hlavně jak se tam dá spát.
Kolem páte jsme se sbalili a vyrazili do blízké vesnice na jídlo. Podle průvodce se měly v každé vesnici nacházet tradiční domy a poklid. Ve vesnici Kissos se tradiční domy a poklid opravdu nacházeli, stejně jako taverna, která se nebála experimentovat s řeckou kuchyní a zahrnula do salátu taky brusinky (a to je fakt pokrok). Nacpali jsme se k prasknutí, pobrouzdali náměstíčko s obrovskými kaštany a platany a vyrazili najít místo na spaní.
Rozhodli jsme se, že když už někde stanovat, tak ne na pláži, ale v lese. Vyrazili jsme proto do místního ski centra neboť každý přece ví, že ta jsou v létě opuštěná a nahoře placatá (alespoň ta, co já znám). Když jsme dorazili do cíle, s překvapení jsme zjistili, že tohle ski centrum rozhodně není opuštěné, nýbrž jej obývá nejedno stádo koz se zvonci a pravděpodobně i nějaký ten honácký pes. Teplota oproti pobřeží klesla o deset stupňů a konečně jsme se přestali potit.
Sjeli jsme o kousek níž (někde, kde ovce, kozy ani honáčtí psi nebyli) a vydali se po lesní cestě vzhůru netušíce kam jdeme a zda-li se v tom prudkém kopci vůbec bude nacházet kousek placatého místa na stan. Po půl hodině chůze jsme se už už rozmýšleli usídlit se na lesní cestě, než jsme spatřili volně se procházející koně požírající nějaké přesličky. Haris prohlásil, že projít kolem něj v noci kůň, že to by se asi po*ral strachy a že teda jdeme ještě o kousek dál.
Po dalších deseti minutách jsme objevili mýtinu, která vypadala jako začátek nikdy nedokončené sjezdovky. Byla sice lehce s kopečka, ale les byl ještě víc a ještě k tomu příliš hustej. Jen co jsme dostavěli stan a sedli si, abychom si užili ticho lesa, došlo nám, že jediné co v tom tichu lesa hledáme, jsou znaky toho, že tam někdo je a ten někdo nás chce sníst, a tak jsme radši otevřeli lahev vína a ovínili se do sladké ignorance.
Nebyla ještě ani úplná tma a hvěz vylezlo tolik, že se nedaly ani spočítat. Kochali jsme se pohledem na nekonečno a obrysy hor a vdechovali čerstvý chladný horský vzduch.
Ve stanu jsme se, v rámci hesla co neslyším, to neexistuje, podělili o šputny do uší a upadli do těžkého spánku. Teda to jsem si myslela. Když nás kolem třetí i skrze špunty v uších vzbudil zvuk něčeho těžkého skákajícího z hliněného srázku za stanem, byli jsme vzbuzení na to tata. Zvuky toho něčeho se mísily se zvuky zbytku lesa, jež se díky zostřeným smyslům zdály neskutečně blízko. Harisova strnulá postava ležela nehybně jen oči vytřeštěně zíraly do stropu.
„Já to poslouchám už hodinu, slyšel jsem jak to přišlo až sem. Dýchalo mi to u ucha. Myslíš, že to byl kanec?“ Harisova posedlost kanci nemá konce, začala sice až po té, co ho opustila posedlost vlky, ale za to se ho drží už dost dlouho. Kanec je pro něj každý zvuk. I u babičky na Přerovci viděl kance za každým stromem.
Zhodnotila jsem, že teď asi nebude ten nejvhodnější moment mu povědět o tom, jak nám děda říkal o kancích co pojídají mladé zajíčky a jala jsem se poslouchat s ním. Bylo tam tolik zvuků, že jsem si mohla hravě představit celou armádu kanců a vlků obklopujících stan a brousících si drápy o blízkou skalku. V tom okamžiku se ozvalo cosi jako zachrochtání a já se napřímila šmátrajíce po něčem, čím by se dal potenciální útočník omráčit.
„Slyšels to, ty chrochtací zvuky?“ ptala jsem se Harise s děsem v hlase. Haris strnul a našpicoval uši. Chvilku se nic nedělo a pak se to ozvalo znova. Chtěla jsem se podívat ven, ale nechtěla jsem se ani pohnout. Jeho pitomý kecy o kancích mě naočkovaly děsivou představou, srdce mi bilo na poplach. Harisovo napětí povolilo, „to bylo moje břicho“ oznámil mi klidným hlasem stále ještě zírajíce do stropu.
Otočil se na bok, nacpal si špunty do uší a usnul. Nechal mě tam se všema těma zvukama. Nandala jsem si špunty, které jen vytvořily novou plejádu jiných zvuků, kterou jsem se po další hodinu snažila ignorovat, až jsem usnula vyčerpáním. Jak by řekla babička Libuška:„bylo nám to třeba“?
Původní plán byl vzbudit se kolem páté a dojet na pláž na východ slunce, ale k tomu samozřejmě nikdy nedošlo. Místo toho jsme se kolem osmé sbalili a vydali se najít auto. Zamířili jsme na pláž, která měla být bez lidí a taky že byla. A byla taky pěkně hnusná. Otočili jsme se a předlouhými serpentýnami vysekanými v ostrém úbočí jsme projížděli terasovitými sady jabloní a kiwi na jinou pláž. Ta byla dlouhá a písečná, tak obrovská, že si tam každý našel své místečko, stranou od ostatních. Voda byla průzračná a teplota akorát. Dno bylo písečné a nařasené se světelnými efekty způsobenými pohyby mořské hladiny. Blbli jsme ve vodě asi hodinu a vůbec se nám nechtělo ven.
Z pláže nás vyhnala až skupinka vidláků, kteří si z celého prostoru museli postavit svůj slunečník jen metr a půl od nás a začít po řecku pokřikovat jeden na druhého. Sebrali jsme se a jeli na oběd do další z těch vesnic, kde lze najít poklid. Na náměstí, které se rozprostíralo okolo obřích platanů s fontánkami s pitnou vodou, se nacházelo hned několik tavern. Sedli jsme do té nejplnější a nechali se obsluhovat majitelem, který byl už ve tři odpoledne lehce pod vlivem, a jež si pamatoval Ludvíka Daňka (český diskař).
Na konci vesnice jsme objevili vstup do lesa, stezku, která následovala koryto potůčku nahoru do hor. Všude byly obří buky a platany a lijány a listí a kameny a vůbec to celé trochu připomínalo jungli. Lehce jsme se prošli nahoru a dolů, aby nám jídlo trochu slehlo a obdivovali jsme se vší té zeleni kolem nás. Jen kdyby se tu a tam neválely odpadky a různé jiné nehezké věci.
Nakonec jsme se tedy dočkali toho, co jsme od Pilia očekávali, stromů a zeleně a hor a vod. Příště však už bez auta, ať jsme těm horám a zeleni a vodám taky trochu blíže.
2024 ©