Převýchova, první část

He, tak mám za sebou jeden pěkně nabitý měsíc plný různých překvapení, návštěv, filmů a především klobás. Měsíc k neuvěření fantastický, aktivitou zničující a ve velkém stylu dramaticky zakončený. Měsíc, co mě totálně ubil. Jo holt není nad to pozvat si návštěvu.

Bylo tomu druhého října, když jsem v šest ráno stanula na nástupišti Brněnského nádraží a prokřehnutýma rukama žmoulala kelímek kafe. Mé kroky tehdá směřovaly na pražské letiště. Sic se to teď zdá jako před léty a vlastně jen jako včera, pamatuji si přesně ten pocit knedlíku v krku, když jsem s umě vyrobeným nápisem Xarh edw vyhlížela ten velký řecký nos v záplavě všech těch dalších velkých řeckých nosů rojících se ze letadla. A pamatuji si také, jak mi ten knedlík ještě vyrost, když se kluk z obrazovky zhmotnil vedle mě.

Legendární příběhy o střetu dvou zcela odlišných kultur započaly ještě ten den, a to u vchodových dveřích do paláce na ulici Dvořákova. Ani prach, psí moč a neidentifikovatelné kusy nějaké hmoty neodradily Harise od pokusu o vyzutí bot, který páchal pod dojmem, že si my Češi přece sundáváme obuv zcela běžně. Není se čemu divit, že smýkání kufru do třetího patra bylo přerušováno záchvaty smíchu z mé strany a odpočinkovými přestávkami ze strany druhé.

Co se dělo následující pracovní týdny by se dalo označit jako obyčejný studentský život – škola/knihovna, vaření, procházky, degustace piv, kulturní akce a trocha různých bolehlavů. Brázdili jsme Brno na kole zleva doprava a zprava doleva, užili si procházky v dešti, vánici a pod sluníčkem, vyblbli se na Stránské skále a dojeli až k Olympii postavit Harise na brusle. Holt když má člověk dobrou společnost, tak ani nepotřebuje velkolepé životní cíle, stačí mu prostá radost z maličkostí, poobědové siesty a sledování mučivě dlouhé trilogie ukrutně nudného filmu..

Zatímco se náš týdenní život odvíjel vcelku obyčejné, život víkendový plně kompenzoval dávky zážitků, které můj milý Řek ještě v životě nezažil (a to prosím doslova). První víkend jsme jeli potkat buchtu a taky mamku s taťkou na mistrovství štafet v orientačním běhu, které se konaly kousek od Brna. Bylo to Řekovo první seznámení s lesem „ve kterém nelze dohlédnout až na konec“. Fotili se stromy, tráva, Řek v lese a pár běžců, které jsme potkali v ukrutném kopci nad startem (i Adélka a Ančík Vozdová). Bloumání po lese a čekání, až se z něj mí rodičové vyplazí, jsme si natáhli svačinkou v prosluněném koutu nedalekého lomu a posloucháním zvuků ufuněných běžců kolem nás. Pak jsme vyzvedli auto, naložili ty dva na zadní sedačky a po obědě v Jedovnici je vyvezli na Macochu.

 V neděli jsme se kvůli vydatnému dešti zmohli leda na oběd U Všech čertů (pro ty co neví, je to asi 10m od našeho domu) a pak hupky dupky započít neuvěřitelně dlouhou a ještě k tomu prodlouženou edici filmu, který můj kamarád Adam shrnul slovy: chůze, boj, chůze, chůze, žbluňk, a dom. Ano, Pán prstenů. Ani nevím jaká masochistická choutka nás k tomu vedla.

Na další víkend jsme se už v pátek vypravili na Přerovec, potkat Haryho, babiččinu kouzelnou kuchyni a dědu, který tentokrát hýřil ještě lepším vtipem, než obvykle. Cílem bylo seznámit Harise s vesnicí. Již den před tím mi oznámil, že bychom měli vzít počítač, že je to přece „Vesnice“ a že se nejspíše budeme nudit. Cha, to ještě nevěděl. Vymyslela jsem si skvělé uvítání v podobě procházky ze Štítinského nádraží, která ho málem přinutila vysednou z vlaku už na tom Brněnském, a dala jsem si předsevzetí vypěstovat v tom ubohém městském aténském chlapci špetku sportovního ducha.

Přerovec nás přivítal vůní výborného jídla, Haryho, který se s Harisem vůbec nebavil (a to mají stejné jméno!), a kočkou, která vše z povzdálí pečlivě pozorovala. Po obědě jsme místo siesty vzali toho bílého lumpa na procházku do lesa, kde podzimem nepolíbenému jihoevropanovi došla úžasem slova. Už cesta k zámčisku byla zasypána plejádou žluto-červených listů, které tvořily úzkou křivolakou uličku do útrob temného lesa a vytvářela opravdu pohádkovou atmosféru. A to prosím i pro mě. Prodrali jsme se k hradnímu příkopu, kde já se nechala strhnout houbařskou vášní a Haris se oddával focení muchomůrek.

Když jsme dosáhli aleje, nebylo po našem bílém drakovi ani vidu ani slechu, jen někdy z dálky zazněla ozvěna závodu vysoké o holý život. Bloumali jsme napříč lesem, čas od času poctěni návštěvou Haryho, až jsme se vynořili asi u nejkrásnějšího místa v lese, kde ještě tak sedm let zpátky skákaly praváky samy do košíku. Seděli jsme pod duby, bombardovali se žaludama a přemýšleli jestli to Hary zapích a šel dom, nebo se nadobro ztratil.

Když jsme došli zpět byla na stole buchta, ořechové placičky a vlídná teplá atmosféra babiččina domova. Naši dorazili kolem šesté a všichni jsme se, jak je naším dobrým zvykem, umístili do kuchyně spořádat výbornou večeři, pokecat a vypít obě lahve ouza, které Haris přivezl darem. Vidět českou picí kulturu byl pro něj vcelku šok. Zatím co Řek pije panák ouza velmi dlouho a to ještě řádně naředěného, náš děda rozlil obě lahve ihned a to ještě se slovy, že to má jen dvanáct procent. Při tomto výroku dostal Haris záchvat smíchu, protože 12 sice na lahvi bylo, ale jen jako značka ouza, a to ještě enormně velikým nápisem. Dědu si ihned zamiloval a slíbil, že bude tuto historku šířit dál ve své rodině. K mému překvapení jsme měli neuvěřitelně úžasný večer, všichni jsme se smáli, mamka komunikovala anglicky, taťka zase pantomimicky, děda česky a babička měla stále strach, jestli je Haris dobře najezen. A vůbec jsme ten večer vymysleli hromadu blbostí.

V sobotu jsme vyrazili do Vítkovic obhlídnout jak to tam s tou hromadou železa teda je, a myslím, že jsme si to více než parádně užili. Průvodce byl ryze praktický bývalý zaměstnanec bez špetky pochopení pro lidi s fotoaparáty, honící nás od jedné trubky k druhé v rychlém tempu. Kluci se mohli ufotit, zatím co my s mamkou jsme se jim smáli, a taky jsme se smáli tomu panu průvodci.

 Oběd jsme sfoukli v obchoďáku, a cestou zpět zajeli mrknout na bunkr v Darkovičkách, odkud jsme taky zase rychle utekli.Večeře proběhla u Heja, kam dorazila i teta se strejdou, a kde měli zrovna rybí hody. Vesnická putyka Harise ohromně potěšila. Vedle slavnostně oblečených lidí dopřávajících si vynikající rybí večeři, dorazili i místní štamgasti (přeloženo jako "permanentní host") v montérkách a poctili nás notnou dávkou cigaretového kouře. Pak přišla servírka, nahradila naše skoro prázdné pivní sklenice novým nášupem a na šok zrcadlící se v Harisově tváři odpověděla potutelným úsměvem. Haris byl v ráji a stále tomu nemohl uvěřit.